Potom již nezbývalo než přečkat téměř hodinovou jízdu autobusem a vystoupit v Diakoptu. Po krátké chvíli, kterou Ondra využil k focení, Adel s Martinem ke koupení kávy a já k probuzení, přijel na nástupiště vláček. Tato ozubnicová úzkorozchodná železniční trať, dlouhá více než dvacet kilometrů, byla postavena na konci devatenáctého století. Zajímavé jistě je, že stavba několikanásobně překročila původně plánovanou cenu, takže se postavila základní trasa, ale k prodloužení do Tripolisu již nedošlo. Možná je to dobře, železnice by se totiž pravděpodobně stavěla dodnes…
Během pomalé jízdy jsme se kochali vysokými skalními stěnami, divokými vodopády, stržemi, propastmi a také četnými tunely. Cílová stanice Kalavryta je velmi zajímavá. Jedná se totiž o vesnici, která má sice více než 500 kilometrů čtverečních, ale žije zde pouze jedenáct tisíc obyvatel. Nejnižší bod je ve více než sedmi set metrech a ten nejvyšší ve výšce dva tisíce metrů nad mořem. Ačkoli je to jedno z neizolovanějších míst na poloostrově, znají jej Řeci dobře zejména kvůli historickým událostem. V roce 1821 zde byl totiž vyhlášen odboj proti turecké nadvládě a pak během druhé světové války, v adventní době roku 1943 nacisté město vypálili a všechny muže nad patnáct let popravili. Aby se na Kalavrytský masakr a patnáct set obětí nezapomnělo, ukazují hodiny levé věže kostela čas, kdy masakr započal.
Šli jsme po asfaltové cestě, na nekrytém prostranství se do nás opíral vítr. Řádně zakukleni jsme pokračovali v naší výpravě, seřazeni jako housata za sebou. Po několika kilometrech jsme si udělali přestávku v polorozpadlém altánku u cesty. S najedenými břichy jsme pokračovali dále. Pak jsme sešli z asfaltové silnice na polní cestu, kde se naše výprava lehce ztížila. Zprvu se zatáhlo a obloha zčernala, po delší chvíli začalo krápat. No a po další chvíli jsme už ťapkali v blátíčku. Vytrvalý déšť nezpevněné cesty pořádně rozbahnil. V jeden moment, kdy to snad i vypadalo, že to nebude tak hrozné, jsme pořídili společnou fotografii. Jenže to byl omyl - déšť zintenzivnil a my jsme se doslova rochnili.
Příroda okolo se ale krásně zelenala, stejně jako u nás brzy na jaře. Sklizeň oliv již skončila - olivovníky precizně zastřihnuté, půda ukázkově vypleta a zplanýrovaná. Nikde žádné odpadky (to bude nejspíše tím, že Řekové horské turistice moc neholdují a místo není ani v hledáčku turistů). Jestli očekáváte, že zde uvidíte nějaký div světa či něco převratného, tak budete možná zklamaní. Olivové háje, vinice, skály, klikaté cestičky, které vás vedou do strmých kopců, pak zase do hlubokých údolí. Co zde ale najdete zcela zaručeně je klid. Klid a ticho. Což v cizí zemi, kde jsou lidé temperamentní, otevření, upovídání a plní elánu, oceníte zřejmě více než kdykoli jindy.
Pokračovali jsme v cestě. Kdo si chtěl povídat, tak si povídal, kdo chtěl mlčet, mlčel. Po několika kilometrech jsme se dostali konečně do obydlené oblasti. Rozhodli jsme se, že dojdeme do Diakopta, kde si dáme večeři. Šli jsme proto ještě notnou chvíli, až k hlavní cestě nás provázel nějaký potulný psík. Všichni jsme byli unavení, mokří, prochladlí. Konečně jsme došli k taverně U Kosti. Sotva nás servírka zahlédla, zděsila se. Její obličej chytal stejnou barvu jako její bělostně bílá košile. To bylo nejspíše způsobeno naším netradičním dress codem - propocené a promoklé oblečení a zabahněné boty. Ty jsme sice ještě před restaurací s nejvyšší možnou mírou pečlivosti zbavili několika vrstev bahna, ale zřejmě jsme ani tak nezapadali do průměru návštěvníků. Majitel, zřejmě samotný pan Kosťa, nás kvůli absenci anglického jídelníčku zavedl rovnou do kuchyně, kde nám ochotně nadzvedával pokličky veškerých hrnců a my jsme se mohli rozhodovat i očima, čím se nacpeme.
Servírka nám společně s karafou vody přinesla na stůl prvně chléb, ten měl být k předkrmu - tradičnímu řeckému salátu s feta sýrem a tzatziki. Jenže jsme byli tak vyhládlí, že jsme většinu chleba snědli dřív, než paní stihla donést salát. Takže k salátu jsme si rozdělili poslední dvě skývy a netrpělivě vyčkávali hlavní chod. Adel zvolil králičí maso, kluci zase jehněčí s artyčoky a já jsem si pochutnávala na vepřovém s celerem. Po dopití vína jsme na sebe opět navlékli promočené věci a plynule se přesunuli do kavárny na nádraží, kde sice nebylo zrovna nejtepleji, ale určitě to bylo lepší než stát venku.
A jelikož je předvánoční čas v plném proudu a Řeci se velice rádi setkávají, tak měli akci přímo na nádraží. Hrály koledy, děti běhaly okolo nás, sem tam nějaké spadlo nebo doklouzalo na kolejiště. Ale to hlavní - všude vonělo jídlo. Jídlo, které bylo zdarma. A tak stačilo jenom projít kolem pultu a jedna paní nám už do rukou cpala křupavou, těžce specifikovatelnou hmotu proslazenou medem a posypanou sekanými oříšky a druhá paní zase medové perníčky s oříšky. To fakt na Řecku žeru. Těžko jsem pak ale Adelovi vysvětlovala, že na sladké opravdu nejsem, když jsem před jeho zraky spořádala mimo sušené ovoce taky kus čokolády, baklavu (na kterou jsem od něj již předběžně vyžebrala recept) a tyhle sladké dobroty…
Přecpaní, přeslazení jsme čekali na autobus, který přijel se zpožděním. Pak už zbývalo jenom vydržet asi čtyřiceti minutovou cestu, řidič nám ochotně zastavil po cestě, takže jsme ušetřili spoustu času a jet až do centra města. V dešti jsme se pořádně umyli, vykoupali pohorky i zevnitř. Já jsem se děsila toho, jak budeme vysoušet všechny ty mokré a špinavé věci, když nám tady nevedou topení (z nařízení řecké vlády se kvůli krizi sáhlo úsporným škrtům a veřejné budovy nejsou vytápěné). Čekalo nás ale obrovské překvapení - nějaká dobrá duše ten den topení zapnula! Dokonce byla i teplá voda! A tak byl výlet zakončen více než úspěšně a já dnes končím slovy: „konec dobrý, všechno dobré.“
Kompletní fotogalerie
