Pátek 30. 3.
Na dlouhou cestu po Osmanské říši a severní části Ellády jsme vyrazili autobusem po poledni, a protože byl poslední vyučovací den před dvoutýdenními velikonočními prázdninami, byl očekáván nápor studentů odjíždějících domů. Řecké dráhy překvapily třemi autobusy, čekajícími na své cestující. Zdárně jsme se tedy dostali autobusem a poté vlakem do přístavního Pirea. Trajekt na Ostrov Chios odplouval až v devět večer, měli jsme proto dost času na procházku po městě, na kávu, nákup a gyros v podniku hned vedle rozlehlého přístaviště. Před osmou hodinou jsme se nalodili na obrovité plavidlo jménem Nissos Rodos, vysoké jako několikapatrový panelák. I tady nám byla studentská jízdenka s 50% slevou uznána bez problémů.
 |
| Pohled z paluby na přístav Piraeus |
Chvíli jsme bloudili po patrech trajektu, až jsme se usadili u sedadel se stolečkem v rohu velkého sálu na zádi, kde se nacházely bar a podium s klavírem. Bohužel nikdo nehrál. Po čase pravidelného odjezdu pořád ještě probíhala čilá nakládka zejména nákladních aut do podpalubí, takže jsme vyjeli asi s pětačtyřiceti minutovým zpožděním až za tmy. Vymotali jsme se z přístavu a podél aténského pobřeží jsme vyrazili do Egejského moře. Mezitím se někteří cestující začali připravovat na noc - rozkládali spacáky či deky na koberce, ale většina stejně zůstala vzhůru po celou noc - taky se všude svítilo. Na lodi se sice dala koupit i uzavřená kajuta s postelí, ale jízdenka by stála přes 60€. Já jsem si později rozložil karimatku ke stěně, ale k mým nohám si však postarší Řek postavil křeslo, takže jsem byl nucen spát skrčený.
Sobota 31. 3.
Tak velké plavidlo se sice na vlnách moc nehoupalo (asi zrovna tak velké vlny nebyly), ale světlo a hluk spánku moc nenahrávaly. Přestávku od ležení jsem si alespoň mohl udělat při zastávkách na ostrůvcích Psara a Inousses, velká loď musela za tmy nacouvat k malému přístavnímu molu, protože vjezd pro automobily i vstup pro pěší je vždy na zádi. Do přístavu na Chiu jsme dorazili krátce po páté hodině ranní. Značně nevyspalí jsme se chvíli mátožně potáceli uličkami klidně spícího města, před šestou hodinou se začalo rozednívat, proto jsme se mohli pokochat východem slunce nad tureckým pobřežím, hned vedle památníku, který připomínal jednu z nejhrůznějších událostí války za řeckou nezávislost, kdy bylo v roce 1822 Turky povražděno téměř 90 000 místních.
 |
| Přístav Chios |
Kolem přístavu mezitím kroužila další loď, která čekala, až bude ta naše vyložena, uvolní přístav a vypluje k ostrovu Lesvos. Shodou okolností to byla také loď z Pirea, která ale odtamtud vyjížděla už v 16:00 předchozího dne, protože plula mnohem delší cestou (přes ostrov Samos). My jsme se vydali posnídat čerstvé dobroty z místní pekárny a poté na kávu. Dalším bodem programu byla pozdní ústní hygiena na dětském hřišti v parku, kde jsme se za odměnu mohli pohoupat na houpačce a sjet si skluzavku. Dokonce tam chovali i skřekající pávy. Navštívili jsme i muzeum byzantské kultury, do kterého jsme po telefonickém ujištění, že i České republika je opravdu v Evropské unii, měli vstup zdarma. Podařilo se nám koupit lístky na loď do Turecka, dokonce jen za 20 € na osobu, protože jsme dostali slevu pro děti. Ještě jsme omrkli nedaleké větrné mlýny a pak jsme už v přístavu očekávali odjezd naší lodi. Před nástupem proběhla pohraniční kontrola, která sestávala jen z prolistování pasu. Poté jsme se nalodili na bárku San Nicolas, dohromady do Turecka cestovalo asi dvacet lidí. Při asi půlhodinové jízdě hodně fučelo a velké vlny si s lodí pohrávaly jako s kusem papíru. Zdárně jsme dopluli do tureckého přístavu Çeşme, pohraniční kontrola nebyla nijak důkladná, obdrželi jsme razítko do pasu a naše batohy projely skenerem. Huu, první krůčky na asijském kontinentu.
 |
| Na lodi San Nicolas do Cesme |
Město překvapilo čistotou a upraveností, ale potulní psi, kteří nám některé noci spánek moc neusnadňovali, tu byli bohužel také. Nejprve jsme zamířili na autobusové nádraží, kde sice nebyl jízdní řád, ale u pokladny rozuměli anglicky a rezervovali nám místa do Izmiru na zítřejší ranní spoj. V centru města jsme si dali příšerně předražené vafle, což jsme zjistili až po jídle. Poté nezbývalo než vyrazit nad obytnou čtvrť, kde jsme minuli nuzné příbytky s hrajícími si dětmi a štěkajícími psy, až jsme v kamenité a trnité stráni našli měkké místečko pod větvemi borovic. Navzdory silnému větru jsme v měkkém jehličí usnuli, než bys řekl švec.
Neděle 1. 4.
Ráno jsme museli vstávat v šest hodin, tedy ještě za tmy. Poté, co jsme přes trnoví a kamení doskákali na cestu, nás z obytné čtvrti vyprovodili hlasitým štěkotem dva psi, byli jsme však vybavení nasbíranými kameny. Na autobusové stanici bylo mrtvo, ale místní zaměstnanec nás pustil do čekárny, kde v televizi zrovna běžely bizarní reklamy s ještě bizarněji usmívajícími se Turky. Zaplatili jsme rezervované lístky, v 7:00 odjezd. Jeli jsme přes město, po krásně uklizeném bulváru, nad kterým visela spousta tureckých vlajek. Po cestě přistoupilo dost lidí, takže se zaplnila téměř všechna místa. Průvodčí rozdal vodu v malinkých plastových nádobkách, které následně po celém autobuse strašně šustily. Po hodině a půl jsme byli doslova vyvrženi na předměstí Izmiru. Očekávali jsme, že vystoupíme na nějaké stanici blíže centru. Naštěstí jsme našli vstup do metra, kde se nám podařilo koupit kartu za 10 lir, i když jsme chtěli jet jen jednu jízdu, ale aspoň jsme ji využili oba dva. Souprava značky Hyundai byla vcelku moderní. Za jízdy se s námi dala do řeči studentka grafiky, která byla nadšená obzvlášť z našich batohů a z toho, že spíme venku mezi psy. Vystoupili jsme na stanici Basmane, odkud měl jet vlak do Selçuku.
 |
| Uličky izmirského bazaru |
 |
| Mešita v Izmiru |
Po koupi lístků jsme měli čas, tak jsme se prošli po bulváru a pak křivolakými uličkami bazaru. Moderní motorovou jednotkou jsme za hodinu a půl dojeli do Selçuku, kde bylo (na rozdíl od Izmiru) slunečné počasí. Přímo před nádražím nás přivítaly zbytky akvaduktu, kolem něhož jsme zamířili do ruin baziliky svatého Jana, který zde měl být i pochován. Z hradní citadely na kopečku byl krásný rozhled po městě i okolí. Cestu k ruinám starověkého Efesu lemuje dlouhatánská stinná alej, jíž jsme procházeli pěšky, i když nám jeden místní chlapík radil, abychom utíkali na autobus, protože se v pět zavírá, což naštěstí pravda nebyla. Na cestě k Efesu jsme prošli vojenské kontrolní stanoviště a prokázali se pasem. Před vchodem jsme si ještě pochutnali na zmrzlině, zaplatili každý 40 lir za vstup a museli si nechat batohy u hlídače skeneru (vstup s batohy zakázán).
K vidění byly ruiny amfiteátru, část Celsovy knihovny a další stavby v různých stadiích rozkladu, kromě toho také spousta šikmookých turistů v roztodivných úborech v ještě roztodivnějších pózách při fotografování. Prohlídka rozlehlého města zabrala snad dvě hodiny, takže jsme pozdně poobědvali na dřevěném posezení u cesty, kde dříve hlídali vojáci, ale asi už jim skončila směna. Místo jsme nevybrali dobře, protože nám vítr odvál nakrájený okurek, sýr a kolečka salámu. Nezbývalo než se vrátit zpět do Selçuku, tam si dát čaj a poté večeři, při níž jsme museli ocenit tureckou kuchyni a hlavně obsluhu, která uměla obstojně anglicky a popsala nám donesené jídlo. Až za tmy jsme si ustlali v klidném sadu za městem.
 |
| Amfiteátr v Efezu |
 |
| Celsova knihovna |
Pondělí 2. 4.
Nad ránem to vypadalo na déšť - začalo trochu krápat, natáhli jsme provizorně přes sebe plachtu, ale přeháňka brzy přešla. Odložili jsme vstávání, díky kterému bychom stihli vlak zpět do Izmiru již po půl osmé, a jeli až dalším vlakem po deváté hodině. Po příjezdu jsme zakoupili jízdenky do Balıkesiru. Příjemným překvapením bylo, že jsme tu na ISIC vždy dostali 20% studentskou slevu, což by se v Řecku nestalo - tam uznávají jen státní řecké karty. Vydali jsme se na procházku městem, prošli rozkvetlým parkem a kolem druhého nádraží Alcansak jsme došli až k zálivu, kolem kteréhož se město Izmir rozkládá.
 |
| Izmirské nábřeží |
Po promenádě jsme došli až k Náměstí republiky a vrátili se zpět k nádraží. V podniku Erdogan kebab vyzkoušeli polévky - čočkovou s mátou a citronem a pak jednu s kuřecím masem, nakonec ještě Iskender kebab s pitou a salátem. Dotyčný, podle kterého byl podnik pojmenován, byl na zdi zarámečkován a pověšen (ostatně jako všude možně po Turecku - stejný (a možná ještě větší) prostor je věnován jen Mustafu Kemalovi Atatürkovi, zakladateli Turecké republiky). Na pětihodinovou cestu do Balıkesiru vlak vyrazil ve čtrnáct hodin, jízda v pohodlných a prostorných vozech v uspořádání, jež u nás jezdí jako první třída, byla více než příjemná. Po cestě bylo vidět i něco z tureckého venkova, který už nebyl tak výstavní jako velká města. Malebná však byla cesta přes hory, kdy se trať klikatila po svazích a pak se zase schovávala v tunelech. Před sedmou hodinou jsme byli v cíli, kde jsme se setkali s našimi hostiteli - Karou a Umurem. Prostorný byt sdílí ještě s českým studentem Danem a kočkami Miou a Markusem.
 |
| Pohled z vlaku Izmir - Balikesir |
Úterý 3. 4.
Tento den se nesl ve znamení užívání si turecké kuchyně a poznávání města. Už snídaně stála za to - hostitelé připravili hromady jídla od míchaných vajíček po lívance. Následovala procházka po městě, vodní dýmka, zase spousta jídla (třeba slané palačinky gözleme) a čaj. Balıkesir je sice velké město, má přes čtvrt milionu obyvatel, ale rušné je jenom nejužší centrum, v širším okolí je klid. Také okolí je vesměs zelené, plné malých kopečků a políček. Večer jsme vyzkoušeli místní víno. Při nákupu alkoholu je vždy třeba myslet na to, že od desíti hodin večer je v Turecku zakázáno prodávat alkohol.
 |
| Turecká snídaně |
Středa 4. 4.
I tento den byl pojat relaxačně. Vrcholem byl výborný kebab v příjemné restauraci a také to, že jsme se mohli na ulici pokochat obrovským plakátem, kde byl vyobrazen pan Erdogan, kterak stromy sází. Také jsme nahlédli do mešity, abychom nasáli odlišnou atmosféru od té řecké. Zuli jsme boty, holky si zahalily ramena a lokty. Večer se nám podařilo koupit jízdenky na vlak na další dva dny, což byl úctyhodný výkon, protože žena a muž u pokladny uměli dohromady čtyři anglická slova. Naštěstí se naše zvláštní požadavky na trochu krkolomnou cestu podařilo vyřešit díky tužce, papíru, kalendáři na stěně a tomu, že i u nás se používají arabské číslice.
Večer jsme zakončili další vodní dýmkou, hromadou oříšků (nevěřili byste, jak rychle jsou Turci schopni loupat slunečnicová semínka) a vychlazenou patraskou tenturou na bytě.
 |
| Uvnitř mešity v Balikesiru |
Čtvrtek 5. 4.
Z Balıkesiru jsme vyjeli již po sedmé hodině ranní vlakem, který by se díky stejně pohodlným vozům, jako při předchozí jízdě, dal nazvat rychlíkem, ale sestával se kromě generátorového vozu jen ze dvou vozů na sezení a taky zastavoval téměř všude. Trať se klikatila údolím kolem řeky, nechyběly mosty, tunely ani pěkné výhledy. Zastávek nakonec moc nebylo, protože oblast není tak hustě obydlená. Hory postupně končily, přibývali cestující, a po pětihodinové cestě jsme vystoupili v městečku Kütahya.
Tady už to nevypadalo jako ve větších a pěkně upravených městech, na předměstí špína a neupravené domy. Prošli jsme ulicí do centra, kterou lemovala školská zařízení. Připadali jsme si jako někde více na východě, protože jsme byli terčem pozornosti děcek, která posedávala kolem plotů. V centru byla kromě mešit, obchodů, bazarů, také spousta lidí. Sedli jsme si do občerstvovny a poručili si čaj a džus. Druhý jmenovaný nápoj byl přinesen ve skleničce na čaj s cukrem a k tomu horký.
 |
| V ulicích Eskisehiru |
Město na nás moc velký dojem neudělalo, proto jsme se vydali zpět na nádraží. Před patnáctou hodinou jsme odjeli vlakem jménem Pamukkale ekspresi do Eskişehiru. Cesta byla zajímavá díky spoustě skal a skalek, za hodinu a půl jsme vystoupili na moderním nádraží města s téměř 700 000 obyvateli. Oproti předchozí zastávce vypadalo město o poznání udržovaněji, po ulici do centra jezdily dokonce i tramvaje. Poobědvali kebab a další turecké masíčko, dali si čaj před jednou školou a vyrazili za město hledat nocleh. Šli jsme dlouho a daleko, takže jsme k lesíku u poslední ulice došli až za tmy. Ve tmě se neustále ozýval štěkot smečky psů, ale byli jsme příliš unavení na to, abychom hledali jiné místo. Vylezli jsme proto na zalesněný kopeček, kde jsme na ne zrovna čistém, ale alespoň schovaném plácku zalehli.
