Čas nezadržitelně letí, a tak i nás po třech měsících strávených v Řecku dohnaly Vánoční svátky. Naprostá většina studentů se vrátila do svých domovů, ale my jsme se rozhodli zůstat. Univerzitní kampus se vylidnil, nikde lidská noha - jenom ta psí.
Náš plán byl takový, že se naobědváme a pak společně (čtyři statní muži a já se seznamem v ruce) vyrazíme na nákup do nedalekého hypermarketu, abychom pořídili potřebné věci na naši slovanskou večeři a následnou párty. Budova jídelny byla otevřená, a přestože byl jídelníček vypsán až do 23. prosince, tak zde nikdo nebyl a nevařilo se. Rozesmutnělí a hladoví jsme si koupili bagety v bufetu a usedli k nedalekému stolu. Psi ihned zpozorněli, posedali si kolem nás a čekali na svůj příděl. Vykrmování potulných zvířat nepodporuji, ale tentokrát jsem se o jídlo podělila víc než ochotně - byla-li bych v Prostřenu, hodnotila bych tak dvěma body. Chtěla jsem být solidární a v duchu hesla: „… a poslední budou první“ jsem se chtěla podělit s nejmenším psíčkem. No, a bestie mi málem uhryzla ruku. To je tak, když chcete podat prst…
Po bídném obědě jsme se vydali k Martu. Před obchodem nás čekal poslední člen Mateusz, a tak jsme v této úderné sestavě prvně hledali několik minut dvě jednoeurovky na vozíky a pak už nic nebránilo tomu, abychom vyrazili regálům vstříc. S pečlivě sestaveným seznamem jsme nakupovali suroviny na večeři pro dvanáct hladových krků.
S vozíky plných masa, zeleniny, piv a vín jsme strávili nějaký ten čas u pokladny. Paní za kasou již nejspíše přepnula na druhou rychlost - na tu vánoční řeckou, takže zatímco my jsme stále čekali v řadě u jedné pokladny, u té vedlejší byli obslouženi čtyři zákazníci a pak další tři během odbavování našeho vozíku. Po době více než dosti dlouhé jsme i my odjížděli s narvanými batožinami.
Všechno jsme dopravili na ubytovnu a po krátkém odpočinku se vrhli na to. V bojových podmínkách jsme zeleninu vařili několik hodin v různých nádobách - od hlubokého nerezu přikrytým podtáckem (pokličky se zde vedou v omezené míře) až po hlubokou pánev přikrytou druhou pánví. Čas jsme si krátili krájením ostatní zeleniny. Po chvíli jsme narazili na další problém - neměli jsme nádobu, ve které by se dalo všechny suroviny smíchat. Modrý lavor na prádlo někdo totiž zabavil. Proto kluci usilovně míchali v lavoru a dvou mísách. Salátu bylo (a stále je) pro celý regiment.
Ondra se v mezičase pustil do přípravy těsta na linecké cukroví. A ačkoli jsem zvyklá spolupracovat s chlapy, přesto přijdou vždycky s něčím, čím mě překvapí. Například takové oddělování žloutků od bílků - v mužském podání doslova thriller. Celou akci zachránila „odsávačka žloutků“ vyrobená z PET láhve. Z legrace jsem se ptala čerstvého doktoranda Martina, zda by tento úkol zvládl. Po chvilce se mi dostalo odpovědi: „No už jsem to jednou dělal, ale nevím, zda by se mi to povedlo.“ Vedlejší dějová linie o lineckém skončila tak, že se polovina várky povedla a vypadala jako linecké (stále však čeká na slepení) a ta druhá nešla majstrovi rozválet, takže ještě teď straší v lednici. A nevylučuji, že v průběhu týdnů odtamtud sama uteče.
Já jsem měla na starosti řízky. Myslím, že spořádat šest kilo opracovaného masa se dá považovat za vcelku slušný výkon. Vanda, druhá žena ze slovanské sestavy, měla na starosti hrachovku.
Další den ráno nám Vanda vytrhla trn z paty, jelikož námi připravené haldy jídla odvezla z ubytovny vypůjčeným autem (to jsme řádně ocenili až po příhodě v autobuse). Nám tedy stačilo dojet na byt hostitele několik hodin před večeří, usmažit řízky, udělat krutóny do polévky a nachystat místnost. Ale v Řecku je to samé překvapení, a tak nás řidič autobusu vyhodil o pořádný kus cesty dřív se slovy, že ve městě je zácpa a nazdar. Museli jsme vystoupit a jít přes město po svých. Kdybychom měli jít s těmi krosnami jídla a lavory salátu, tak by nám do smíchu asi tak nebylo. A jelikož Řekové Štědrý večer neslaví jako my, měli jsme cestu ještě ztíženou - všichni vyrazili do města, aby zapálili svíčku v kostele, poseděli u kávy, oběda či zakoupili pečené kaštany nebo balonky plněné héliem.
A to by nebyl Erasmus, aby se nenaskytlo další překvapení. Na bytě jsme zjistili, že je k dispozici jedna pánev a malá elektrická plotýnka. Takže usmažit oněch šest kilo masa trvalo pekelně dlouho. A na ohřívání řízků jsme museli použít přenosnou troubu tvarově připomínající starý vysavač, protože dle slov majitelky na normální troubu v kuchyni nebylo místo.
Sice s půl hodinovým zpožděním, ale přece dosmaženo! Potom co dorazil poslední člen, jsme celou nastrojenou nádheru nafotili a začali hodovat. Hrachovku a salát s řízky (nebo řízky se salátem?) jsme zvládli v dobrém čase, po dvacáté hodině začali přicházet i další Erasmáci. Všem jsme hned ve dveřích na uvítanou vrazili talíř se schnitzelem a kupou salátu. Slované už jenom seděli a fučeli, ale bylo třeba nachystat chlebíčky, brambůrky a cukroví, proto se toho ujali ti, co se byli schopni dovalit do kuchyně.
Abychom toho na stole neměli málo, tak nám majitelka bytu donesla obrovský smetanový dort, kterému nikdo neodolal. A Mateusz ještě přinesl tradiční polský bigos, který pracně připravoval den předem. Jednoduše obžerství. Atmosféru doplnily jak svařák, tak vodní dýmečka, u které se postupně střídaly skupinky.
Čas plynul, bylo již dávno po půlnoci a hosté pomalu odcházeli. Nezbývalo tedy než začít uklízet. Společně jsme to zvládli ve slušném čase a mohli si zavolat taxíka na odvoz domů. Ve tři hodiny ráno jiná možnost nezbyla. Řidič však nebyl zrovna z levného kraje, a tak si k deseti eurům zaúčtoval ještě dvě eura za telefon - a to se vyplatí!
Štědrý večer za námi. Dost možná již tak nestereotypní Štědrý večer nikdy nezažiju, a tak jsem ráda, že jsem mohla být součástí a zažít Vánoce v Řecku na vlastní kůži.
Kompletní fotogalerie
Náš plán byl takový, že se naobědváme a pak společně (čtyři statní muži a já se seznamem v ruce) vyrazíme na nákup do nedalekého hypermarketu, abychom pořídili potřebné věci na naši slovanskou večeři a následnou párty. Budova jídelny byla otevřená, a přestože byl jídelníček vypsán až do 23. prosince, tak zde nikdo nebyl a nevařilo se. Rozesmutnělí a hladoví jsme si koupili bagety v bufetu a usedli k nedalekému stolu. Psi ihned zpozorněli, posedali si kolem nás a čekali na svůj příděl. Vykrmování potulných zvířat nepodporuji, ale tentokrát jsem se o jídlo podělila víc než ochotně - byla-li bych v Prostřenu, hodnotila bych tak dvěma body. Chtěla jsem být solidární a v duchu hesla: „… a poslední budou první“ jsem se chtěla podělit s nejmenším psíčkem. No, a bestie mi málem uhryzla ruku. To je tak, když chcete podat prst…
Po bídném obědě jsme se vydali k Martu. Před obchodem nás čekal poslední člen Mateusz, a tak jsme v této úderné sestavě prvně hledali několik minut dvě jednoeurovky na vozíky a pak už nic nebránilo tomu, abychom vyrazili regálům vstříc. S pečlivě sestaveným seznamem jsme nakupovali suroviny na večeři pro dvanáct hladových krků.
S vozíky plných masa, zeleniny, piv a vín jsme strávili nějaký ten čas u pokladny. Paní za kasou již nejspíše přepnula na druhou rychlost - na tu vánoční řeckou, takže zatímco my jsme stále čekali v řadě u jedné pokladny, u té vedlejší byli obslouženi čtyři zákazníci a pak další tři během odbavování našeho vozíku. Po době více než dosti dlouhé jsme i my odjížděli s narvanými batožinami.
Všechno jsme dopravili na ubytovnu a po krátkém odpočinku se vrhli na to. V bojových podmínkách jsme zeleninu vařili několik hodin v různých nádobách - od hlubokého nerezu přikrytým podtáckem (pokličky se zde vedou v omezené míře) až po hlubokou pánev přikrytou druhou pánví. Čas jsme si krátili krájením ostatní zeleniny. Po chvíli jsme narazili na další problém - neměli jsme nádobu, ve které by se dalo všechny suroviny smíchat. Modrý lavor na prádlo někdo totiž zabavil. Proto kluci usilovně míchali v lavoru a dvou mísách. Salátu bylo (a stále je) pro celý regiment.
Ondra se v mezičase pustil do přípravy těsta na linecké cukroví. A ačkoli jsem zvyklá spolupracovat s chlapy, přesto přijdou vždycky s něčím, čím mě překvapí. Například takové oddělování žloutků od bílků - v mužském podání doslova thriller. Celou akci zachránila „odsávačka žloutků“ vyrobená z PET láhve. Z legrace jsem se ptala čerstvého doktoranda Martina, zda by tento úkol zvládl. Po chvilce se mi dostalo odpovědi: „No už jsem to jednou dělal, ale nevím, zda by se mi to povedlo.“ Vedlejší dějová linie o lineckém skončila tak, že se polovina várky povedla a vypadala jako linecké (stále však čeká na slepení) a ta druhá nešla majstrovi rozválet, takže ještě teď straší v lednici. A nevylučuji, že v průběhu týdnů odtamtud sama uteče.
Já jsem měla na starosti řízky. Myslím, že spořádat šest kilo opracovaného masa se dá považovat za vcelku slušný výkon. Vanda, druhá žena ze slovanské sestavy, měla na starosti hrachovku.
Další den ráno nám Vanda vytrhla trn z paty, jelikož námi připravené haldy jídla odvezla z ubytovny vypůjčeným autem (to jsme řádně ocenili až po příhodě v autobuse). Nám tedy stačilo dojet na byt hostitele několik hodin před večeří, usmažit řízky, udělat krutóny do polévky a nachystat místnost. Ale v Řecku je to samé překvapení, a tak nás řidič autobusu vyhodil o pořádný kus cesty dřív se slovy, že ve městě je zácpa a nazdar. Museli jsme vystoupit a jít přes město po svých. Kdybychom měli jít s těmi krosnami jídla a lavory salátu, tak by nám do smíchu asi tak nebylo. A jelikož Řekové Štědrý večer neslaví jako my, měli jsme cestu ještě ztíženou - všichni vyrazili do města, aby zapálili svíčku v kostele, poseděli u kávy, oběda či zakoupili pečené kaštany nebo balonky plněné héliem.
A to by nebyl Erasmus, aby se nenaskytlo další překvapení. Na bytě jsme zjistili, že je k dispozici jedna pánev a malá elektrická plotýnka. Takže usmažit oněch šest kilo masa trvalo pekelně dlouho. A na ohřívání řízků jsme museli použít přenosnou troubu tvarově připomínající starý vysavač, protože dle slov majitelky na normální troubu v kuchyni nebylo místo.
Sice s půl hodinovým zpožděním, ale přece dosmaženo! Potom co dorazil poslední člen, jsme celou nastrojenou nádheru nafotili a začali hodovat. Hrachovku a salát s řízky (nebo řízky se salátem?) jsme zvládli v dobrém čase, po dvacáté hodině začali přicházet i další Erasmáci. Všem jsme hned ve dveřích na uvítanou vrazili talíř se schnitzelem a kupou salátu. Slované už jenom seděli a fučeli, ale bylo třeba nachystat chlebíčky, brambůrky a cukroví, proto se toho ujali ti, co se byli schopni dovalit do kuchyně.
Abychom toho na stole neměli málo, tak nám majitelka bytu donesla obrovský smetanový dort, kterému nikdo neodolal. A Mateusz ještě přinesl tradiční polský bigos, který pracně připravoval den předem. Jednoduše obžerství. Atmosféru doplnily jak svařák, tak vodní dýmečka, u které se postupně střídaly skupinky.
Čas plynul, bylo již dávno po půlnoci a hosté pomalu odcházeli. Nezbývalo tedy než začít uklízet. Společně jsme to zvládli ve slušném čase a mohli si zavolat taxíka na odvoz domů. Ve tři hodiny ráno jiná možnost nezbyla. Řidič však nebyl zrovna z levného kraje, a tak si k deseti eurům zaúčtoval ještě dvě eura za telefon - a to se vyplatí!
Štědrý večer za námi. Dost možná již tak nestereotypní Štědrý večer nikdy nezažiju, a tak jsem ráda, že jsem mohla být součástí a zažít Vánoce v Řecku na vlastní kůži.
Kompletní fotogalerie
