Pátek 6. 4.
Noc za moc nestála, všude dokola běhala a štěkala spousta psů, permanentně jsme se budili a čekali, až nás nějaký čokl vyčmuchá. Naštěstí jsme nemuseli použít připravené klacky a kameny. Za rozednívání jsme vyrazili zpět k nádraží, kde kvůli vysokorychlostní trati probíhaly přísné kontroly zavazadel. V 8:35 jsme vyrazili vysokorychlostní jednotkou relace Konya – Istanbul do největšího tureckého města. Nová trať ještě není ani zdaleka dokončena, ale aspoň na několika úsecích jsme jeli u nás nevídanou rychlostí 250 km/h, jak ukazoval monitor u stropu.
A tak by člověk po několika hodinách řekl: „Vítejte v Istanbulu!“ Instrukce našeho hostitele Tahsina zněly vcelku jasně: „Nasedněte na linku metra Yenikapi-Haciosman, pak jděte na Unkapi a dojděte do Mizan café, kde vás budu čekat.“
To, že jsme po příjezdu rychlovlaku byli stále na asijské straně (asi 30 kilometrů od centra - dál to prostě nejezdí) byl jen nepatrný detail. V šílené istanbulské spleti jsme hledali prostředek, který by nás odvezl do centra. Ani s mapou a GPS hledání nikam nevedlo. Na zaprášených cedulích jsme luštili jména ulic. Kolem prošla dvojice, starší muž a mladší zahalená žena, důkladně si nás prohlíželi. Tady v Turecku nic divného, ale mě zarazilo - mluvili anglicky. Chtěla jsem požádat o pomoc, ale než jsem se vzpamatovala, byli pryč. Žena se ještě jednou ohlédla. Najednou zastavili, prohodili několik slov a začali se vracet. „Hledáte něco? Můžeme vám nějak pomoct?“, začala žena rozhovor. Vyklopili jsme svůj problém a muž prohlásil, že místo, kam se chceme dostat je sice z ruky, ale že má nedaleko auto, že pojedou do evropské části města, tak nás svezou.
Po cestě k autu jsme se dozvěděli, že Yusuf je místní podnikatel a Doaa vyučuje angličtinu na škole podnikání v Káhiře. Díky své práci se seznámila s Yusufem, kterého přijela do Istanbulu po delší době navštívit. Po celou cestu (resp. v čase, kdy ani jeden z nich netelefonoval) nám Yusuf vykládal o Istanbulu, popisoval místa, která jsme míjeli. Pro holku, která vyrůstala na slezské dědině, byl šok projíždět v pátek odpoledne městem, které oficiálně čítá okolo patnácti milionů obyvatel, neoficiálně okolo dvaceti. Na cestách nekonečné kolony, na chodnících hlava na hlavě, na Bosporu zase jedna loď za druhou.
Po hodině cesty jsme zastavili na oběd do nóbl podniku. Yusuf jako dobře známý klient, předal klíčky svého auta, aby mu jej obsluha přeparkovala. Sám nám pak doporučil některá jídla a objednal pití. O Doe jsme se dozvěděli, že je asi nejpodivnější Egypťanka, protože nepije ani čaj, ani kávu, nemá v moc lásce baklavu a nekouří ani vodní dýmku. Hostitel nás vzal ještě k výloze se zákusky, kdy nám jednotlivé druhy popsal. Sladká tečka a čaj na závěr nás dorazily. Yusuf vše také zaplatil. Dobře zasycení (konec konců jako na všech našich cestách) jsme jeli ještě společně kus cesty, vyměnili jsme si kontakty, oni se zasmáli našim jménům a u vstupu do metra už nezbývalo než se rozloučit. Ať už se o Turcích říká ledacos, jedno jim nelze upřít - umí být výbornými hostiteli a rádi pomohou - nejenom Yusuf nás o tom přesvědčil.
Po několika minutách zjišťování zastávek a nabíjení Instabul karty jsme se konečně nacpali do metra a vyjeli směr Yennikapi. Na Yennikapi jsme sešli po Unkapi do uliček, ale Mizan café nikde. Tady jsem si taky uvědomila, že jsme pořád v Turecku - čumilové opět čuměli. Tato činnost patří k tureckému dennímu koloritu - usrkávat čaj a civět na kolemjdoucí. Ondra se na chvíli vzdálil, aby si přečetl jméno ulice, zůstala jsem sama. Otočila jsem se doprava, dvacet dědků beze slova a bez skrupulí soustředěně civělo. Zaryté pohledy nás pronásledovaly celou ulicí.
V uličkách voněly kebaby, pečené ryby, kokoreç a čaj. My jsme se však vydali hledat podnik s wifi, protože po Mizan kafé ani vidu, ani slechu. Brzy se již po nás sháněl i Tahsin. Ten nás nasměroval k Mizan Café a doporučil nám jet autobusem - v pátek večer asi nejhorší nápad. Kromě běhání mezi auty a hledání správné zastávky, jsme také čekali asi čtvrt hodiny, než se všichni spolucestující nalodí. Někteří zastavovali rozjetý autobus vlastními těly i za cenu, že budou přejeti. Postáli jsme si dobrou půl hodinku v koloně jenom proto, abychom zjistili, že by to pěšky (s jednou nohou dřevěnou) zabralo nanejvýš třicet minut. No nic, i zkušenost s páteční MHD v Istanbulu se počítá. Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně když jsou silné!
Tahsina jsme našli. Patrně zvyklý, že ani tady nikdo nechodívá včas, si spokojeně pokuřoval dýmečku. Usedli jsme ke stolu. Vcukuletu byla objednána vodní dýmka a čerstvé ovocné džusy. Jak se však brzy ukázalo, kombinace turecké vodní dýmky a následné cesty v přelidněném rozhoupaném autobuse nebyla zrovna tou nejmoudřejší. Krátce po nástupu se mi totiž zatočilo v hlavě, pak přišlo zatmění, téměř jsem si sedla na podlahu a pak statečně čekala, až vystoupíme, abych si mohla najít svůj růžek a tam si v klidu ublinkout. Trošku trapas, ale člověk se tak naučí být vděčný i za maličkosti - třeba i za to, že si neutrhl ještě větší ostudu a nepoblil spolucestující. Tahsin si ze mě dělal legraci celý víkend…
Pak jsme se šli projít po Taksimu. Čtvrť se nachází na evropské „hříšné“ straně. Najdeme zde spoustu hotelů, restaurací, obchodů a barů. Také je to místo demonstrací či vojenských přehlídek. A pak - kdo by to byl býval čekal - je zde také centrum Atatürka. Tady ještě podotknu, že téměř všechny sochy a busty na území Turecka se vztahují k postavě Atatürka - když to není on sám, tak je to třeba jeho matka. Výjimku snad tvoří jenom dříve zmíněné plakáty s Erdoganem usilovně stromy sázejícím.
Po cestě do baru nás Tahsin vzal okolo sedmdesát metrů vysoké věže Galatsa. Kluci si dali pár piv, já jsem si dopřála klidový režim s čistou vodou. Čas neúprosně utíkal, a jelikož Tahsin bydlí hodinu a půl cesty od centra, bylo nutné jít.
Sobota 7. 4.
Sice jsme se domluvili na srazu v osm hodin, ale jak už to tak v zemích Německu vzdálených bývá, hodina sem, hodina tam. Sešli jsme se po deváté (a vyjeli po desáté). Začali jsme zničující snídaní. Nejsme sice žádní suchaři, ale když do nás Erçokovi cpali (a my jsme si to nechali líbit, to zase jako jo) míchaná vajíčka s klobáskou suçuk, sýry, olivy, zeleninu, čerstvě upečené domácí börky, pečivo, marmeládu a za neustálého pobízení do nás ještě rvali zákuseček, tak nám po hostině lezly oči z důlku a za hlasitého fučení jsme se odvalili zatrávit do obýváku. Po zmíněné desáté hodině jsme vyrazili do centra.
První na řadě byl bazar. Jak již sám název Grand Bazaar vypovídá, jedná se o rozlehlou tržnici - ani celý den by nestačil na prohlédnutí. Prodejci zvali ke svým vystaveným produktům, smlouvali se zákazníky a často jim nacpali i to, co pravděpodobně nikdy potřebovat nebudou. Od vodních dýmek s ornamenty, překrásně zdobeného nádobí přes voňavá mýdla, lustry, sladkosti až po oblečení - příliš mnoho lákadel, aby člověk neutratil ani liru…
Z bazaru jsme si to zamířili na Hipodrom. Zde se nachází tři historické sloupy - egyptský Obelisk, jež byl převezen z egyptského Karnaku, dále Hadí kovový sloup z Delf a Konstantinův sloup, který se vzal kdo ví odkud. Nedaleko se nachází vstup do mešity sultána Ahmeda, známé též pod názvem Modrá mešita. Svatostánek se však dlouhodobě opravuje a teprve od poloviny května má být opět zpřístupněna návštěvníkům, nahlédli jsme proto jenom na nádvoří. Dalším cílem byla Hagia Sofia, ale když jsme viděli tu nekonečnou řadu „návštěvychtivých“ turistů, rozhodli jsme se, že to odložíme na další den. Tahsin proto navrhl nedalekou Yerebatan neboli Basilica Cistern. Jedná se o monumentální podzemní prostor pod starým Istanbulem vybudovaný v raném středověku, kam byla za pomocí akvaduktů stahována voda z okolních kopců. Pod městem je těchto cisteren více, nicméně tato je největší a nejznámější. Pojme až 80 000 kubíků vody. Mezi stovkami mramorových sloupů pak vynikají ty s podobou Medúzy nebo „okatý“ sloup. V zadní části cisterny jsou chováni škaredí okrasní kapři.
Po návštěvě cisteren nám vyhládlo, a tak jsme zamířili do jednoho z mnoha podniků, abychom ochutnali zase něco nového. Odhodlali jsme se vyzkoušet kokoreç - pomalu opékaná ovčí střívka omotaná kolem dalších vnitřností. Tento pikantní pokrm je podáván v chlebu najemno nasekaný. Milovník vnitřností zrovna nejsem, ale nemohla jsem si to nechat ujít. Jak jsme si již za těch několik dní zvykli - veškerá pálivá jídla skvěle chutnají s ayranem, slaným mlékem kefírové konzistence, díky němuž vám neshoří útroby a následně ani toaletní papír u zadku. Čekání jsme si zkrátili ochutnáním dalšího tradičního pokrmu, který je vždy předem nachystán na stole pro případné zájemce - slávky plněné rýží s pepřem.
Po obědě jsme nasedli na loď , abychom se mohli projít okolo Dívčí věže (Maiden’s Tower), která leží na ostrůvku v úžině blíže asijské části. Místo je opředeno různými legendami. Jedna z nich vypráví o dceři vládce, které věštec předpověděl smrt uštknutím. Proto ji vladař dal zavřít do věže. Navzdory tomuto opatření dívka svému osudu neunikla - uštkl ji had schovaný v košíku s jídlem.
Míjeli jsme stále stánky se smoothie nebo s džusy, proto jsme některé kombinace vyzkoušeli. Jen tak pro orientaci - 4 dcl smoothie z ovoce vlastního výběru stojí mezi čtyřmi a sedmi lirami, což znamená nanejvýš pětatřicet korun. Pak jsme si na chvíli sedli do příjemné kavárny ve stylu seriálu Breaking Bad.
Začínám mít takový pocit, že vlastně čtete jenom o tom, jak jsme něco pili a jedli. Asi to tak opravdu bylo - abych to zkrátila, tak jsme ještě ten večer vyzkoušeli pravý turecký kebab (nemyslím toho německého přivandrovalce, co se prodává u nás ve městech). Pak nás čekalo ještě pivo a cesta domů. Den byl náročný a bylo třeba načerpat síly na ten další.
Neděle 8. 4.
Měli jsme jenom hrubý plán celé cesty, proto jsme si v neděli sedli, sesumírovali, co nás zajímá, co chceme ještě vidět, zkusit nebo navštívit. Po (jak jinak než zmáhající) snídani jsme zarezervovali ubytování v Soluni, kde jsme ke konci našeho putování plánovali strávit čtyři dny a také se setkat s mými známými.
Vše jsme stihli, a tak jsme opět mohli vyrazit do víru velkoměsta. Nedělní výletování začalo Hagiou Sofiou, kterou jsme vzdali předešlý den. Jak je známo, tento svatostánek byl náboženským centrem Východořímské říše. V 15. století, po dobytí Konstantinopole Turky byl přebudován na mešitu. Ale ve třicátých letech 20. století byl za vlády Atatürka sekularizován, zrekonstruován a od té doby je veden jako památka a muzeum, které můžete za 40 lir navštívit.
Dalším kulinářským cílem byly polévky - dali jsme si tak opět čočkovou, po ní rýžový sladký pudink a jablkový čaj. Po tomto decentním (avšak ne moc dietním) obědě jsme se vydali do sultánského paláce Topkapi. Rozsáhlý komplex čítá několik desítek budov, z nichž je pravděpodobně nejznámější harém a pak nekonečné zahrady. Všude jsou vysvětlivky a cedule, takže víte, na co se zrovna koukáte. Dozvíte se spoustu věcí o náboženství, stolování nebo třeba o politické situaci. Mne osobně nejvíce zaujaly ornamenty a mozaiky v salóncích s měkoučkými pohovkami na ležení a ohništěm uprostřed. Chcete-li si komplex projít důkladněji, počítejte minimálně s několika hodinami, nejlépe s polovinou dne. Přestože je Istanbul nejdražším městem a ceny jsou vyšší než kdekoli jinde v zemi, stále jsou pro českého turistu přijatelné - vstupné stálo 40 lir (tedy asi 200 korun), harém byl pak účtován zvlášť - určitě se tak vyplatí místa neopomenout.
Chtěli jsme se také rozhlédnout z Galatské věže, ale i chvíli před zavíračkou zde stál nekonečný zástup „výhleduchtivých“ turistů. Radši nechci vidět množství turistů v sezóně. Vzdali jsme to. Šli jsme proto do nedalekého útulného podniku, abychom ochutnali sahlep. Sladký nápoj s konzistencí řídké krupičky se vyrábí z orchideje (vstavače mužského), servíruje se v malých šálcích dozdobený skořicí. Taky bychom nemohli opustit Istanbul, aniž bychom ochutnali tradiční tureckou baklavu. Tuto delikatesu možná znáte z Řecka - spousta oříšků zabalená v teňoučkém filo těstě a zalitá medovým sirupem. Nicméně Řekové jsou v mnohých věcech tak trošku plagiátoři - jejich kuchyně je díky čtyřistaleté společné historii zkrátka ovlivněna tou tureckou. Tahsin nás zavedl do - podle něj - nejlepší „baklavárny“ a doporučil nám mix několika druhů. Dali jsme na jeho radu a objednali si k tomu čaj. Lahoda, co k tomu dodat!
Po menší procházce jsme zašli ještě na dýmku (já jsem po nedávné zkušenosti tentokrát radši vynechala) a džus, kluci si zahráli vrhcáby. Hru běžně hrají místní u čaje, u dýmky nebo prostě kdykoli je čas. Před nástupem do autobusu jsme se nacpali dönner kebabem (stojí 4 liry, tedy asi 20 korun). Aby toho po celém dni nebylo málo, tak asi v polovině cesty domů se zkazil autobus, všichni jsme museli vystoupit a čekat na další, který jel až za půl hodiny. Heslo istanbulské MHD by se dalo shrnout: „Kdo se vleze, ten jede.“ Takže se sem tam může stát, že někomu budete sedět na kolenou (nebo někdo vám), nebo z autobusu jedoucího kolem uvidíte trčet něčí batoh, který se už prostě za dveře nepodařilo prorvat.
Pondělí 9. 4.
Začal pracovní týden, byl tak nejvyšší čas si sbalit domečky a vyrazit opět o kus dál. Tahsinova maminka nám připravila snídani (předešlé dny ji chystal pan táta). Když jsme ji požádali o společnou fotku, byla z toho tak „paf“, že z kuchyně nečekaně vystřelila celá rozzářená, aby se trochu zkulturnila. Po pár minutách přiběhla nadšeně zpátky s tím, že „už můžem.“ Když nadešel čas odchodu, paní Erçoková se s námi loučila jen těžce. Ujistila nás také, že jsme kdykoli vítáni, a že jim bylo ctí nám poskytnout ubytování. Ondrovi podala ruku, mě „pomojala“ a umačkala pořádně z každé strany jako plyšáka. Po společném kuse cesty a ujištění, že se brzy uvidíme v Olomouci, se s námi rozloučil i Tahsin, který musel vystoupit, a my jsme pokračovali. Naším dalším cílem byl největší ostrov v Adalarském souostroví.
Princovy ostrovy leží jižně od pevninské části města v Marmarském moři a jsou turisty vyhledávany z několika důvodů. Důležitou roli hraje snadná dostupnost - plavba, během které můžete krmit racky, trvá necelou hodinku, použít lze Istanbul kartu. Na ostrovech jsou zakázány automobily, proto je zde klid, žádné zácpy. Místo aut můžete využít kočáry tažené koňmi, rikši, elektrická kola či kola klasická. Díky tomu je tu velice příjemná atmosféra a zapomenete, že jste stále ve dvacetimilionové metropoli. Jenom turistické ceny vám to občas připomenou. Po obědě jsme si vyšli na procházku, salep a tiramisu a pak jsme pokračovali do jižní části ostrova, která není obydlená, a tak jsme předpokládali, že tam najdeme místo na spaní. Přestože jsme v muslimské (avšak oficiální /zatím/ sekularizované) zemi, na jednom ostrůvku se nachází klášter a na tom největším, kde jsme byli my, se nachází dokonce křesťanské hřbitovy. Společnou historii vymazat zkrátka nelze a Turci na tuto skutečnost nahlíží jako na ozvláštnění, lehkou exotiku. Mezi všudypřítomnými kočkami jsme našli jednu s führerovským knírkem. Narazili jsme také oplocené území, kde se nacházely cedulky se jmény členů tureckých ozbrojených sil, kteří zemřeli při výkonu povolání. Pod jménem, sborem a funkcí, bylo také uvedeno datum a místo úmrtí. Ubývání denního světla nás nutilo najít místo ke spánku. Pod borovicemi za křovím to vypadalo na bezvadné místo. Jedna vada se přece jenom našla - kousek od nás ležela hromada koňských kostí. Milovníci puzzlí, by se jistě vyřádili. Postupně utichli racci i psi a my jsme usnuli.
Úterý 10. 4.
Ráno jsme se sluníčkem vstali, abychom stihli první loď na pevninu. Svižným tempem a finálním sprintem jsme se nalodili a opustili Adalarské ostrovy. V centru jsme pak nakoupili sladké suvenýry v podobě lokumu pro naše řecké spolužáky z hodin angličtiny. Obědový čas jsme pojali jako rozloučení s tureckou kuchyní, jež nám učarovala. Objednali jsme si sice poloviční porce, ale obsluha zřejmě nerozuměla, tak jsme dostali několik celých porcí se salátem, arabským chlebem a normálním chlebem navíc. Cpali jsme se hlava nehlava. Na konci už jsme jedli jenom maso, na pitu prostě nezbylo místo - jak zhýralé! Tyhle hody nás nakonec vyšly na 70 lir - na Turecko dost, nicméně v Řecku bychom za to neměli ani běžné dvě porce. Užívali jsme si poslední hodinky před odjezdem, také jsme dokoupili zásoby na cestu. Při hledání kavárny se zásuvkou jsme se zatoulali až k mešitě, kde nás pozvali dovnitř malého sálu a uvařili nám čaj. Mešita s krásným zázemím byla zřejmě nově postavená (jako spousta dalších v zemi).
Za několik hodin jsme se v noci ocitli v pohraničním městě Edirne. Nebylo snadné najít místo na spaní. Kolem cesty jenom ploty a příkopy, a když už jsme chtěli někam do ústraní zalézt, tak nás vyhnali rozezlení psi. Šlapali jsme několik kilometrů, konečně skončil plot, tak jsme se rozhodli zkusit štěstí za loučkou u cesty. Tráva byla vlhká, k tomu jsem šlápla do neidentifikovatelného odpadku s vodou, takže mé pantalóny i boty byly durch mokré. Ano, přesně po tomhle toužíte v naprosté tmě před půlnocí, unavení, smradlaví a s krosnou na zádech. Já jsem tedy po zbytek cesty k nejbližšímu křoví nadávala jako špaček. Pak jsme rozbalili své šnečí domečky, ustlali si pod stromem a chtěli spát. Na větev nad námi však usedl pták, který celou noc vytrvale nezpíval, ale řval. Ani mé nadávky a výhružky jej neodradily…
A tak by člověk po několika hodinách řekl: „Vítejte v Istanbulu!“ Instrukce našeho hostitele Tahsina zněly vcelku jasně: „Nasedněte na linku metra Yenikapi-Haciosman, pak jděte na Unkapi a dojděte do Mizan café, kde vás budu čekat.“
 |
| Istanbulské dobroty |
Po cestě k autu jsme se dozvěděli, že Yusuf je místní podnikatel a Doaa vyučuje angličtinu na škole podnikání v Káhiře. Díky své práci se seznámila s Yusufem, kterého přijela do Istanbulu po delší době navštívit. Po celou cestu (resp. v čase, kdy ani jeden z nich netelefonoval) nám Yusuf vykládal o Istanbulu, popisoval místa, která jsme míjeli. Pro holku, která vyrůstala na slezské dědině, byl šok projíždět v pátek odpoledne městem, které oficiálně čítá okolo patnácti milionů obyvatel, neoficiálně okolo dvaceti. Na cestách nekonečné kolony, na chodnících hlava na hlavě, na Bosporu zase jedna loď za druhou.
 |
| Na mostě přes Bospor |
Po hodině cesty jsme zastavili na oběd do nóbl podniku. Yusuf jako dobře známý klient, předal klíčky svého auta, aby mu jej obsluha přeparkovala. Sám nám pak doporučil některá jídla a objednal pití. O Doe jsme se dozvěděli, že je asi nejpodivnější Egypťanka, protože nepije ani čaj, ani kávu, nemá v moc lásce baklavu a nekouří ani vodní dýmku. Hostitel nás vzal ještě k výloze se zákusky, kdy nám jednotlivé druhy popsal. Sladká tečka a čaj na závěr nás dorazily. Yusuf vše také zaplatil. Dobře zasycení (konec konců jako na všech našich cestách) jsme jeli ještě společně kus cesty, vyměnili jsme si kontakty, oni se zasmáli našim jménům a u vstupu do metra už nezbývalo než se rozloučit. Ať už se o Turcích říká ledacos, jedno jim nelze upřít - umí být výbornými hostiteli a rádi pomohou - nejenom Yusuf nás o tom přesvědčil.
Po několika minutách zjišťování zastávek a nabíjení Instabul karty jsme se konečně nacpali do metra a vyjeli směr Yennikapi. Na Yennikapi jsme sešli po Unkapi do uliček, ale Mizan café nikde. Tady jsem si taky uvědomila, že jsme pořád v Turecku - čumilové opět čuměli. Tato činnost patří k tureckému dennímu koloritu - usrkávat čaj a civět na kolemjdoucí. Ondra se na chvíli vzdálil, aby si přečetl jméno ulice, zůstala jsem sama. Otočila jsem se doprava, dvacet dědků beze slova a bez skrupulí soustředěně civělo. Zaryté pohledy nás pronásledovaly celou ulicí.
 |
| Atatürkův most přes záliv Zlatý roh |
Tahsina jsme našli. Patrně zvyklý, že ani tady nikdo nechodívá včas, si spokojeně pokuřoval dýmečku. Usedli jsme ke stolu. Vcukuletu byla objednána vodní dýmka a čerstvé ovocné džusy. Jak se však brzy ukázalo, kombinace turecké vodní dýmky a následné cesty v přelidněném rozhoupaném autobuse nebyla zrovna tou nejmoudřejší. Krátce po nástupu se mi totiž zatočilo v hlavě, pak přišlo zatmění, téměř jsem si sedla na podlahu a pak statečně čekala, až vystoupíme, abych si mohla najít svůj růžek a tam si v klidu ublinkout. Trošku trapas, ale člověk se tak naučí být vděčný i za maličkosti - třeba i za to, že si neutrhl ještě větší ostudu a nepoblil spolucestující. Tahsin si ze mě dělal legraci celý víkend…
 |
| Věž Galatsa |
Po cestě do baru nás Tahsin vzal okolo sedmdesát metrů vysoké věže Galatsa. Kluci si dali pár piv, já jsem si dopřála klidový režim s čistou vodou. Čas neúprosně utíkal, a jelikož Tahsin bydlí hodinu a půl cesty od centra, bylo nutné jít.
Sobota 7. 4.
Sice jsme se domluvili na srazu v osm hodin, ale jak už to tak v zemích Německu vzdálených bývá, hodina sem, hodina tam. Sešli jsme se po deváté (a vyjeli po desáté). Začali jsme zničující snídaní. Nejsme sice žádní suchaři, ale když do nás Erçokovi cpali (a my jsme si to nechali líbit, to zase jako jo) míchaná vajíčka s klobáskou suçuk, sýry, olivy, zeleninu, čerstvě upečené domácí börky, pečivo, marmeládu a za neustálého pobízení do nás ještě rvali zákuseček, tak nám po hostině lezly oči z důlku a za hlasitého fučení jsme se odvalili zatrávit do obýváku. Po zmíněné desáté hodině jsme vyrazili do centra.
 |
| Dlouhá cesta z Istanbulského předměstí |
 |
| Grand Bazaar |
Po návštěvě cisteren nám vyhládlo, a tak jsme zamířili do jednoho z mnoha podniků, abychom ochutnali zase něco nového. Odhodlali jsme se vyzkoušet kokoreç - pomalu opékaná ovčí střívka omotaná kolem dalších vnitřností. Tento pikantní pokrm je podáván v chlebu najemno nasekaný. Milovník vnitřností zrovna nejsem, ale nemohla jsem si to nechat ujít. Jak jsme si již za těch několik dní zvykli - veškerá pálivá jídla skvěle chutnají s ayranem, slaným mlékem kefírové konzistence, díky němuž vám neshoří útroby a následně ani toaletní papír u zadku. Čekání jsme si zkrátili ochutnáním dalšího tradičního pokrmu, který je vždy předem nachystán na stole pro případné zájemce - slávky plněné rýží s pepřem.
 |
| Modrá mešita |
Míjeli jsme stále stánky se smoothie nebo s džusy, proto jsme některé kombinace vyzkoušeli. Jen tak pro orientaci - 4 dcl smoothie z ovoce vlastního výběru stojí mezi čtyřmi a sedmi lirami, což znamená nanejvýš pětatřicet korun. Pak jsme si na chvíli sedli do příjemné kavárny ve stylu seriálu Breaking Bad.
 |
| Dívčí věž |
Neděle 8. 4.
Měli jsme jenom hrubý plán celé cesty, proto jsme si v neděli sedli, sesumírovali, co nás zajímá, co chceme ještě vidět, zkusit nebo navštívit. Po (jak jinak než zmáhající) snídani jsme zarezervovali ubytování v Soluni, kde jsme ke konci našeho putování plánovali strávit čtyři dny a také se setkat s mými známými.
 |
| Další turecká snídaně |
Dalším kulinářským cílem byly polévky - dali jsme si tak opět čočkovou, po ní rýžový sladký pudink a jablkový čaj. Po tomto decentním (avšak ne moc dietním) obědě jsme se vydali do sultánského paláce Topkapi. Rozsáhlý komplex čítá několik desítek budov, z nichž je pravděpodobně nejznámější harém a pak nekonečné zahrady. Všude jsou vysvětlivky a cedule, takže víte, na co se zrovna koukáte. Dozvíte se spoustu věcí o náboženství, stolování nebo třeba o politické situaci. Mne osobně nejvíce zaujaly ornamenty a mozaiky v salóncích s měkoučkými pohovkami na ležení a ohništěm uprostřed. Chcete-li si komplex projít důkladněji, počítejte minimálně s několika hodinami, nejlépe s polovinou dne. Přestože je Istanbul nejdražším městem a ceny jsou vyšší než kdekoli jinde v zemi, stále jsou pro českého turistu přijatelné - vstupné stálo 40 lir (tedy asi 200 korun), harém byl pak účtován zvlášť - určitě se tak vyplatí místa neopomenout.
 |
| Hagia Sofia |
Po menší procházce jsme zašli ještě na dýmku (já jsem po nedávné zkušenosti tentokrát radši vynechala) a džus, kluci si zahráli vrhcáby. Hru běžně hrají místní u čaje, u dýmky nebo prostě kdykoli je čas. Před nástupem do autobusu jsme se nacpali dönner kebabem (stojí 4 liry, tedy asi 20 korun). Aby toho po celém dni nebylo málo, tak asi v polovině cesty domů se zkazil autobus, všichni jsme museli vystoupit a čekat na další, který jel až za půl hodiny. Heslo istanbulské MHD by se dalo shrnout: „Kdo se vleze, ten jede.“ Takže se sem tam může stát, že někomu budete sedět na kolenou (nebo někdo vám), nebo z autobusu jedoucího kolem uvidíte trčet něčí batoh, který se už prostě za dveře nepodařilo prorvat.
Pondělí 9. 4.
Začal pracovní týden, byl tak nejvyšší čas si sbalit domečky a vyrazit opět o kus dál. Tahsinova maminka nám připravila snídani (předešlé dny ji chystal pan táta). Když jsme ji požádali o společnou fotku, byla z toho tak „paf“, že z kuchyně nečekaně vystřelila celá rozzářená, aby se trochu zkulturnila. Po pár minutách přiběhla nadšeně zpátky s tím, že „už můžem.“ Když nadešel čas odchodu, paní Erçoková se s námi loučila jen těžce. Ujistila nás také, že jsme kdykoli vítáni, a že jim bylo ctí nám poskytnout ubytování. Ondrovi podala ruku, mě „pomojala“ a umačkala pořádně z každé strany jako plyšáka. Po společném kuse cesty a ujištění, že se brzy uvidíme v Olomouci, se s námi rozloučil i Tahsin, který musel vystoupit, a my jsme pokračovali. Naším dalším cílem byl největší ostrov v Adalarském souostroví.
 |
| Na ostrově Büyükada |
 |
| Pohled z neobydlené části ostrova |
Ráno jsme se sluníčkem vstali, abychom stihli první loď na pevninu. Svižným tempem a finálním sprintem jsme se nalodili a opustili Adalarské ostrovy. V centru jsme pak nakoupili sladké suvenýry v podobě lokumu pro naše řecké spolužáky z hodin angličtiny. Obědový čas jsme pojali jako rozloučení s tureckou kuchyní, jež nám učarovala. Objednali jsme si sice poloviční porce, ale obsluha zřejmě nerozuměla, tak jsme dostali několik celých porcí se salátem, arabským chlebem a normálním chlebem navíc. Cpali jsme se hlava nehlava. Na konci už jsme jedli jenom maso, na pitu prostě nezbylo místo - jak zhýralé! Tyhle hody nás nakonec vyšly na 70 lir - na Turecko dost, nicméně v Řecku bychom za to neměli ani běžné dvě porce. Užívali jsme si poslední hodinky před odjezdem, také jsme dokoupili zásoby na cestu. Při hledání kavárny se zásuvkou jsme se zatoulali až k mešitě, kde nás pozvali dovnitř malého sálu a uvařili nám čaj. Mešita s krásným zázemím byla zřejmě nově postavená (jako spousta dalších v zemi).
Za několik hodin jsme se v noci ocitli v pohraničním městě Edirne. Nebylo snadné najít místo na spaní. Kolem cesty jenom ploty a příkopy, a když už jsme chtěli někam do ústraní zalézt, tak nás vyhnali rozezlení psi. Šlapali jsme několik kilometrů, konečně skončil plot, tak jsme se rozhodli zkusit štěstí za loučkou u cesty. Tráva byla vlhká, k tomu jsem šlápla do neidentifikovatelného odpadku s vodou, takže mé pantalóny i boty byly durch mokré. Ano, přesně po tomhle toužíte v naprosté tmě před půlnocí, unavení, smradlaví a s krosnou na zádech. Já jsem tedy po zbytek cesty k nejbližšímu křoví nadávala jako špaček. Pak jsme rozbalili své šnečí domečky, ustlali si pod stromem a chtěli spát. Na větev nad námi však usedl pták, který celou noc vytrvale nezpíval, ale řval. Ani mé nadávky a výhružky jej neodradily…
 |
| V pohraniční vesnici Pazarkule |
