(Ne)očekávaná jarní pouť po ostrově Andros

Bující zeleň, omamně kvetoucí pomerančovníky, probouzející se smokvoně a květiny hrající všemi barvami ohlašují, že ačkoli v českých luzích a hájích ještě občas mrzne, tak Řecko se probudilo z období dešťů a přivítalo mnohem optimističtější jaro. Tedy ne, že by tu zima byla nějak krutá - při občasných bouřkách sice vody spadlo dost, ale pořád to bylo příjemnější než středoevropských mínus dvacet stupňů.

A jelikož podmínky výletu nahrávaly - výuka, i když dávno měla, tak se nám stále úplně nerozběhla, a předpověď počasí na následující víkend byla výborná, padlo rozhodnutí, že se ve čtvrtek večer vydáme na první velký jarní výlet. S pohorkami na nohou, krosnami na zádech, spacáky, karimatkami a zásobami jídla. A tak nezbývalo, než si zabalit ranečky, nakoupit, naposledy zkontrolovat předpověď, nabít mobily a hned po výuce nasednout na první autobus, který nás odvezl do města, z něhož jsme vyrazili dálkovým autobusem do Kiata a pak dále vlakem na letiště do Athén, tam jsme zase čekali na spoj do Rafiny. 

Jedná se o přístavní městečko východně od Athén v Egejském moři, jehož historie je jako na houpačce. V dávných dobách hrálo významnou roli díky své strategické poloze, jenže postupně začalo význam ztrácet a v 19. století to byla jenom malá vesnička. Jenže ve dvacátých letech minulého století důležitost opět nabyla. Když Řecko prohrálo v řecko-turecké válce a v rámci rozsáhlé výměny obyvatelstva mezi zeměmi, byli obyvatelé Malé Asie řecké národnosti nuceni nadobro opustit své domovy, stala se právě Rafina jejich útočištěm. Během druhé světové války bylo město zabráno a využíváno německou a italskou armádou. Pak zase význam města upadl a až do sedmdesátých let to byla zemědělská osada. Jenže poloha a přístaviště zase nahrávaly tomu, aby se město začalo rozvíjet a počet obyvatel opět vzrostl. Tento trend trval přes třicet let, jenže v roce 2005 byla oblast zasažena rozsáhlými lesními požáry, a tak je dnes Rafina klidným přístavním městečkem, ze kterého vyjíždí pravidelné trajekty ke Kykladskému souostroví a ostrovu Euboia. No, a právě proto jsme zde dorazili ve čtvrtek večer asi hodinu před půlnocí.

 









Na Andros vyplouvají z přístavu dva trajekty denně, ten ranní před osmou hodinou. Proto jsme šli po příjezdu hledat místo, kam bychom mohli složit hlavy a trochu se prospat. Z prvního vyhlídnutého místa v parku nás vyhnali potulní psi, tak jsme pokračovali v hledání. Nakonec jsme se uchýlili na malou skálu na druhé straně přístavu, kde jsme si v křoví ustlali. Ráno o půl sedmé jsme se vyhrabali z pelíšků a sešli do přístavu, kde na hlavní promenádě stály slušivě oblečené ženy, jež se překřikovaly a lákaly kolemjdoucí, aby si zakoupili jízdenky na trajekt od jejich dopravního podniku. My jsme využili nabídky hned té první zkraje a koupili dva studentské lístky. Se studentskou slevou vyšel lístek na dvouhodinovou plavbu na deset euro.

Po desáté hodině jsme se vylodili v přístavním městečku Gavrio, kde náš pěší výlet započal. Doplnili jsme zásoby jídla, koupili čerstvý chléb (toho baleného jsme si v následující dnech užili až až). Zamířili jsme prvně k místnímu kempu, protože jsme chtěli zjistit, zda bychom se tady mohli před zpáteční cestou na pevninou přespat a trochu se zkulturnit. Hlavní turistické sezóna však ještě nezačala, takže ani v kempu nic nenasvědčovalo tomu, že by tady mohla být možnost ubytování. No co, budeme smrdět o dva dny déle - však špína po několika centimetrech odpadne sama…

Užívali jsme si příjemné paprsky sluníčka, svěží přímořský vánek, rozkvetlé stráně a také klid. Já jsem byla již po chvíli navýsost spokojená - po dlouhé době jsem se mohla pokochat pohledem na krávy, koně, stáda ovcí či koz.

Agios Petros

                  

Cestou k nejvyššímu vrcholu

První zastávkou po cestě se stalo Agios Petros s nevysokou starou kamennou věží. No, pak jsme stoupali, stoupali a stoupali. Přestože nejvyšší vrchol ostrova nedosahuje ani tisíc metrů nad mořem, tak jsme si z přístavu, navíc s bagáží, pořádně mákli. Na sklonku prvního dne na ostrově jsme si ustlali nad vesničkou Kato Katakoilos - pod stromy nedaleko pramene, ale zároveň v ovčí ohradě. Setmělo se a taky ochladilo. Zahrabali jsme se do svých spacáků. Sem tam kolem nás bez povšimnutí prohnalo stádečko se zvonečky, ale jedna solitérní tučná ovce se zastavila několik metrů před námi a zainteresovaně zírala do tmy směrem k nám. Viděli jsme pouze siluetu její statné figury - prostě holka vlna, krev, a mlíko. Po deseti minutách prozřela, zděsila se a vzala roha.
V chladném ránu se nám ani nechtělo vylézat ze spacáku, ale nebyl čas ztrácet čas, a tak jsme se „dali do kupy“, nasnídali se, dočepovali vodu a vyrazili. Začala to zhurta - kopcem. S plnou výbavou jsme se škrábali na první, pak zase na další.

Pohled od nocležiště na Kato Katakoilos

Po delší době jsme šli konečně po vrstevnici. Během toho úseku jsme procházeli doslova přes dvorečky starých kamenný domů, kde z nich nezbývalo než kamenné zdivo bez střechy. Ruiny byly porostlé mechem, kapradím a popínavými rostlinami. Měla jsem zvláštní pocit - na jednu stranu klid a ticho, na druhou stranu až moc mrtvolný klid a ticho, trochu smutek. Spousta lidí z ostrova v průběhu minulých desetiletí ostrov opustila. Život v drsných a často nehostinných podmínkách je velice složitý. Kvůli terénu je zde navíc prakticky nemožné zavést mnohé vymoženosti moderní doby. Takže i zemědělství tady vypadá téměř stejně jako před dvěma sty lety - kamenné ohrady, přístřešky a domy pod skalními převisy, husté lesní porosty z dob starověku byly z velké části vysekány, takže v nižších polohách najdeme převážně trnitá křoviska, opuncie a jiné suchomilné rostliny. Vodní prameny tu však jsou, takže se se tady v nižších polohách pěstují rostliny a občas i tráva na zavlažovaných terasovitých políčcích. Nicméně pár terénních aut, elektrické vedení a hadice na vodu život nezjednoduší natolik, aby byl atraktivní pro mladé lidi.

A tak ten, kdo nechce zůstat a pracovat v přístavu, turistickém ruchu nebo zemědělství, je nucen odplout na pevninu. Většina se již nikdy nevrátí. Rodiče zemřou, o místo se nikdo nestará a brzy zpustne. A to není situace jenom na Andru - to samé se děje na většině malých řeckých ostrůvků. 

Kaple pod vrcholem

Vesnička Arni

                                                                
Dále jsme pokračovali pitoreskní vesničkou Arni, kde nám v cestě stála mula. Cizí lidé ji nevadili, hlavně že měl kdo drbat. Jenže úsek po vrstevnici skončil, čekalo nás pořádné stoupání k nejvyššímu vrcholu ostrova Profitís Iliás (tak se v Řecku jmenuje více kopců). Zpocení, hladoví, unavení, se žhnoucím sluncem nad hlavami jsme stoupali a stoupali vyprahlou krajinou. Cesta se ubírala kolem kostelíka na skalách s překrásným rozhledem po velké části ostrova. Ostrůvek jako na dlani a vy si sedíte na jeho skalnaté páteři. Kaplička také nabízela ideální místo k pořádnému odpočinku a obědu. Pak nás čekal příjemnější úsek cesty - s kamennými ohrádkami s polodivokou zvířenou, svažující se pomalu do vzdálené vesnice. Po celém ostrově se nachází spousta pramenů s chladnou vodou, takže jsme se alespoň jednou za čas mohli osvěžit. Nepříjemné je však vědomí, že vždy, když sejdete do vesnice, tak další vzdálená vesnice - další dílčí cíl cesty, je za dalším hřebenem, chtě nechtě, stejně se musíte škrábat zase do kopce. To byl taky úsek, kde jsem začala být protivná - zpocená, smradlavá (sice na takových cestách smrdí všichni stejně, nemáme si tedy co vyčítat), ale taky s bolavými nohami i zády a ještě k tomu hladová a cílová vesnice ani na dohled. Takže jsme slezli krkolomný kopec s jakýmisi kamennými schůdky a za chvíli jsme zase lezli nahoru.

Pohled z nejvyššího hřebene

Část značené stezky byla vedena přes vesničky - kolem kostela, vybílených domečků s modrými prvky a udržovanými zahrádkami. Navíc teď během jara vše rozkvétá. V tom klidu má občas člověk pocit, že se tady zastavil čas a stres je neznámým slovem. Po delší chvíli jsme se objevili na posledním hřebenu a za stmívání jsme se seškrábali dolů do Andru, města, po němž je celý ostrov pojmenován. Sobotní teplý večer, všude ticho, uklizeno. Ani bych neřekla, že jsme byli pořád v Řecku, jenom kočka přehrabující se v kontejneru nám to připomněla.

V neděli jsou obchůdky s potravinami zavřené, tak jsme v předvečer dokoupili zásoby a zamířili do „gyrosárny“. Po pořádné žranici jsem už byla o něco méně protivnější. Úkryt na tuto noc nám poskytla křoviska na písečné plážičce, sevřené z jedné strany skalisky, z druhé strany zříceninou pevnosti a majákem. Noc byla o poznání teplejší. Nejkrásnější však bylo nebe plné hvězd.

Pláž u městečka Andros

Probudili jsme se, až když už bylo sluníčko vysoko, po snídani a masáži namožených zad jsme pokračovali dál. V kavárničkách na hlavní ulici bylo rušno, tak jsme také sedli „na jedno“. Nebyli jsme jediní - po mši i počestné paničky zavítaly na kávičku a kus řeči. Navlečené v kožiších a kloboucích na nás v šortkách a tílcích divně hleděly. A možná taky proto, že jsme trošku smrděli.

Na to, že to byl čtvrtý den cesty, tak se šlo náramně dobře - sluníčko, vánek a uličky mezi domy a schůdná cesta byly o mnoho příjemnější. Březnu navzdory, sluníčko pálilo přes poledne jako čert, a tak se árijci spálili až běda. Cílem bylo dostat se z Andru do vesničky Batsi, což je přes pětadvacet kilometrů. Cíl se nám podařilo splnit ještě za světla. Pak nezbývalo než najít zastávku, ze které nám ráno pojede autobus do Gavria na trajekt. V Řecku, kde prakticky neexistují jízdní řády a často ani zastávky, se nejedná o jednoduchý úkol. Pak přišla naše oblíbená část - jídlo.

Cesta vyprahlými svahy do Batsi

Mimo turistickou sezónu je však Batsi vesnička duchů, všude ticho, krámky a hotely potemnělé. Otevřená byla jenom jedna nálevna, kde štamgasti sledovali fotbal. Už to vypadalo, že půjdeme spát s prázdnými břichy, nakonec jsme však našli podnik, kde ve velké místnosti seděla za počítačem stará žena. Váhali jsme, jestli vstoupit. Sotva nás spatřila za dveřmi, už si to šinula k nám - otevřeno. Hned u vchodu bylo obrovské zrcadlo, kde jsem se mohla pokochat svým novým opálením, pak už byl čas usednout ke stolům. Paní přinesla menu v podivné angličtině a výběr komentovala yes/no a váhavým „eci keci“ (možná). Nicméně „body language“ a prstíčky nakonec postačily k vyjádření velkého hladu a k pochopení, že většina nabídky není k mání. Paní nám tedy přinesla karafu vína a chléb, pak sama na půl hodiny zalezla do kuchyně. Přinesla mísu salátu „co dům dal“ schovaný pod vrstvou majonézy, čtyři pořádné špízy souvlaki, pity, zeleninu a hromadu hranolků. Její mimosezónní ochotu a srdnatý výkon jsme ocenili dvaceti eury, pak už nezbývalo než zase najít místečko na přespání. Pár minut odtud se nacházela pláž - pod stromy a za křovisky jsme nalezli výborný flek. Tentokrát jsem se v noci nebudila zimou nebo větrem, ale bolestí a nemožností otočit se na bok, aniž bych se dotkla spálených ramen, uší nebo čela. Opravdu horké chvíle.

Naštěstí vyspávání a mé utrpení nebylo tak dlouhé - spěchali jsme totiž na mikrobus do Gavria. Ten nás dopravil do přístavu vcuku letu, pak už nezbývalo než koupit lístky na trajekt, kávu, chléb a vyrazit zpět na pevninu. V jedenáct jsme už stáli na pevnině, kde čekal autobus jedoucí na athénské letiště, odtud zase metro. Před dvanáctou hodinou jsme již byli na vlakovém nádraží, kde jsme si čekání na spoj do Chalkidy vyplnili obědováním. No, a necelé dvě hodiny jsme zase strávili ve vlaku. Odpoledne jsme se již promenádovali do městě.

Průliv v Chalkidě

Nicméně se Vám musím svěřit s jedním trochu fekálním zážitkem. Nerada používám veřejné toalety, ale když to přijde, není zbytí. Cestu vlakem jsem prospala a byla jsem probuzena až v cílové stanici, navíc jsem se chtěla vyhnout trapasu, kdy si sedíte na záchůdku a automaticky otevírané dveře se otevřou a všichni cestující na vás civí. Tak jsem si řekla, že zajdu do některé z gyrosáren, jenže nekoupit si gyros a zajít si jenom odskočit mi přišlo v tu chvíli trapné. Ale po návštěvě patraských toalet během karnevalu a příjemného překvapení v podobě udržovaných záchodků s toaletním papírem, umyvadly, mýdlem a ubrousky, jsem si řekla, že půjdu do rizika a dám toaletám šanci i v tomto městě. Tak jsem se jala hledat toalety veřejné. Po delší době kroužení jsem je našla. Prvně mě překvapily vyražené dveře opřené opodál. Nezalekla jsem se. Pak mě překvapily dvoje neoznačené rozrážecí dveře jako ve westernových městečcích. Nakouknu do šera nalevo (světla zde nebyla) tam stál podivný chlap, má vzdálená přítomnost ho asi vyrušila a šokovala. Jako na obrtlíku jsem se tedy otočila a vrazila do druhých dveří. Ulička, šestero dveří. Otevřela jsem první - turecký hajzlík, hromada zavlažovacích hadic. Druhé nešly otevřít, pomohla jsem si ramenem - to samé, jenom přibyla rozmlácená dřevěná židle. Třetí v první řadě nešla otevřít ani za pomoci ramene a větší silou jsem to nechtěla zkoušet, poněvadž by dopadly stejně jako dveře vstupní. Dobře, u těch čtvrtých to už někdo přede mnou udělal a soudě podle díry po klikou, použil i nohy. Pátý, nejenom durch und durch zesraný (dokonce i kolem) a někomu se podařilo obhodit i dveře z vnitřní strany - i nad klikou (chtěla bych vidět rekonstrukci této příhody, protože to podle mě není fyzicky ani možné…). No, a pak zbýval ten šestý. Nebyl o moc lepší než hajzlík předešlý, ale čas se mi krátil a do nejbližší gyrosárny už bych s překříženými nohami možná nedoběhla. Na tomto místě jsem pochopila, co jsou to smíšené pocity. Jedná se o koktejl emocí, kdy víte, že se v pohorkách musíte udržet na špičkách, protože kdybyste si stoupli na paty, tak je máte od hoven, dále si držíte i nohavice kalhot, aby se náhodou nedotkly podlahy, pak držíte rovnováhu tak, abyste se nemuseli chytnout oněch dveří. Dále pak přemýšlíte, jestli se vám ulevilo nebo se vám právě chce brečet, že na takovém místě musíte být zrovna vy. No, a pak taky přemýšlíte, proč musíte být žena. Už během tohoto přemýšlení jsem se také smířila s tím, že splachovadlo či umyvadla netřeba hledat… Statečně jsem vylezla z kabinky na čerstvý vzdoušek a šla hledat nejbližší zdroj vody. Po tomto dobrodružství jsem se vrátila zpět ke druhé polovičce výpravy, abychom si mohli užít jinak jistě nádherné město, kde mimochodem skonal Aristotelés (a já skoro taky).

Jedná se o větší město (okolo devadesáti tisíc obyvatel), jež je výjimečné hlavně svou polohou. Nachází se totiž jak na ostrově, tak na pevnině a mořské proudy mezi těmito částmi se mění několikrát denně a mají různou intenzitu. Žádné závratné změny a události se tu v historii neudály. Zajímavé však je, že na rozdíl od většiny evropských měst, kde byl přerušen chod židovské obce kvůli holokaustu, pro toto město to neplatí - mnoho místních obyvatel Židy chránilo. Díky nim tedy tři stovky Židů přežily a obec tak nezanikla. Najdete tady také mešitu, zachovalý židovský hřbitov, pevnost a také krásnou promenádu kolem zvedacího mostu, který je jedinou spojnicí částí města.

Výhled ze spacáku od pevnosti

Večer jsme se jako obvykle šli trošku nacpat - tentokrát to byla jenom klobáska, topinky na grilu, gyros a salát choriatiki (prostě řecký salát). Už předem jsme omrkli pevnost na kopci se záměrem přespat tam. Vysoká tráva a všudypřítomné použité toaleťáky (při stavu veřejných záchodků se ani nedivím) hledání dosti komplikovaly. Nakonec jsme však místečko dál od cestiček našli. V noci nás probudil štěkot psa nedaleko nás. Při představě, jak se bráním zakuklená ve spacáku rozezlenému čoklovi, se mi smát nechce ani teď - zvláště když mě zrovna včera jeden takový rafnul v místnosti před jídelnou do lýtka…

Noc jsme nicméně přežili bez újmy, sbalili jsme si své domečky a vyrazili dokoupit zásoby jídla na zpáteční cestu. O půl jedenácté jsme již byli na cestě do Athén a po obědě už zase do Kiata a z Kiata rovnou do Patry. Po vystoupení z autobusu se ještě snažili místní cikáni od nás vyžebrat nějaké peníze, ale když jsme je zklamali odpovědí, že nejsme z Francie ale z České republiky, chopili se opět stěrek a kbelíků a pokračovali v čistění předních skel aut zastavených na semaforech. Za pár minut už jsme se ocitli zase v našem pokojíčku a následná sprcha, byť studená, po těch několika prosmrděných dnech bodla jako už dlouho ne. 

Kompletní fotogalerie