Patras vol. 1 aneb Jak jsme přežili cestu a jaké jsou první dojmy?

Kalispéra!

Jak jsem slíbila, ačkoli trošku opožděně, poslušně hlásím, že ještě stále žiju a podávám report! Jelikož tady v Řecku mají všichni na všecko čas, tak i já se musím přizpůsobit a snížit intenzitu své práce, jinak bych tady zešílela (a oni ze mě - od toho už paní na sekretariátě fakulty nemají daleko). Tady nikdo nerozumí výrazům be on time, hurry up a už vůbec ne time management. Takže buď se přizpůsobím, začnu brát sedativa nebo mi nasadí svěrací kazajku. Zatím tedy zkouším tu první variantu.  Zážitků a dojmů za první dva týdny mám více než dost, ale vyberu jenom několik málo z nich.

Cesta

Dojeli jsme v pořádku - cesta byla fyzicky (zvláště pro mě, když jsem měla celkem slušný náběh na zápal průdušek, měla jsem horečky a vůbec mi nebylo dobře) velice náročná. Se všemi věcmi jsme
se dopravili do Bratislavy, pak jsme letěli do Athén. Pro oba to byla první cesta letadlem,
což by mi nevadilo, kdyby se Ondřej na letišti nebavil neustále tím, že mě budil a prudil poznámkami typu: "Tak jsem se koukal na zavazadla ostatních cestujících a ty jo, nevím, jestli ti to vyjde, máš ten
rám krosny přece jenom dost vysoký, no. Já ho mám sice taky dost vysoký,
ale ty ho máš o pár centimetrů ještě vyšší a nejde ti ho zmenšit jako mě." Když ti je zle a zvažuješ, jestli umřít před nastoupením do letadla nebo až v Řecku s tím pocitem, že jsi alespoň doletěl(a) do země zaslíbené, tak je to přesně to, co potřebuješ slyšet... A stejně! Měl tu krosnu těžší než já a stejně vysokou, takže kdybych ten poplatek 50 eur platila, tak ho bude platit taky, chtěl se jenom uklidnit na úkor nemocného. Na každou sviňu se ale voda vaří, takže ten rok tu bude mít se mnou místo vojny - probudím své generálské sklony. Zle mi bylo už tak, ale ta rýma při vzlétnutí mi tlačila snad i na mozek. 

Po dvouhodinovém letu, krátce před půlnocí, jsme poprvé vstoupili na řeckou půdu. Jakmile jsme našli všechna svá zavazadla, zamířili jsme se do McDonaldu, který pro nás na pár hodin představoval útočiště (než nás vyhodili) a před šestou hodinou ranní jsme se vydali dále na cestu - v athénském zmatku jsme hledali autobus, který nás odveze do centra, pak jsme nastoupili do metra a dostali
se až k vlakovému nádraží, kde jsme si koupili jízdenky směr Patras s přestupem na autobus v Kiatu (řecká vláda zrušila rychlíky Athény - Patras během krize, a tak jsou dnes na kolejích v cílové stanici k vidění jenom zrezivělé opuštěné lokomotivy). Zvláštní pocit, když jedete po rychlostní silnici a autobus zpomaluje, protože nějaký domorodec jde se stádečkem koz přes cestu. Celkem podivuhodné pro prostého Středoevropana (i když Šlunzoka), ale takové věci jsou zde nejspíše na denním pořádku.

Ubytování a studenti

Vynechám-li spoustu věcí mezitím, tak jsme se dostali až na ubytovnu, kde nás vřele přivítal správce Loukas - chlapík asi okolo čtyřicítky, nehorázný šílenec a prostě Řek - co na srdci, to na jazyku, hlučný, velice drsně vtipkuje (pro slabší povahy možná docela šok, ale my sneseme ledacos, tak mu to sem tam vracíme) a na všecko má čas - to ale všichni Řeci (a podle toho to tady tak vypadá). Udělal základní poučení, hodil Ondrovi klíče, přinesl smlouvy, které nám měli na fakultě co nejdříve podepsat (dostali jsme je dneska, takže vlastně docela úspěch po téměř 3 týdnech) a zaplatit zálohu.

Ubytování je poměrně skromné, ale máme tu soukromí, dostatek prostoru, vlastní sociálky a základní vybavení včetně ledničky a mikrovlnky. Boj to bude možná trochu v zimě, protože topení tady nejede (a ani nepojede), tak tu máme přímotop (ze kterého budeme muset velice brzy vypálit prach a přitopit) a také tu bude dost vlhko a zima. Já jsem ale ze studeného odchovu a mám tady spacák, takže se o sebe nebojím, spíše budu pomáhat odklízet zmrzlé Egypťany a Palestince  Když už jsme u těch národností, tak tu máme opravdu správný mix. Na ubytovně přezdívané Small Estia bydlíme spolu s Italy, Španěly, Francouzi, Poláky, Slovákem, Maďarkou, Egypťany, Nepálcem, Palestinci, Turky, Rumuny, Zélanďany a kdo ví kým ještě. Na Erasmu je tady celkově 75 studentů, což je při velikosti univerzity (3. největší hned po Athénách a Soluni) velice málo, vždyť i v Olomouci je několik set Erasmus studentů. Takže si nás tady celkem považují, berou to jako čest, že nás tady mohou mít a snaží se (pomineme-li výuku samotnou) - leccos máme se slevou nebo zadarmo. Jejich slevy a sytém je ale taky na zamyšlení a člověk se pak ani nediví, že je Řecko v takovém stavu, v jakém je. Občas se podivuju na tím, že Řecko bylo základnou evropského myšlení, a že dalo světu takové hlavy.

Některým podivnostem jsme stále nepřišli na kloub - byrokracii, anarchii, při vší úctě bordelu (jak někdo může odpadky hodit v restauraci pod sebe?!?) a všudypřítomným špinavým kočkám a psům (jsou i v univerzitní kantýně - o tom ale níže). A kontejnery? Ty tady téměř nejsou, odpadky leží všude. A když už je tady náhodou vedou, tak tam hází úplně všechno - předevčírem při procházce jsme jedny takové míjeli. Z jednoho kontejneru se ozývalo pronikavé mňoukání. No nedalo mi to a posvítila jsem dovnitř. Po chvilce jsme to viděli - to, co křičelo, byla zauzlovaná a věcmi zavalená igelitová taška plná čerstvě narozených koťat, která tam pomalu umírala. Bylo mi stydno, že se řadím ke stejnému rodu jako ten dobytek, co je tam takto pohodil. Všechny tyto věci jsou ale vyvažovány neskutečnou pohostinností („filoxenia" je jednou z řeckých cností) a otevřeností - jak v restauracích, na ulici, tak mezi studenty. 

S jedním rumunským studentem jsem si dokonce stihla už i zaběhat. Ráno se chodívám trošku protáhnout nebo chodím běhat. Předevčírem mě zahlídnul, tak se zeptal, zda se může přidat. Slíbila jsem, že pro něho v sedm ráno přijdu. Vstala jsem o deset minutek dřív, ať se stihnu v koupelně přichystat. Otevřu dveře pokoje a on tam stojí a číhá na mě jako nájemný vrah. Trošku děsivý klučina. Pak z něho vypadlo, že dělá box. No, a pak jsme uběhli 13 kilometrů po místních kopečcích peloponéských, a tak více než čtyř set metrové převýšení nebylo problémem. Problém to byl až odpoledne, kdy jsme se vrátili z muzea, a já jsem odpadla a probudila se až na večeři. Zítra jdeme zase. I když se říká, že jídlo člověk nepřeběhá a ani nepřecvičí, tak doufám, mi to trošku pomůže a na zpáteční cestu v červnu nebudu muset pro sebe rezervovat dvě sedadla. Mírně se začínám obávat se, že těch 20 kilo nebude problém nabrat zpátky...

Jídlo

Je tady úžasné jídlo a pití (koštujeme všecko a všude), což asi není třeba u středomořské kuchyně nijak připomínat. Ale co stojí za to, je místní menza, tu popsat prostě musím! Socky a erasmáčtí studenti se žrací kartou (food card) zde mají jídlo zdarma, ale jelikož Řekům vše trvá, tak tady jsme již 3. týdnem, kartu stále nemáme a za každé odebrané jídlo platíme euro (samozřejmě i tak je to výborná cena, ale proč platit, jak to može byť aj zadarmo, že?)

Ráda bych ještě zmínila, jak to tady funguje s nákupem těchto lístků - když se nám po několika dnech podaří odchytit některou z paní v kanceláři (kde by měla přebývat, jakože asi každý pracovní den, ale nepřebývá) a zjistíme, která z nich prodává ty lístky, tak na ni vyhrkáme, že jsme Erasmus studenti a že bychom rádi lístky na oběd. 

Těžkotonážní paní několikrát nechápavě zamrká, pak neochotně vstane ze židle, dotáhne nejbližšího řeckého studenta schopného komunikovat v angličtině, a ten nám přetlumočí, že to možné samozřejmě je, ale že se lístky prodávají jenom v balíku po dvaceti kusech - 10 lístků na oběd a 10 na večeři. Rozhodneme se tedy i tak lístky zakoupit. Paní po nás požaduje kartu. Nevíme jakou, tak prvně naivně myslíme, že se zde dá platit kartou. Omyl. Podáváme ISIC. Taky omyl. Podáváme tedy občanský průkaz. Paní jej sice vezme, ale kouká s jakýmsi dalším očekáváním. Po chvilce hrdě vytáhneme z kabely řecké potvrzení o studiu na univerzitě, paní se zaraduje, nacpe nám lístky do ruky a čeká peníze. Podávám stoeurovku. Paní překulí oči. Bankovka ji asi nepotěšila, tak zkoušíme dát dohromady 20 eur přesně. Po trochu delší chvilce nakonec ale  i my úspěšně odcházíme s vyřízenými lístky a vydáváme se na žranici.

Na schodech musíme překročit všude posedávající toulavé psy. Dostaneme se do prostoru, kde je turniket a obsluha za přepážkou, která kontroluje žrací karty nebo lístky na oběd (někdy se jim ale asi už nechce, tak se dotyčný kontrol zavře ve svém kamrlíku a pouští studenty bez kontroly). Při každém obědu se rveme vpřed, hlava nehlava (zde uplatním svá ramena - přece jenom jsou pro ostatní konkurenci většinou dobrý důvod slevit ze svého osobního prostoru). Po chvilce jsme tedy u kontroly, vhodíme lístky, bereme mokré tácky, ne vždy perfektně umyté příbory. O kousek dál nakládáme na tácek kousky pečiva (veky sypané sezamem jsou rozkrájené na obrovské kusy a běžnému studentovi by stačil k obědu jeden kousek, ale oba bereme po třech, protože si pečivo bereme i k večeři na kolej.  Neděláme to jenom my, ale i další studenti (výjimečně nejsme výjimkami!).

U prvního okénka si můžeme vzít ovoce, zpravidla bývá nachystáno hroznové víno (téměř půlkilová plastová mistička), banány, hrušky nebo jablka. Opět si můžeme vzít tolik kusů,  kolik uznáme za dostatečné. Někdy se zde najde taky dezert - baklava nebo dortíček. U dalších okýnek jsou podávány dva druhy hlavních jídel. Velice oblíbené jsou zde hranolky (jak v restauraci, tak zde v menze - narvou je úplně všude, třeba i lasagním), pak různě pečené maso (porce masa jsou takové, že by nejspíše nenadával ani můj masožravý pan otec) nebo zapékané těstoviny s mletým masem apod. Občas bývají na talířcích v okýnku také plátky feta sýra. S táckem projdeme dalším turniketem a zde se nachází po levé straně řada kohoutků s horkou a ledovou pitnou vodou a pak velký nerezový stůl s rozmanitými přílohami a ingrediencemi, které bývají zpravidla podobné, mění se jenom část.

Obvykle zde bývají nakrájená rajčata, okurky, bílé a červené zelí, rozličné druhy salátů, strouhaná mrkev, červená a zelená paprika, červená cibulka, nakládána kukuřice, někdy feta sýr nakrájený na menší kousky, salát z kapřích jiker, několik omáček (jedna zase z feta sýru), olivový olej v konvičkách, kapátka s octem, mísy s rozpůlenými limetkami a citrony, misky s kořením (sůl, pepř, oregano, tymián). Občas je možno si naložit třeba nakládané houby. Neznám sebevybíravějšího člověka, který by si zde nevybral a nenamíchal si přesně to, co mu šmakuje.

Jediným problémem samoobslužného pultu je přelidněnost. Ale silnější vyhrává, a tak člověk opět uplatní svá kila a ramena, podvyživení sirotci zde mají smůlu. Vyplatí se česká průprava ze čtvrtečních ranních nákupů v Kauflandu. Chceš-li tedy poslat své dítě na studia do ciziny, neváhej využít toho kurzu obrany nalovené kořisti. Co se ve čtvrtek ráno v Kauflandu naučíš, v Řecku jako když najdeš!

S přeplněným táckem se pak vydáváme hledat volná místa k sezení, kde si kořist v klidu sníme. Zajímavý moment nastává, když nějaký nebožák rozbije sklenici s vodou - všichni začnou nadšeně aplaudovat, pískat, křičet a smát se. Ne několik jedinců, ale opravdu celá jídelna (sedí zde pár set studentů) - atmosféra velice podobající se té na Bazalech po tom, co Baroš vstřelil gól. Dotyčný pak jde pro ubrousky rudý až na prdeli.

Dalším specifikem jídelny, které jsem již kdesi výše zmínila, jsou všude přítomní psi. A tak se nestává zřídka, že si okusujete propečenou kotletku a ze vzdálenosti deseti centimetrů ji soustředěným pohledem přeměřuje špinavý ořech. Občas se vám snaží paži nadzvednout čumákem, aby měl k vaší kořisti lepší přístup. Lukáš vyprávěl historku o dívence, která se natáhla pro solničku, aby si doladila schnitzel, ale než se naděla, byla bez oběda. Takže je zde zapotřebí si svůj schnitzel hlídat - kdo zaváhá, nežere!

Škola

Tak k té jediné jsme se tak moc ještě nedostali - jediné, co nám opravdu běží, jsou kurzy Řecká civilizace a kultura a pak řecký jazyk. První kurz je mixem dějin, geografie, literatury a filozofie, takže si ho užívám, sice spoustu nové odborné terminologie, ale to k tomu patří. No a řečtina? Celkem nářez - jednak je to úplně odlišný jazyk, ale hlavním problémem je předporozumění a kulturní odlišnost nás všech na kurzu. Řekyně napíše "j" a vyslovuje něco mezi r a ch. Napíše s, ale vysloví ostré š. Přepsat pak do řečtiny své jméno byl poměrně dlouhý úkol, horší to bylo u jména Ondřej, u kterého si lingvistka málem zauzlovala jazyk a u jména Abdüllkadir či Hossein (její výslovnost se pohybovala mezi Khazin a Ošeň) to už byla úplná tragédie….

Na departementu máme dva supervizory - první odjel den po zahájení výuky neznámo kam a profesorka Julia-Athena je jako Olgoj Chorchoj, všichni o ní stále mluví, ale ještě ji nikdo nikdy neviděl. Pevně doufám, že ji za svůj roční pobyt v Patře alespoň koutkem oka zahlédnu...

Výlet na Zakynthos

Za tu krátkou dobu jsme už stihli s ESN vyjet na Zakynthos. Ostrov je sice nádherný, ale bohužel naprostá většina jižanů se chovala jako opice čerstvé setřepané ze stromů - slyšet přes ně nebylo vlastního slova, na sraz chodili běžně o hodinu později, někdy ani nedošli, ožívali okolo desáté večer a pro některé se vylézání z brlohu před dvanáctou hodinou stalo celodenním úkolem. Takže jsme se spojili ještě s jedním českým párem a udělali si tak trochu vlastní program.

Mimochodem jsme zde také pokračovali v koštování místní kuchyně - objednali jsme si Variety pro 4 osoby. Přinesli obrovitánský kruhový tác, kde se nacházelo mase gyros, kebab, vepřové plátky, kuřecí plátky, hranolky, tzatziki (bez těch ani ránu), omáčku a zeleninu. K tomu jsme se konečně dostali k čepovanému pivu - pro fajnšmekry (nejspíše české turisty) zde byla možnost načepovat litrový tuplák piva. Ondra tedy této možnosti rovnou využil, aby nemusel obsluhu uhánět po chvíli pro další pivo. Pravdou žel je, že peněženku českého studenta 4 eura za půllitr čepovaného zabolí. Tady zřejmě neplatí stejná zásada jako u nás - pivo tekutý chleba. Chtěli jsme jídlo zdokumentovat, ale rozpomněli jsme se až po funuse.

Posílám kus místní pohody, sluníčka všem břidokům do srdce Evropy!

JK