Středa 11. 4.
Ráno jsme vstali ještě dřív, než jsme původně plánovali. Nasnídali jsme se, setřepali slimáky, sbalili se a vyrazili k hranici. Asi kilometr před ní nás zastavilo pár šašků tvářících se velice vážně. Parodie na vojáky - anglicky neuměli, ačkoli nebyli ani příslušně oblečeni, chtěli vidět pasy. Tak jsme jim je ukázali a šli dál. Asi jsme způsobili lehké pozdvižení - místní nám ze svých políček nadšeně mávali a zdravili nás. Pak nás čekala opravdová kontrola - turecká i řecká. Pěšího turistu tady zřejmě dlouho nikdo neviděl.
Přibývající potulná zvěř a odpadky nám připomněly, že jsme zase v Řecku. „Vítejte v Evropské unii!“, „Kálos Iltháte!“. Výluka vlaku. Jo, fakt jsme v Řecku. Čekání na autobus do Alexandroupole jsme si zkrátili posezením u ranní kávy a dobíjením mobilu. Po cestě jsme pak míjeli dlouhé zástupy uprchlíků s ranečky mířících do bezpečnějších končin. Jak se rodiny s malými dětmi dostaly přes Turecko a hlídané pásmo na hranici s EU - neplatí snad EU nemalé peníze za toto ohlídání? Absolvovala bych tuhle riskantní cestu za bezpečím, kdybych byla v jejich kůži? Kdyby nemuseli, odešli by přesto? Jet někam, kde vás nevidí rádi… I v samotném autobuse s námi sedělo několik cizinců. Když tohle vidíte na vlastní oči, donutí vás to alespoň se zamyslet…
Brzy po poledni jsme dorazili do Alexandroupole. Hlavní město řecké části Thrákie hrálo nejenom v době turecké nadvlády významnou roli, je totiž dopravním uzlem a místem, kde se mísí různé etnické, jazykové a náboženské skupiny. Dedeağaç, jak se město do roku 1919 jmenovalo, bylo také svědkem balkánských válek, kdy se mezi sebou přetahovaly nově vzniklé státy o území na úkor Osmanské říše (Turecka). Na počest nově dosazeného mladého Alexandra I. na řecký trůn bylo město pojmenované po něm. Moc dlouho si však této pocty neužil, protože již rok na to zemřel na pokousání opicemi.
Zašli jsme si po delší době na tradiční řecký oběd - souvlaki, pity a choriatiki salát s feta sýrem. Oproti promenádám v tureckých velkoměstech působila ta alexandropolská slabým dojmem. Měli jsme konečně více času najít slušný spací flek, a tak jsme nelenili. Za městem jsme sešli podél řeky do lesíku, ten jsme prošli a pokračovali směrem k moři. Na břehu se rozkládal slum, vydali jsme se proto směrem od něj. Za hromadou kamení a rákosovým porostem to vypadalo bezpečně. Lidským očím skryti, avšak těm komářím ne. Po setmění začali kousat o sto šest - árijská krev jim šmakovala.
Čtvrtek 12. 4.
Snad první ráno, kdy jsme nemuseli nikam spěchat, a tak jsme se v klidu nasnídali a pečlivě vysušili krosny a spacáky, které nám v rose řádně navlhly. Při bloumání městem jsme narazili na muzeum, vytasili jsme řecké „handmade“ karty a nakráčeli dovnitř. Paní nám s úsměvem vydala několik papíru s anglickými komentáři. Mě nejvíce zaujala historie regionu ve 20. století. Pak už zbýval jenom čas na gyros, pořádné kafíčko se zákusečkem a následná cesta do Drámy.
V severním Řecku mě sice zklamal gyros (na jihu je lepší), ale zato příroda je tady mnohem zelenější a podobá se té naší. Trať se klikatila kolem skal a vysokých pohraničních hor přes mosty a četné tunely. Ani jsme nestačili koukat z pravého a pak zase z levého okénka. K večeru jsme byli na místě.
Předem jsme koupili lístky do Soluně. Pak jsme zastavili v obchůdku. Jakmile pánové viděli krosny, hned vyzvídali, odkud jsme. A jak už to tak bývá, slovíčko „Čechia“ vždycky upoutá pozornost. Teď dokonce takovou, že jsme nakoupené věci dostali darem. Za městem nás zastavili ještě policisté. Museli jsme se opět prokázat, a když jsme prozradili, že jdeme hledat místo na spaní, tak jsme byli důrazně upozorněni, že stanování je zde zakázané. O bivakování však nic neříkali. Všechno jsme tedy odkývali, zdůraznili jsme, že jsme Erasmáci a pokračovali jsme. Šlapali jsme do kopce za městem, sešli jsme ze stezky, abychom se upelešili. Podrápaní, dopíchaní a pokousaní jsme hledali až do setmění. Nakonec nám nezbývalo než se spokojit s ne úplně pohodlným místem. Jedinou výhodou byla teplá noc a absence psů.
Pátek 13. 4.
Jak už se stává pomalu naší tradicí, zavítali jsme ráno na pořádné kafíčko a k tomu jsme si dopřáli sladkou snídani/dezert – bougatsu (sice jsme snídali, ale druhé kolo). Většinou je tedy filo těsto plněné všudypřítomnou fetou, případně špenátem či mletým masem. Tentokrát ale byla opravdu sladká - s vanilkovým krémem. Vyzkoušení dalšího tradičního pokrmu jsme si tedy mohli spokojeně odškrtnout. Čas odjezdu do Soluně se však blížil, a tak již nebylo nač čekat.
Cesta do druhého největšího města trvala něco přes tři hodiny. Na vlakovém nádraží bylo spousta uprchlíků, nocovali tam. Ženy s malými dětmi na dekách, mladíci poflakující se kolem a očumující kolemjdoucí. V největším horku jsme vyhledali spoje k místu, kde jsme měli zarezervované ubytování a bez větších problémů jej také našli. Pronajímatelé nás již vyhlíželi, předali klíče, vše potřebné vysvětlili a my jsme se mohli zabydlet, ale hlavně (!), hlavně pořádně umýt a polidštit. Heslo, že špína po několika centimetrech odpadne sama, je sice při cestování praktické, ale ne moc společenské.
Po důkladné spršce taky přišel hlad. Vyhlídli jsme si nedalekou „gyrosárnu“. Paní vedoucí byla sice širší než vyšší, ale se srdcem a pokladnou dokořán. Připravila nám tedy sic poctivý, ale tučkatý gyros, ošatku pit - jestli běžně v Řecku podávají pitu na osobu, tak paní to brala po třech. K tomu několik omáček, salátů a pak domácí teplou pastu z fety. K tomu doporučila minerální vodu s retsinou (speciální víno s pryskyřicí). No, a my jsme zase přežrali. Jak jsem již zmínila, paní měla i pokladnu dokořán, a tak si naúčtovala třicet euro. Hlavní výhodou platební karty je, že nevidíte, jak peníze mizí ze šrajtofle. Den jsme zakončili dlouhou trávicí procházkou po večerním nábřeží.
Sobota 14. 4.
Víkend se nesl v duchu návštěvy památek - začali jsme Obloukem v centru, pak jsme navštívili Červenou rotundou, vyšlapali kopec ke staré agoře a hradu. Narazili jsme na klášter, z něhož byl překrásný výhled na obzor. Sluníčko příjemně hřálo - takže první letošní opalovačka. Po obědě jsme došli k hradu, ale byl již zavřený. Vylezli jsme proto na hradby a kochali se výhledem. Když už jsme byli v této části města, tak jsme se chtěli podívat, jak vypadá taková řecká ZOO. To, co jsme viděli, bych ZOO nenazvala - to bylo ohrada hrůzy. Výběhy z většiny prázdné, a když už tam nějaké zvíře bylo, tak leželo v prašné hlíně nebo olizovalo zrezivělý plot. Nejlíp se tam asi měli potulní psi a kačeny v brčále hned v vstupu. ZOO i zadarmo drahá. Ještě jsem zapomněla zmínit, že jsem opět vyzkoušela místní toalety - příště si přibalím jednu „pampersku“ nebo si sedřu prdel o ostnaté křoví.
Sešli jsme dolů do centra k Bílé věži a prošli se zpět k ubytování. Po dlouhé době jsme si také uvařili vlastní teplou večeři. Jediné, co jsme nevychytali, byla velikost hrnce - moc malý. A tak jsem vyběhla na chodbu v naději, že ještě odchytnu tu paní, co nás probodávala vražedným pohledem, když jsme ji prošli po čerstvě vytřených schodech (soucítila jsem s ní). Za pomoci své bohaté řecké slovní zásoby a pantomimy jsem se snažila vysvětlit, že potřebuju urychleně větší hrnec. Paní nakonec pochopila a větší hrnec přinesla. A tak se zrodila teplá večeře.
Neděle 15. 4.
Dopoledne jsme vyrazili k promenádě s tím, že dojdeme po svých k Bílé věži a vevnitř si prohlédneme muzeum. Na promenádě nás však zaujala šlapadla pro dvojice a čtveřice. Jedno jsme si proto na půlhodinu pronajali a šlapali jako o závod. Asi v polovině šlapání však Ondrovi spadl na zem foťák, a přestože byl v obalu, tak se pokazil. Provizorní oprava na koleni byla neúspěšná, a tak byl Ondra smutný jak pes. Z tohoto dne máme také nejméně fotek. Situace se vyvíjela tak, že jsem narychlo začala vymýšlet plán, abychom neskončili bez fotoaparátu. Dohodli jsme se, že dojdeme na pokoj a pokud následně foťák nepůjde opravit, zkusíme můj (lehce šílený) plán. Nakonec se aparát podařilo zprovoznit, a tak z plánu sešlo. Opět jsme využili kuchyňky a připravili si oběd.
Pak jsme vyrazili do vzdálené části promenády a do uliček části města, kterou jsme ještě nenavštívili. Měli jsme chuť na gyros, ale po typické „gyrosárně“ ani vidu. Narazili jsme na jakési zařízení podobající se spíše obyčejnému fast foodu. Kromě toho, že jsme dlouho čekali, tak jsme ani s jídlem nebyli spokojeni. To je tak, když fast food fušuje do tradiční kuchyně - to pak dostanete průměrný salát a namísto gyrosu pitu se suchým kuřecím masem, bez tzatziků a červené cibulky, ale za to bohatě zalitou kečupem a hořčicí. Po tomto nekulinářském zážitku jsme šli domů.
Pondělí 16. 4.
Poslední dopoledne našeho velkého výletu se neslo v duchu balení. Sbalit, vše zkontrolovat, nic nezapomenout. A taky se zkulturnit, protože po několika měsících uvidíme našince. Po dvanácté hodině jsme vyjeli směrem na letiště, kde jsme se před patnáctou hodinou měli setkat s mými známými z gymplu. Proč na letiště? Letadlo mělo přistát před patnáctou hodinou a již v sedmnáct hodin měli společně všichni účastníci jejich Erasmu odjet do Drámy. A proto - když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Aby toho však málo, ještě den před setkáním přišla SMS: „Němcům byl přesunut let, odjezd z letiště je tedy přesunut již na šestnáctou hodinu.“ A tak jsme se domluvili alespoň na společnou kávu na letišti. Ale jak už to tak v Řecku bývá, odjezd se nakonec posunul na půl pátou. Co je však podstatné - obdrželi jsme dvě česká piva a to je něco, co člověk po více než půl roce ocení (o další dva dny později jsme dostali ještě tvarůžky!). Setkání to bylo netradiční a památné, ale jak se nám již po několikáté stalo, zapomněli jsme udělat společnou fotku…
Celá tahle operace byla tedy velkým dílem náhody s občasnými komplikacemi a spoustou improvizace. Původně jsme měli totiž v plánu na tento výlet vyrazit po 16. dubnu, kdy jsme se měli potkat s naší vedoucí katedry z Olomouce a pak se vydat na dlouhou cestu. Tudíž jsme měli jet prvně do Soluně, abychom se se známými potkali 20. dubna (na konci jejich projektu) a pak následně do Istanbulu. Jenže Řekové měli prvních čtrnáct dní v měsíci dvoutýdenní velikonoční prázdniny, které končily právě 16. dubna. Navíc k tomu odpadlo původně zamýšlené ubytování v Istanbulu, a tak jsme byli nuceni vše vymýšlet znova. Nový plán byl nakonec ještě lepší - podívali jsme se i do Balikesiru a jiných měst, Istanbul jsme si také prošli a obě zmíněné návštěvy se také zrealizovaly.
Po tom všem, po téměř třech týdnech, byl nejvyšší čas vyrazit „domů.“ Nočním vlakem ze Soluně do Athén a z hlavního města do Patry. Po více než 2 500 kilometrech, jsme již v úterý ráno seděli v našem pokoji. Živí, zdraví, unavení, trošku opálení, možná o pár kilo těžší, ale hlavně - spokojení a s novými zážitky a zkušenostmi!
Ráno jsme vstali ještě dřív, než jsme původně plánovali. Nasnídali jsme se, setřepali slimáky, sbalili se a vyrazili k hranici. Asi kilometr před ní nás zastavilo pár šašků tvářících se velice vážně. Parodie na vojáky - anglicky neuměli, ačkoli nebyli ani příslušně oblečeni, chtěli vidět pasy. Tak jsme jim je ukázali a šli dál. Asi jsme způsobili lehké pozdvižení - místní nám ze svých políček nadšeně mávali a zdravili nás. Pak nás čekala opravdová kontrola - turecká i řecká. Pěšího turistu tady zřejmě dlouho nikdo neviděl.
Přibývající potulná zvěř a odpadky nám připomněly, že jsme zase v Řecku. „Vítejte v Evropské unii!“, „Kálos Iltháte!“. Výluka vlaku. Jo, fakt jsme v Řecku. Čekání na autobus do Alexandroupole jsme si zkrátili posezením u ranní kávy a dobíjením mobilu. Po cestě jsme pak míjeli dlouhé zástupy uprchlíků s ranečky mířících do bezpečnějších končin. Jak se rodiny s malými dětmi dostaly přes Turecko a hlídané pásmo na hranici s EU - neplatí snad EU nemalé peníze za toto ohlídání? Absolvovala bych tuhle riskantní cestu za bezpečím, kdybych byla v jejich kůži? Kdyby nemuseli, odešli by přesto? Jet někam, kde vás nevidí rádi… I v samotném autobuse s námi sedělo několik cizinců. Když tohle vidíte na vlastní oči, donutí vás to alespoň se zamyslet…
 |
| Maják na pobřeží v Alexandroupoli |
Zašli jsme si po delší době na tradiční řecký oběd - souvlaki, pity a choriatiki salát s feta sýrem. Oproti promenádám v tureckých velkoměstech působila ta alexandropolská slabým dojmem. Měli jsme konečně více času najít slušný spací flek, a tak jsme nelenili. Za městem jsme sešli podél řeky do lesíku, ten jsme prošli a pokračovali směrem k moři. Na břehu se rozkládal slum, vydali jsme se proto směrem od něj. Za hromadou kamení a rákosovým porostem to vypadalo bezpečně. Lidským očím skryti, avšak těm komářím ne. Po setmění začali kousat o sto šest - árijská krev jim šmakovala.
 |
| Alexandroupolské kafe se zákuskem |
Snad první ráno, kdy jsme nemuseli nikam spěchat, a tak jsme se v klidu nasnídali a pečlivě vysušili krosny a spacáky, které nám v rose řádně navlhly. Při bloumání městem jsme narazili na muzeum, vytasili jsme řecké „handmade“ karty a nakráčeli dovnitř. Paní nám s úsměvem vydala několik papíru s anglickými komentáři. Mě nejvíce zaujala historie regionu ve 20. století. Pak už zbýval jenom čas na gyros, pořádné kafíčko se zákusečkem a následná cesta do Drámy.
V severním Řecku mě sice zklamal gyros (na jihu je lepší), ale zato příroda je tady mnohem zelenější a podobá se té naší. Trať se klikatila kolem skal a vysokých pohraničních hor přes mosty a četné tunely. Ani jsme nestačili koukat z pravého a pak zase z levého okénka. K večeru jsme byli na místě.
 |
| Nádraží v Dramě |
Pátek 13. 4.
Jak už se stává pomalu naší tradicí, zavítali jsme ráno na pořádné kafíčko a k tomu jsme si dopřáli sladkou snídani/dezert – bougatsu (sice jsme snídali, ale druhé kolo). Většinou je tedy filo těsto plněné všudypřítomnou fetou, případně špenátem či mletým masem. Tentokrát ale byla opravdu sladká - s vanilkovým krémem. Vyzkoušení dalšího tradičního pokrmu jsme si tedy mohli spokojeně odškrtnout. Čas odjezdu do Soluně se však blížil, a tak již nebylo nač čekat.
 |
| Ulice v Dramě |
Po důkladné spršce taky přišel hlad. Vyhlídli jsme si nedalekou „gyrosárnu“. Paní vedoucí byla sice širší než vyšší, ale se srdcem a pokladnou dokořán. Připravila nám tedy sic poctivý, ale tučkatý gyros, ošatku pit - jestli běžně v Řecku podávají pitu na osobu, tak paní to brala po třech. K tomu několik omáček, salátů a pak domácí teplou pastu z fety. K tomu doporučila minerální vodu s retsinou (speciální víno s pryskyřicí). No, a my jsme zase přežrali. Jak jsem již zmínila, paní měla i pokladnu dokořán, a tak si naúčtovala třicet euro. Hlavní výhodou platební karty je, že nevidíte, jak peníze mizí ze šrajtofle. Den jsme zakončili dlouhou trávicí procházkou po večerním nábřeží.
 |
| Soluňské nábřeží |
Víkend se nesl v duchu návštěvy památek - začali jsme Obloukem v centru, pak jsme navštívili Červenou rotundou, vyšlapali kopec ke staré agoře a hradu. Narazili jsme na klášter, z něhož byl překrásný výhled na obzor. Sluníčko příjemně hřálo - takže první letošní opalovačka. Po obědě jsme došli k hradu, ale byl již zavřený. Vylezli jsme proto na hradby a kochali se výhledem. Když už jsme byli v této části města, tak jsme se chtěli podívat, jak vypadá taková řecká ZOO. To, co jsme viděli, bych ZOO nenazvala - to bylo ohrada hrůzy. Výběhy z většiny prázdné, a když už tam nějaké zvíře bylo, tak leželo v prašné hlíně nebo olizovalo zrezivělý plot. Nejlíp se tam asi měli potulní psi a kačeny v brčále hned v vstupu. ZOO i zadarmo drahá. Ještě jsem zapomněla zmínit, že jsem opět vyzkoušela místní toalety - příště si přibalím jednu „pampersku“ nebo si sedřu prdel o ostnaté křoví.
 |
| Komunisté mávající na Aristotelově náměstí |
Neděle 15. 4.
Dopoledne jsme vyrazili k promenádě s tím, že dojdeme po svých k Bílé věži a vevnitř si prohlédneme muzeum. Na promenádě nás však zaujala šlapadla pro dvojice a čtveřice. Jedno jsme si proto na půlhodinu pronajali a šlapali jako o závod. Asi v polovině šlapání však Ondrovi spadl na zem foťák, a přestože byl v obalu, tak se pokazil. Provizorní oprava na koleni byla neúspěšná, a tak byl Ondra smutný jak pes. Z tohoto dne máme také nejméně fotek. Situace se vyvíjela tak, že jsem narychlo začala vymýšlet plán, abychom neskončili bez fotoaparátu. Dohodli jsme se, že dojdeme na pokoj a pokud následně foťák nepůjde opravit, zkusíme můj (lehce šílený) plán. Nakonec se aparát podařilo zprovoznit, a tak z plánu sešlo. Opět jsme využili kuchyňky a připravili si oběd.
 |
| Soluň z kopečku |
Pondělí 16. 4.
Poslední dopoledne našeho velkého výletu se neslo v duchu balení. Sbalit, vše zkontrolovat, nic nezapomenout. A taky se zkulturnit, protože po několika měsících uvidíme našince. Po dvanácté hodině jsme vyjeli směrem na letiště, kde jsme se před patnáctou hodinou měli setkat s mými známými z gymplu. Proč na letiště? Letadlo mělo přistát před patnáctou hodinou a již v sedmnáct hodin měli společně všichni účastníci jejich Erasmu odjet do Drámy. A proto - když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Aby toho však málo, ještě den před setkáním přišla SMS: „Němcům byl přesunut let, odjezd z letiště je tedy přesunut již na šestnáctou hodinu.“ A tak jsme se domluvili alespoň na společnou kávu na letišti. Ale jak už to tak v Řecku bývá, odjezd se nakonec posunul na půl pátou. Co je však podstatné - obdrželi jsme dvě česká piva a to je něco, co člověk po více než půl roce ocení (o další dva dny později jsme dostali ještě tvarůžky!). Setkání to bylo netradiční a památné, ale jak se nám již po několikáté stalo, zapomněli jsme udělat společnou fotku…
 |
| Nábřeží na místě bývalého přístavu |
Po tom všem, po téměř třech týdnech, byl nejvyšší čas vyrazit „domů.“ Nočním vlakem ze Soluně do Athén a z hlavního města do Patry. Po více než 2 500 kilometrech, jsme již v úterý ráno seděli v našem pokoji. Živí, zdraví, unavení, trošku opálení, možná o pár kilo těžší, ale hlavně - spokojení a s novými zážitky a zkušenostmi!
