Double trip do Athén aneb Volím, volíme, volíte (díl první)

Skončil rok starý, začal nový, jehož první měsíc se nese ve znamení voleb nové hlavy státu. My krajánci jsme kampaň bohudík sledovali jenom zpovzdálí. Nicméně žijeme v globalizovaném světě a díky aktivitě některých jedinců na sociálních sítích a reklamě na internetu, jsme si i my mohli v klidu a chladu naší ubytovny užít plnými doušky vše, co dvěma dnům voleb předcházelo. Horda migrantů, přijetí Eura, vystoupení z NATO, Pražská kavárna, Kalousek (bez něho by to nešlo!), sluníčkáři, vítači, kývači, havloidi, antizemani, falešné brýle, Soros s Bakalou a ještě jedna horda migrantů. Už aby byl devátý únor, začala zimní olympiáda a náš národ politologů se změnil na národ sportovců a trenérů…
 

Athény z Aeropágu

I my jsme se chtěli zúčastnit volby hlavy státu, tak jsme vyřídili úřední náležitosti a čekali na doručení volebních průkazů. Čekali jsme trpělivě, ale čas se krátil, byla středa, my jsme museli v pátek ráno odjet do Athén, lístky nikde. Na ubytovnu dorazily na mopedu ve středu, jenže správce budovy nebyl k zastižení, tak pošťák balíček nechal na poště ve městě. Ve čtvrtek odpoledne nám tedy nezbývalo nic jiného než si lístky vyzvednout. Plán byl takový, že pojedeme do města, vyzvedneme lístky, koupíme jízdenky do Athén a poté pojedeme rovnou na univerzitu.

Plán to byl krásný, ale nezapočítali jsme do něj dostatečnou časovou rezervu pro „kdyby náhodou“ po řecku. Pominu-li dvacet lidí čekajících před námi, paní na přepážce nebyla taky zrovna nejrychlejší (asi jako Priscilla ve filmu Zootropolis). Obálky hledala stejně jako se pokouším něco ve svém pokojíku najít já po několika týdnech neuklízení ve zkouškovém období (tedy když uklízením zrovna neprokrastinuju - to pak ochotně uklidím i v pokoji spolubydlících). Paní nadzvedávala hromady papírů, nohami posouvala krabice, koukala do všech přihrádek, poliček (chyběla jen hromada zmuchlaného oblečení na posteli a několik talířů a hrníčků na stole). Paní u vedlejší přepážky byla zrovna na vrcholu plamenného projevu (ještě že Jižané nejsou takoví studení „čumáci“ jako my a zinscenují impresivní divadlo zadarmo třeba i na poště), když pracovnice vítězoslavně donesla naše dva dopisy. Po pár podpisech jsme si obálky převzali a odešli. Kvůli předčasnému ochodu nevíme, jak představení u vedlejší přepážky skončilo, ale paní je důkazem, že řeckému dramatu úpadek ani po tolika staletích nehrozí a divákovi má stále co nabídnout. Z města jsme vyjížděli asi s hodinovým zpožděním. Na středoevropské poměry nic moc, na ty řecké ještě v normě.

Večer nezbývalo než si sbalit pět švestek a ráno v šest vstát. Jenomže řecký život se řídí trochu jiným biorytmem, tady se před půlnocí spát nechodí a vstává se dopoledne. Takže si asi dokážete představit, jak to vypadá, když musíte vstát v šest… S trojitým budíkem jsme to zvládli, vytrousili se z ubytovny, dopravili se do centra a tam čekali na naši linku Patra - Kiato. Téměř dvouhodinová cesta v polospánku ubíhá rychle, pro zlepšení nálady a probuzení jsme si v Kiatu koupili čerstvé bagety a latté. Pak nás čekala přibližně stejně dlouhá cesta vlakem přes Korintský průplav až do hlavního města. Kromě toho, že do vlaků zapomněli Řeci přiobjednat stolečky a pořádné věšáky, nemám vlakům co vytknout - sedačky tam byly. Spolucestující bývají zajímavou směsicí - škoda cestu prospat. S občasným údivem jsme sledovali telefonující paní s vykulenými očima, skupinu z komparzu Diskopříběh 3 nebo chlapíka, co smrděl i ze vzdálené sedačky.

Demostrace na náměstí Syntagma

Po dvou hodinové jízdě jsme vystoupili na maličkém athénském nádraží, jenom o něco málo větší než třeba to těšínské. Vlaky tady prostě nefrčí. Zamířili jsme do víru velkoměsta - vzali jsme to historickými uličkami se suvenýry až do centra, kde se nachází budova parlamentu a některé z ambasád. Ten den nejezdilo metro ani další dopravní prostředky - stávka. Usedli jsme na lavičku nedaleko a pozorovali okolí. Začala přijíždět auta s tlampači doprovázena davy lidí. Lidé drželi v rukou transparenty a štráchali se k parlamentu. Za chvíli se už k tak početné mase lidí přidala další skupina přicházející z druhé strany křižovatky. Demonstrace. Důvodem byl návrh na omezení práva na stávku, o kterém ten den vláda mimo jiné hlasovala - pro vyhlášení stávky se má počet z dvaceti procent odborářů nebo souhlasu předsednictva odborů zvednout na jednu polovinu odborářů. Takže stávka za stávkování. Plní zvědavosti a očekávání jsme se přesunuli na místo s lepším výhledem, abychom na vlastní oči viděli demonstranty v praxi (nebo s praxí?).

Po cestě za lepším místem jsme stihli zhlédnout načančané chlapíky v dřevácích ze stráže. Ze zábradlí nad vstupem do metra byl vcelku dobrý výhled. No, a pak jsme čekali. Čekali. Aáá, čekali. Lidé stále přicházeli, byli úplně všude. A tím to taky skončilo. Takže zatím co jedna skupina už na náměstí zapouštěla hodinu kořeny, další část davu teprve přicházela k náměstí. No, a než došla k ostatním demonstrantům, tak už ty čekající přestalo čekání bavit, sbalili transparenty a šli na gyros. Ani na tu demonstraci Řekové nechodí včas. Možná jste se ve zprávách dočetli nebo doslechli, že stávka byla večer doprovázena i střety anarchistů a krajní levice s bezpečnostními složkami. Ano, ale my jsme již v té době bloudili po arabské čtvrti a snažili se dostat ke svému zarezervovanému ubytování, trochu však předbíhám...

Budova parlamentu

Po demonstraci jsme se po svých vydali přes Národní park okolo novoklasicistního Zappeionu až k Olympieionu, chrámu Dia Olympského. Díky řecké studentské kartě jsme si mohli zbytky stavby, která se stavěla přes šest staletí, zdarma prohlédnout (ISIC je v Řecku téměř nepoužitelný). Nedaleko se také nachází zbytky římských lázní, tak jsme si prohlédli i ty a pak se vydali zpět do uliček starého centra, abychom našli nějaký podnik, kde bychom utišili své kručící břichy. 

Napadlo nás se poohlédnout po nějaké indické nebo jiné etnické restauraci, kterých bylo v „přistěhovalecké čtvrti“ víc, ale nějak nás to přešlo, tak jsme zamířili zpátky do historické části s tavernami. Řecké variace vždy potěší - za výbornou cenu se nacpete k prasknutí a vyzkoušíte z každého druhu masa, sýra nebo mořských plodů trochu. Ne že bychom se dobře nenajedli, jenže v nedaleké Guiness hospůdce měli zrovna happy hour a čepovali 1 + 1 zdarma. Na to my, Češi, slyšíme a to se pak do nás ještě jenom přece něco vleze. Měli jsme sice necelou půl hodinu, ale to je na dvě piva dostačující. V Řecku je také poměrně běžné, že k objednanému pivu dostanete buďto brambůrky nebo něco na zub k tomu. My jsme dostali směs pikantního a klasického pop cornu. Za dvě zaúčtovaná velká piva jsme měli platit okolo patnácti eur (žel jsme v srdci nepivařské země), ale jaké milé překvapení mě čekalo, když jsem se o dva dny později podívala na účet a z toho mi bylo strhnuto euro padesát. Ať žije platba kartou! 

Arabská čtvrť - ulice Menándrou

Bylo pozdní odpoledne, tedy nejvyšší čas za světla dojít na ubytovnu s věcmi. Jaké bylo překvapení, že na ulici Aristotelova 72 stál obyčejný činžák, žádný penzion, hotel ani nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo naše ubytování. Pokračovali jsme dál, druhá možná adresa 72 byla pro změnu jenom ruina bez oken. Ve dveřích Aristotelova 56 to vypadalo jako na recepci. Paní nám otevřela, řekla, že jde o hotel, ale nevypadala, že by nás očekávala. Pak nás nacpala do výtahu, řekla, ať zmáčkneme šestku a zabouchla dveře. Dojeli jsme do šestého patra. Nikde nikdo, jenom staré dveře rodinného bytu. Celí nesví jsme usedli na schody přede dveřmi, vytáhli notebook a hledali další možné informace. Nic. Sešli jsme dolů za paní, aby nám situaci objasnila, jenže ta mezitím zmizela a už se neobjevila. Na jiné ulici u dalšího vchodu s číslem 72 jsme prohlíželi cedulky se jmény. Kromě pánů Mustafy, Adila, Múrsího, Muhammada a Imána tady také bydlel pan Jesus Christ. Je fajn mít boží sousedy.

Nekonečně dlouhou chvíli, kdy jsme čekali, zda se pronajímatel ozve, jsme si zpříjemnili návštěvou nedalekého polského krámku. Takových obchůdků je po celých Athénách spousta. Náš severovýchodní soused má své občany všude. Polské zboží, polská prodavačka, polský jazyk. Téměř jako doma. Prodavačka nám poradila, ať si sedneme na schody před vchodem a čekáme. Majitel tady prý občas chodívá. Slova „prý“ a ani „občas“ sice na náladě nepřidala, ale lepší než drátem do oka. A tak jsme seděli vedle bagáže a čekali (věřte, že v Řecku se načekáte a taky se čekat naučíte). A taky už vím, jaké je to cítit se jako bílá vrána. 

Dvorky mezi domy z okna pokoje

Ondřeje zase přepadly objevitelské choutky, takže mě nechal se všemi věcmi u vchodu a při vstupu prvního obyvatele do paneláku se nacpal dovnitř s ním a zmizel. Já jsem zase byla iniciativní a majiteli napsala esemesku, že již čekáme notnou chvíli před vchodem. Najednou ke mně přišel snědý vousatý muž v bílém hábitu. V ruce držel mobil. Pozdravili jsme se a hned mě napadlo se zeptat: „četl jste zprávu?“ Zamyslel se a pak se jenom zeptal: „čekáte dlouho?“ Anglicky moc dobře neuměl. Odemknul dveře a čekal, až si seberu všechny věci. Já jsem moc nespěchala a vyhlížela Ondru. Ten nepřicházel, tak jsem pomalým tempem následovala chlapíka a vyprávěla mu náš čekatelský příběh. Panelák zrovna vábně nevypadal a ani nevoněl. Nastoupili jsme do výtahu, chlapík se na mě celou dobu jízdy divně zubil, tak jsem uvažovala, že se taky budu úchylně zubit. Odemknul dveře bytu ve druhém patře, pořád se divně zubil a zeptal se, pro kolik lidí mám zarezervované ubytování. Mé podezření, že se nejednalo o pronajímatele, se naplnilo, když jsem znovu vytočila číslo pronajímatele, ale jeho telefon zvonit nezačal. Jednou nohou v cizím bytě, bez Ondřeje, jsem se omluvila a vzala nohy na ramena. S krosnou a druhým batohem na zádech jsem ještě tak rychle neutíkala. Ondra už čekal dole.

Představa, že jsme někomu zaplatili předem za buď neexistující ubytování, nebo za ubytování v podivné čtvrti… někomu, kdo nekomunikuje a zadal nejspíše neplatnou adresu…že možná budeme nocovat na nádraží se všemi věcmi, nebo že tam možná ani s nimi nedojdeme … opravdu mi ta představa zlepšila náladu natolik, že se mnou nebyla řeč. Naštvaná, unavená, jsem se zkusila (snad) z plezíru ještě jednou dovolat pronajímateli. Ha! Někdo to zvedl. V telefonu to zašumělo, pak ticho, ale zkusila jsem to - představila jsem se, vysypala v několika větách, že čekáme před nějakým vchodem číslo 72, nikdo tu není, nemáme klíče, kdy pán přijde, a že jsem naštvaná. Zase ticho. „Čekáte? Aha, já už dneska nepřijedu.“ Tak to je přesně to, co chcete po tom všem slyšet. „Ale jestli se dostanete dovnitř paneláku, tak vyjeďte do prvního patra, najděte pokoj číslo sedm a namačkejte kód jedna osm jedna devět hvězda.“ Do paneláku jsme se dostali a zkusili to. Klaplo to. S představou, jaká jiná individua kromě chlapa v bílém hábitu tady můžou bydlet, jsme zabarikádovali dveře a vylezli až ráno. Možná dobře, že jsme dorazili až po setmění, protože vidět za světla, tak asi uteču. Všechno rozbité, zničené, posprejované, všude odpadky. Ghetto. Voda byla studená, snídaně, která byla započtena v ceně, se skládala ze tří balených croissantů, sáčků černého čaje a instantní kávy. Za čtyřicet euro? Nekupte to! Alespoň, že postele byly měkké. 

Polské obchody v ulici Joulianou

Před desátou dopoledne mě hlad vyhnal do arabské čtvrti s polskými obchody. Otevřené byly jenom arabské obchůdky. Chtěla jsem koupit chleba. Pán mi podával tortilly, pitu a ještě nějaké placky. Anglicky to nešlo, zkusila jsem uvést do praxe své základy řečtiny a „echo thelo ena psómí, parakaló" (jeden kynutý chleba, prosím). Pán na mě nechápavě civěl a pak prohlásil: „paní, tady jste ale v arabské čtvrti.“ Běhala jsem po celé čtvrti a sháněla chleba, naštěstí po desáté už otevíraly i jiné obchůdky, tak jsem nakoupila polské uzeniny, pudink, chleba a vítězoslavně se nesla zpět. Po rychlé snídani nezbývalo než vyrazit na ambasádu a udělat to, proč jsme vlastně do Athén přijeli.

Metro byla již naštěstí v provozu, takže jsme na ambasádu dojeli před uzavřením volebních místností. Kandidáti skončili v urně a my jsme se šli s klidným vědomím projít na Aeropág. Taky jsme stihli zbaštit kokosový kmen a obrat dva černé prodavače o náramky. Na takové procházce brzy vyhládne, tak jsme si vyhlédli příjemný podnik s čepovaný pivem. Objednali si dvě čepovaná, těstovinový salát, hamburgery a sledovali sčítaní hlasů. Slabší kousci svou porci nezvládli (ale já jsem to nebyla). No, a pak už nezbývalo než odjet zpět do Patras s jistotou, že se za dva týdny do Athén opět vrátíme. 


Kompletní fotogalerie