Trekování po Zagori

Na poslední výpravu po Řecké zemi jsme se vydali v pondělí 11. června. Nakonec jsme ustoupili od původního plánu, kdy jsme se chtěli podívat po Albánii a Makedonii, ale zlákala nás horská oblast Zagori na severu Řecka v oblasti jménem Epirus. Pomyslným hlavním městem celého kraje je Ioannina, což byl také náš první cíl. K jeho dosažení se bohužel nedalo použít jiných prostředků než autobusu, mohli jsme si užívat více než tří hodinovou cestu bez záchodu a dokonce za plné jízdné, protože nám v pokladně na autobusovém nádraží v Patře pokladník neuznal pseudostudentské karty. Řidič autobusu byl obzvlášť nadšen z toho, že musel zastavovat na odpočívadle, abych si mohl zajít na záchod. Autobusová společnost KTEL Achaias má ojeté autobusy hlavně z Německa buď bez záchodu, nebo ze záchodem zamknutým, asi aby ho řidiči nemuseli uklízet. 

Konitsa

Pondělí odpoledne jsme tedy dorazili do Ioanniny, kde jsme hned získali jízdenky do městečka Konitsa na severu, nedaleko hor a albánské hranice. Bohužel zase za plnou cenu. Měli jsme i chvíli času na prohlídku města, kterému vévodí velké jezero pod hradní zdí, za nímž se už zvedá hřeben, jenž je místy vysoký až 1600 m. Ve městě je také zachovalý hrad, uličky mezi hradbami nebo dvě mešity. To všechno jsme mohli navštívit později, protože jsme se zde ocitli ještě dvakrát.

Po příjezdu do Konitsy začalo trochu pršet, tak jsme se podívali, jak vypadá město v dešti. Je malebné, celé je ve svahu, mezi domy se proplétá hlavní cesta jako serpentina. Hned nad městem se nachází kopce a skály, jejichž vrcholky byly zahaleny mracích, ale pod městem se rozprostírá náhorní plošina s většinou zarostlými políčky a řekou. Ještě než jsme si naplnili břicha, tak jsme se vydali vyhledat místo na spaní, které jsme našli na louce u pěkné kapličky. Kdyby pršelo, tak jsme se mohli schovat pod skalní převis. Poté jsme se ještě vydali k řece vytékající z horského kaňonu a vede přes ní starý kamenný most, postavený v 19. století, ještě v době, kdy se i v těchto končinách rozprostírala Osmanská říše. Podobných mostů jsme v dalších dnech viděli více. Dále už nebylo na co čekat, a vydali jsme se ochutnat místní gyros s hranolky a pivem Vergina. Po jídle jsme dostali i jakýsi malý zákusek – naloženou dýni, jak bývá v některých tavernách zvykem. Noc jsme strávili na předem vyhlédnutém místě. 

Starý kamenný most v Konitse

Úterý 12.6.  

Vstát jsme museli už brzy, kolem šesté hodiny, protože jsme se chtěli autobusem v 6:45 dostat kousek zpět, do vesnice Kalyvia, odkud se dalo jít pěšky kaňonem kolem řeky. Ve vesnici jsme potkali čápy na komíně, jinak nikde nikdo. Ani zarostlé fotbalové hřiště se očividně už dlouhou dobu nepoužívalo. U splavu a dalšího kamenného mostu jsme posnídali a vyrazili úzkým chodníkem kolem řeky proplétající se mezi skalami. Voda byla tak průzračně čistá, že se z ní dalo pít, byla ale taky neskutečně ledová. U řeky bylo ještě chladno, ale kolem poledne jsme dorazili k mostu, kde vedla cesta výš do hor, do vesnice Papigo, kam jsme se potřebovali vyškrábat. Pod mostem zrovna nastupovala na plavbu na raftech, která jde objednat u různých místních turistických organizací, jakási skupina lidí. My jsme se vydala serpentinami za nesnesitelného horka do kopce. Vyčerpávající výstup po asfaltu jsme museli několikrát přerušit, jinak bychom asi stekli zpátky dolů. Zachránila nás naštěstí dodávka zrovna jedné z organizací, které sjíždění řeky zajišťují, a dovezla nás až do vesnice.

Skalní masiv nad Mikro Papigem

Papigo je plné starobylých kamenných domků, vypadá to tam úplně jinak než v ostaních částech Řecka, které jsme navštívili. Není tu sice žádný obchod, ani nenacházíme pitnou vodu, ale zato je tu internet, což je samozřejmě dnes nejdůležitější (i kdybychom umírali hlady). My s sebou ale taháme hromadu jídla, takže nám to tak nevadí. V malé kavárně jsme si dali kávu a zákusek, byl tam také obchůdek z různými místními výrobky nebo věcmi, které místní v minulosti běžně používali. Naším cílem toho dne nebylo přímo Papigo, ale ještě menší vesnička Mikro Papigo, která byla na protější stráni pod velkou skalní stěnou. Tuto noc jsme chtěli přespat venku a na další noc jsme tam měli domluvené ubytování a ráno jsme si v něm chtěli nechat jeden batoh a většinu věcí, abychom mohli vylézt na hřeben nad vesnicí bez zátěže. Jako nejvhodnější na spaní jsme nakonec určili místo u kamenného kostelíka, kde jakýsi starý pán, malíř, dle jeho slov už patnáct let maloval fresky na zdech. Ustali jsme si na trávě za kostelíkem a byli jsme rádi, že se můžeme v případě potřeby schovat pod střechu, protože nad skalnatými vrcholky byla černá mračna a ozývalo se hřmění.

Středa 13.6.
V noci naštěstí nepršelo a ráno se zdálo, že mračna někam odešla. Měli jsme sice problém s nalezením zarezervovaného ubytování, ale v jedné taverně ho znali, zavolali tam a popsali nám cestu. Přivítali nás dva staří manželé, kteří v pěkném stavení žili, ale neuměli vůbec anglicky. Později jsme zjistili, že ho provozuje jejich dcera, která anglicky uměla. Zas tak zásadně to nevadilo, ukázali nám pokoj, my jsme si tam mohli nechat věci a vyrazit nahoru. Na hřeben vedl dobře značený chodník, protože je tam horská chata D. Georgoulis.

Cestou k chatě

Po cestě bylo i několik odpočívadel, studánek a jeden salaš s bačou, psem a koňmi. Výstup k chatě nakonec netrval tak dlouho, ale byl úmorný, protože začínalo být čím dál větší horko a sluníčko nemilosrdně pálilo. Chata se nacházela na úzkém hřebenu mezi dvěma skalními stěnami a byl z ní překrásný výhled zpátky na vesničku a na druhou stranu k jezeru a také k nejvyšší hoře v okolí – Gamíle (2497 m). Tam jsme měli původně namířeno, ale nakonec jsme se rozhodli pro nižší cíl, protože jsme se nechtěli v úmorném horku vypařit – Dračí jezero. To bylo ve výšce kolem 2000 m a šlo se k němu přes krásně zelenou náhorní plošinu, kde se páslo stádo koní a bylo třeba k ní od chaty sestoupit zase dolů. V jezeru plavala spousta pulců a voda byla ledová, taky se všude nacházely zbytky sněhu, které tály a odtékaly malými potůčky. Od jezera byl výhled přes hlubokou kamennou strž na protější hřeben a malou vesničku pod ní. Po cestě zpátky už jsme se u chaty nezastavovali, protože se začala znovu objevovat mračna a v dálce bylo slyšet hřmění. Kousek před vesničkou taky začalo pršet, ale to už jsme naštěstí měli kousek pod střechu, kde nás čekala hlavně dlouho očekávaná sprcha. Večer jsme si ještě zašli to jedné ze dvou místních taveren, kde jsme naplnili břuchy mezem – domácím šlehaným rýsem, choriatiky salátem, hovězím na víně s hranolky a bílým vínem.

Dračí jezero

Čtvrtek 14.6.
Spaní v posteli stálo za to, zvlášť proto, že další postel nás čekala až za týden v Patře. V ceně ubytování byla snídaně, o které se mi v noci určitě zdálo, jak jsem se na ni těšil. Opravdu bylo na co, zvlášť několik domácích marmelád bylo výborných, stejně jako třešně, kterých jsme se najedli dost už den předem, protože rostly všude a dostali jsme ještě i na cestu. Po snídani nezbývalo, než se rozloučit s paní hostitelkou odpovídající bankovkou a vydat se dolů do kaňonu Víkos, který má být nejhlubším v Evropě. Museli jsme se dostat od vesnice zpátky dolů k řece a už po cestě se otevíraly krásné výhledy na vysoké skalní stěny. Zajímavé bylo, že prudká řeka úplně zmizela a zbylo po ní jen koryto, plně malých, větších i obrovských kamenů. Chodník se klikatil mezi vysokými stěnami a korytem, někdy byly do skály i vytesané schody. Horko tam moc nebylo a později se ještě zatáhlo, takže jsme se už nerozpouštěli jako přechozí den. Potkali jsme i několik turistů, jdoucích opačným směrem, taky jsme jich několik slyšeli, jak řvou z vrcholu skalní stěny, protože jsou tam vyhlídky, na které se dá dostat i autem.

Kaňon Víkos

K večeru jsme se přiblížili ke konci kaňonu, stěny už tu nebyly moc vysoké a chodník zmizel v kamenném korytě, kde se šlo dost špatně. Naštěstí se objevil jeden z kamenných mostů, od kterého vedla cesta nahoru k vesničce Koukouli. Když jsme se k ní vyškrábali, tak nás přivítala dvojice psů, kteří byli tak přátelsky naladěni, že jsme si udělali procházku přes křoví a trní, abychom je obešli. Vesnička to byla maličká, kamenné domky a také taverna, kterou jsme neopomněli navštívit. Neměli sice žádné menu, asi ani v řečtině, ale paní, která nás přivítala, z nás byla nadšená, asi už dlouho turistu neviděla. Díky komunikační bariéře jsme si objednali obrovské tříchodové menu, které se sestávalo z velkého řeckého salátu s hromadou fety, dvou obrovských souvlaků na kovové jehle s hranolky a jakési velké sýrové pizzy. Z té už jsme toho moc sníst nedokázali, proto nám byla zabalena na snídani. Tak tak jsme z peněženky vysypali dostatečný obnos na zaplacení, protože paní na nás evidentně nešetřila a očividně si myslela, že jsme bohatí turisté ze západu, asi neví, jak to u nás vypadá. S přeplněnými břichy jsme se přesunuli za vesnici na první vhodnější místo na spaní a ustali si, abychom mohli trávit večeři.

Most pod vesnicí Koukouli

Pátek 15.6.
V noci v dáli zase hrozily bouřky, ale nás déšť ušetřil. Po snídani, sestávající se z části včerejší večeře, jsme vyrazili přes malou vesničku dál, zastavili jsme se u pěkného mostu, který měl dokonce dvě klenby, a poté pokračovali po asfaltové cestě, což bohužel pro nohy moc příjemné nebylo. V místě, kde měla odbočovat turistická značka, žádná pořádná odbočka nebyla, takže jsme ztratili dost času hledáním cesty. Nakonec jsme ji našli i díky dalšímu starému mostu. Tady už turisté očividně moc nezavítají, protože už je to dost daleko za koncem kaňonu a nic moc zajímavé tu není. Tedy kromě těch mostů, kterých je tu opravdu požehnaně, vždycky se nějaký nečekaně vynoří. Cesta vedla po rozbahněném chodníku lesem, hodně to tam připomínalo naši přírodu, žádné vyprahlé kopce jako na jihu. Začalo také trochu pršet, ale nepolevili jsme v tempu až k zamknuté kapličce na kopci.
 

Vesnička Dikorfo

Poté zbýval ještě kus cesty zase po asfaltu a objevili jsme se ve vesničce Dikorfo, která byla opuštěná, jako by tam skoro nikdo nebyl. Až na malém náměstíčku s velkým platanem a kostelíkem jsme našli psa a dvě „kavárny“, kdy z jedné se ozýval bujarý zpěv. Docela nečekané i v Řecku zvlášť, když bylo něco po poledni. Měli jsme pořádné štěstí, že jsme došli až sem, protože se spustil hustý liják, před kterým jsme se mohli schovat pod střechu u kostela. Byl odtamtud pěkný výhled na údolí, ze kterého jsme přišli a na černá mračna, ze kterých padaly hektolitry vody. Také se citelně ochladilo, takže jsme se zahřáli aspoň chlebem a salámem. Když déšť neustával a byla nám už opravdu velká zima, tak jsme se šli schovat do té kavárny, ze které se neozýval žádný hluk. Ta neměla žádný název, žádné menu a taky to tam vypadalo jak u někoho doma, malá dřevem obložená místnůstka s majitelem a třemi staříky, kteří zrovna jedli vaječnou omeletu s hranolky a zapíjeli to tsipourem. Objednali jsme si tedy dvě řecké kávy, protože to byla aspoň jistota, že tam něco takového bude k mání. Majitel nám poté, co ji donesl, také řekl, že je to na něho, aby ji za nás za chvíli zaplatil jeden z kmetů sípající při mluvení. Další se pochlubil s tím, že zná Prahu. Když staříci odešli, pustil se s námi lámanou angličtinou do hovoru majitel. Dozvěděli jsme se třeba, že jsou tu medvědi. Déšť naštěstí pomalu ustal, sem tam vykouklo i sluníčko, takže jsme mohli vyrazit na hřeben, kde už teda značka pro změnu nebyla vůbec, ale nějak jsme se tam vyškrábali. Tam byla hustá mlha, takže jsme sešli níž ke klášteru Stoúpainas. Odtud už byl docela hezký výhled na údolí pod nám a město Ioannina v dálce. Sešli jsme do vesnice Perivleptos, kde jsme jako nocležnu zvolili střídačku na místním udržovaném fotbalovém hřišti a po večeři zalehli. 

Sobota 16.6.
Zastřešená střídačka se ukázala jako prozíravé místo na spaní, protože v noci zas spadla voda a navíc bylo hřiště za plotem, takže nás nemohli sežrat psi. Vydali jsme se k hlavní cestě, kde nám snad mohl zastavit autobus do Ioanniny, ale protože bychom čekali dlouho, dali jsme se do stopování. Kupodivu to netrvalo dlouho a zastavila dodávka se sympatickým zarostlým chlapíkem, který nám řekl, že sice potřebuje ještě jet něco zařídit, ale že nás do Ioanniny doveze. Po cestě nás ještě pozval na kafe se sušenkou. Zastavili jsme se v jakési průmyslové zóně, ale čekali jsme asi jenom patnáct minut. Náš řidič nám za jízdy taky ukázal fotku z Černé Hory, kterou navštívili s dcerou na motorce. Potom nám ukázal dřevěný meč, který měl za sedadlem. Na parkovišti v centru Ioanniny jsme se rozloučili a náš výlet po Zagori skončil. Před námi byla už jen Kerkýra, oblíbená hlavně u plážových povalečů.