Jako každé ráno jsem i v to středeční kontrolovala e-maily a Facebook. A jelikož jsme oba starosvětští a jiné komunikační vymoženosti nevedeme, přeposlal mi náš francouzský kamarád Paco zprávu z WhatsAppu. Stálo v ní, že pořádá pro nadšence výšlap do nedalekého pohoří Panachaiko s výstupem na nejvyšší vrchol Palavou Pyrgos, který dosahuje výšky 1 926 m n. m.
Návrh se nám moc líbil, ale vzhledem k tomu, že jsme si do Řecka přivezli vybavení na horskou turistiku, včetně spacáku a karimatky (které tady moc lidí nemá), tak jsme se rozhodli, že výlet absolvujeme po vlastní ose i s přespáním. Ondra nastudoval a stáhnul mapy, nakoupili jsme jídlo a v sobotu dopoledne jsme vyrazili. Městská doprava je tady tragická, a když k tomu připočteme, že byl víkend a linky tedy omezenější než obvykle, tak jsme čekali notnou chvíli na potřebný odvoz. Jeli jsme až do nejvýše položené vesničky Ano Kastritsi.
Asi po půl hodině apokalyptické jízdy v dusnu a zápachu čehosi hořícího, kdy to s námi v serpentýnách házelo zleva doprava, jsme konečně vystoupili. Pomineme-li šíři cest, terén a celkový stav komunikací a dopravních prostředků, jsou tady ještě řidiči. Za jízdy běžně stíhají čile vyřizovat telefonáty (chtěla bych napsat pracovní, ale vzhledem k nezaměstnanosti spíše ne), kouřit, starat se o své ratolesti na zadních sedadlech nebo obědvat. K tomu připočtěme charakteristické silniční značení - semafor plní výhradně zkrášlovací funkci, čáry zdobí tmavý asfalt a ostrůvek na přechodu pro chodce plní funkci domečku, stejně jako při hře na honěnou. Autobusy (jiná hromadná doprava zde není vedena) jsou vždy tak přeplněné, že řidič se sluchátky v uších jede po paměti a řídí se čistě intuicí. Myslím, že ty svaté obrázky v autobusech nejsou náhodou - při každodenní přepravě by se v Řecku naučil modlit i nejzapřisáhlejší ateista…
No, ale vraťme se k našemu výletu. Vystoupili jsme tedy z autobusu - konečně zase stojíme nohami na pevné zemi. Jeden mladý klučina podle našich krosen správně odhadl, kam míříme - navedl nás na cestičku a popřál šťastnou cestu.
Již po několika krocích bylo zřejmé, že se vesnička od velkoměsta Patras výrazně neliší jenom velikostí - byl zde klid, nikde se neválely odpadky a špinavá zvířata (alespoň nebyly vidět). Vesničkou byla vedena důmyslná soustava kamenných a betonových žlábků, kterými neustále proudila čistá voda. Vesnička tak působila v horách vyprahlého poloostrova doslova jako oáza. Po krátkém bloudění (kdy jsme nemohli najít začátek neznačené stezky) jsme se vydali nahoru.
Ve výšce asi 800 metrů nad mořem, kde nebyla žádná obydlí, jsme narazili hned na dva podivné úkazy - ve skalnatém a vyprahlém terénu bylo hovno. Nefalšované kravské hovno. Ještě jsem tady v Řecku krávu neviděla - co by dělala zrovna tady, mimo pastviny, na ostrých skalách v suchých křoviscích? A druhým úkazem, který pochodoval asi deset metrů od toho prvního, byla černá želva. Ta byla v těchto místech ještě překvapivější. Nebyl to žádný drobek, málokdo se může u nás pochlubit podobným exemplářem v teráriu. Ondra ji sice stihl vyfotit, ale to se ji zřejmě nelíbilo, tak vzala nohy na rameny a odběhla do křoví. Po tomto setkání jsme pokračovali vpřed.
Měnila se příroda - ubývalo schůdného terénu, přibývalo tvrdolistých křovin a trnitých sukulentů a taky skončila značená stezka. Podle map měla cestička pokračovat tímto křovím, sešli jsme tedy ke korytu vyschlé říčky. Na jednom stromě visel uvázaný kus červeného igelitu. Dospěli jsme k názoru, že jej tady přivázali místní pastevci nebo lidé, jež se tady vyznají, křovím jsme prolezli a pokračovali. Připadala jsem si jako na dětském táboře - taky jsme chodili po stezkách vyznačených barevnými fáborkami (to jsme ale měli jistotu, že nezůstaneme ve vyprahlé neobydlené buši).
Po několika desítkách metrů jsme zahlédli další uvázaný kousek igelitu. Řídili jsme se tímto značením. Porost neustále houstl. Už se nestačilo jenom čas od času sehnout nebo nadskočit (a to mi věřte, s krosnou na zádech si skvěle zaposilujete) či odhrnout větve.
Byla jsem postavena před „Sophiinu volbu“ - „mám se v tílku a v kraťasech přitisknout na tu pichlavou cesmínu vlevo nebo obejmout opuncii napravo? Nic mezitím neexistuje.“ Cpala jsem se, co to šlo, nadávala jako dlaždič. Bylo vedro k zalknutí, celá podřená jsem se lopotila s naloženou krosnou. A kdybych se byla bývala podřela jen jednou, ale ne - už o několik metrů dál stejná pasáž, všudypřítomný hmyz posunul mé utrpení na ještě vyšší level.
Nedaleko bylo slyšet zvonečky, po prolezení křovinami jsme se dostali do oblasti s polorozbořenou kamennou ohradou a ovcemi. Zmoženi jsme usedli na rozbitou lavičku, abychom se občerstvili. Vytáhli jsme vodu, oříšky, sušené plody a jablka. Taková svačinka je na túrách vždy vítána. Máte-li ovšem slabost pro solené arašídy, nechte je radši doma. Po sežraném půlkile se cítíte nejenom přežraní, ale máte svrasklé rty a v puse jako v polepšovně. Situaci nevylepšíte ani tím, že to spláchnete litrem vody - to se pak cítíte zase jako žok.
Po svačince jsme se dostali do míst, kde se nacházely strmé srázy, do masivu zařezaná vyschlá koryta, skalní převisy a balvany. Trnité buše se postupně měnily v několik sluncem spálených stromů a ve shluky trsů zakrslých travin na rudé půdě. Jsou zde vybudované cesty, díky nimž jsou přístupné větrné elektrárny na vrcholcích pohoří. Po této cestě jsme se škrábali vrtulím vstříc. Co ale neviděli - kráva! A ne jedna. Druhá. Třetí. Čtvrtá. Různě na skalách postávaly drobné šlachovité krávy s velkou hlavou a sledovaly nás. Nikde nebyl žádný pastevec, krávy migrovaly samy podle potřeby. Pozorně jsme sledovali nejbližší okolí a dávali si soutěž v jejich počítání.
Den se ale chýlil ke svému konci, a tak bylo třeba najít vhodné místo na přespání. U vrtulí jsme minuli stádo ovcí a hledali alespoň trochu rovnou plochu na spaní. Ani kameny nám nevadily - máme kvalitní karimatky. Na závětrné straně pod vrcholem jsme nalezli, sice ne zcela ideální, ale dostačující místo na přežití noci. Odkopali jsme kupy ovčích bobků a upelešili se.
Setmělo se velice rychle. I teplota rapidně klesla, navíc zde na vrcholu foukal chladný ostrý vítr - bleskově jsme se převlékli do teplého oblečení, šátků, čepic. Rychle jsme zalezli do spacáků, navečeřeli se, umyli zuby a zalehli. Slunce již zapadlo, ale na nedalekém svahu bylo vidět několik kravských siluet a kousek za námi zase hrály zvonečky. Terén se prudce svažoval dolů, dali jsme si proto pod nohy krosny, abychom nesklouzávali tolik. Šátek jsem si vytáhla přes nos a stáhla gumičky spacáku. Vypadala jsem jako tlustá larva. Přes otvůrek už jsem jenom mohla pozorovat hvězdy a přemýšlet nad tím, zda bude lepší v noci umrznout, být ušlapána ovcemi nebo sežrána divokou zvěří (ani jedna z možností se nejevila zcela nereálná).
Ačkoli máme poměrně kvalitní spacáky, ostrý vítr nám kradl teplo a k tomu jsme sklouzávali z karimatky občas dolů. Do rána jsme nějak vydrželi, ale po probuzení jsme se během několika minut vydali opět na cestu. Při okusování štrúdlu nám omrzaly ruce i obličej, takže na zdlouhavé debužírování nebyl čas.
Cestičky nás zavedly až k prázdné salaši, rozhodli jsme se proto zde posvačit. Na samotný vrchol už to nebylo daleko, nechali jsme proto pod skalnatým převisem krosny a na vrch vyběhli, udělali několik fotek, pokochali se výhledem a sešli zase ke krosnám.
Cesta dolů už byla klidnější, svítilo sluníčko a v nižší nadmořské výšce už nefoukal ani takový vítr. Při sestupu skalnatým údolím jsme se zase museli převléknout. Za zmínku jistě stojí objekt, který uvidíte na posledním snímku ve fotogalerii. Jedná se hotel, který začali stavět, ale jak přišla řecká krize (víte o tom, že za tu může Merkelová a Evropská unie?) a došly peníze, tak se nedostavěl a do map jej zaznačili rovnou jako zříceninu. Tento stavební trend se zde projevuje i na běžných domech - sem tam trčí nějaké dráty nebo kabely, občas zapomenou v přízemí budovy dodělat stěny, takže dům stojí jenom na betonových pilířích. Někdy zase rozestaví další patro domu, ale nedodělají střechu nebo se střecha propadne.
Závěr cesty jsme trochu podcenili - chtěli jsme dojít po svých až do centra města, odkud nám měl jet autobus, ale město, potažmo jeho centrum bylo o několik kilometrů dál, než jsme předpokládali. Po x hodinách a našlapaných výškových metrech s krosnami a se sluncem nebo větrem v zádech, jsme se doplahočili do centra. A jelikož byla neděle, tak autobusy jezdily ještě méně častěji než v sobotu a když už, tak ještě s větším zpožděním. Mám stáhnutou v mobilu takovou chytrou aplikaci pro lokální dopravu, která má ukazovat spoje a kde se daný autobus pohybuje, ale často, když se má objevit na horizontu nebo v zatáčce, tak záhadně zmizí - myslím, že tady trénuje David Copperfield.
Nicméně jsme se okolo sedmé hodiny večer úspěšně dostali na ubytovnu a tímto zakončili naši první túru.
Další plánovaný výlet Delfy - Olymp - Termopyly bude snad popsán mužskou částí beruščí populace.
