Každoročně na přelomu ledna a února se v Patras koná karneval, který má svůj počátek už ve starověkých pohanských obřadech, uctívajících místní bohy. Moderní forma karnevalu, která v různých obměnách probíhá doteď, vznikla během 19. století. Už během ledna jsme se jali navštívit centrum města, kde se na Korintské ulici tyčily obrovské reproduktory, rozestavěné na chodníku v pravidelných intervalech. Z dalších reproduktorů pověšených na elektrickém vedení nad hlavami účastníků se linuly ohlušující roztodivné písně. Ty však byly s přicházejícím večerem a propukající zábavou v ulicích města vystřídány populárními odrhovačkami. V centru na náměstí se nacházelo hlavní pódium se živou hudbou.
Díky obrovským reprosoustavám nebylo slyšet vlastního slova. Taková velká technopárty. Zde na jihu Balkánu se však jedná o běžnou záležitost, místní si tak akci užívali plnými doušky. Po zdech okolních domů „sjížděly“ silné reflektory, ale místní jistě neprotestovali. V pohotovosti byli také záchranáři a hasiči, naštěstí i na tato opatření tady někdo myslel. Pro toho, kdo není zvyklý na vysoké decibely nočních klubů, to bylo po delší době více než náročně, a tak jsme museli odebrat do klidnějších končin.
Hlavní část karnevalu – průvod masek, se odehrával o víkendu 17. a 18. února. Centrum vypadalo pořád stejně, všude hromady lidí (karnevalového průvodu se jich pravidelně účastní několik desítek tisíc, buď v maskách, nebo jako diváci). My jsme se šli podívat na večerní a noční průvod v sobotu. Vyhlédli jsme si výhodné místo s hezkým výhledem, ale také ohlušujícím zvukem reproduktorů za zadky.
V čele průvodu jely roztodivné alegorické vozy tažené traktory, po nich začaly přicházet samotné masky. Účastníci průvodu jsou rozděleni do skupin s číslem, každá skupina má vždy stejné masky, které byly vyvedené až do nepatrných detailů. Střídala se spousta barev, lidé veselí i schválně zasmušilí s nehybným výrazem, někteří byli ověšeni různobarevnými žárovkami, což ve tmě zvlášť vynikalo. Vypadalo to, že je průvod nekonečný, skupin mohlo být několik stovek. Na ulicích se prodávaly souvlaki na špejlích přímo do ruky (poznámka korektury: „Není nad suvlačky do ručky!“), k tomu malé lahve místního sladkého červeného vína Mavro dafni, jemuž nešlo odolat.
Veselí probíhalo až do rána, my jsme se pokusili stihnout jeden z posledních autobusů, který samozřejmě jel, tak jak chtěl, a ještě zcela jinou cestou kvůli uzavřeným ulicím, takže jsme alespoň zabili čas na zastávce dalšími souvlaki s pivem, a také pozorováním policisty, který se s píšťalkou jal řídit chaotický provoz na potemnělé křižovatce. Bylo s podivem, že ho nikdo nepřejel, ale asi po 15 minutách uznal marnost svého počínání, nasedl na motocykl a odjel. Náš autobus se posléze taktéž objevil, takže jsme se mohli odvést z rozdováděného centra města domů.
