Nebojte se, jsme pod kontrolou!

Předměty na bakaláři téměř splněny, počet měsíců v zahraničí skrze Erasmus vyčerpán, krosna ve skříni, státnice „až“ v květnu.  Ideální podmínky pro výjezd do zahraničí. Pošilhávali jsme po méně tradiční destinaci, tak jsme vyplnili hromadu lejster pro ministerstvo (pro byrokratofily hotová slast) a čekali. Kladné vyjádření přišlo za pět dvanáct, do posledních hodin před odjezdem jsme vyřizovali a vyřizovali. 8. září pak stačilo nastoupit na správné letadlo. Mohlo začít naše dobrodružství za hranice komfortu. Evropského komfortu.

Po vyčerpávajícím letu, kdy jsme snědli vše - i to, co nám nebylo nabídnuto (cestování s Qatar Airways doporučují tři ze tří Čechů), jsme v patnáct hodin místního času špacírovali po letišti v cílové destinaci. Soudruzi nás řádně prověřili a pak vypustili do čchung-čchingské divočiny. V největším čínském městě nás zastihlo 35°C a nesnesitelná vzdušná vlhkost. Po hodinové jízdě taxíkem jsme již stáli před hlavní bránou Chongqing Normal University, kde máme v plánu strávit pět měsíců.

Ikonický sloup u hlavní brány

Časový posun je nejlepší zajíst

Univerzitní kampus se rozkládá na ploše asi 200 hektarů, kromě spousty nocleháren jsou zde také parčíky se sochami a záhony, jezírka, tělocvičny, kurty a stadion, kde v průběhu září probíhají povinná vojenská cvičení studentů. Uvědomělí občané tady budují socialismus sedmdesát let, a aby toto úsilí nebylo zapomenuto, na každém rohu stojí rudý pomník, stožár s rudou vlajkou nebo alespoň cedule.

Všudypřítomné kamery zase zdokumentují každý prd. Kromě delšího ověřování informací před vydáním víza nám byly také odebrány otisky prstů, snímány oči a obličej. Už jsme také podstoupili patřičně důkladnou lékařskou prohlídku. Navíc si teď musíme hlídat pravidelné snímání otisků, aby měli přehled o naši účasti ve výuce a přítomnosti v kampuse. Tak trošku jako v orwellovských románech – Velký bratr sleduje vše. Nikdo si tu na nic nemůže stěžovat. Doslova.

Na ubytovně bydlí spousta Vietnamců, Tamilů, Thajka, dvě Ukrajinky, Belgičan, Španěl, Ázer a my tři. V pokojích pro čtyři osoby bydlíme obvykle po dvojicích, jenom Vietnamci jsou skladnější, tudíž bydlí po třech. Hlavní rozdíl mezi námi třemi a ostatními je ten, že nejsme studenti sinologie. Přijeli jsme trošku pocestovat, prohloubit znalosti v oblasti speciální pedagogiky, ale také rozšířit povědomí o naší existenci ve středu Evropy. Pokud se chystáte do Číny, svůj evropocentrismus nechte doma. Česká republika je tady velká neznámá a náš prezident má pozici srovnatelnou se starostou větší dědiny.

K dispozici není kuchyňka, takže si musíme poradit s varnou konvicí a teplé jídlo lovíme v menze. V kantýnách se dá pořídit chod za cca 7 – 13 jüanů, v přepočtu tedy asi (25 – 35 Kč). Jak asi tušíte, všudypřítomnou přílohou je rýže a všechny její možné variace. Tenké nudle, tlusté nudle, skleněné nudle, placaté nudle, knedlíčky, šišky či placky. Pak je možno vybírat zpravidla tři druhy příloh, od různě upravované zeleniny, hřibů a vajíček přes nepřeberné množství druhů tofu až po maso. Mně osobně pak učarovaly lednice, kde si dle libosti můžeme vybrat úplně cokoli. Ingredience pak obsluha dá vařit v malém „kotlíčku“, přidá vybraný sos, vyzve k odebrání polévky a dle chutě si ještě můžeme přidat chilli, čerstvě nasekaný koriandr nebo cibulku. Hlavním problémem stravování je nepitná voda z kohoutku. Problém se dá vyřešit buďto filtrační lahví, barelem s vodou nebo převařením.

Jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. Že to bude kultura odlišná, se dalo čekat. Že to tady angličtinou člověk nevyrve, to taky. Ale že se občas nedomluvíte ani „rukama nohama“, to už moc ne. Takže když se snažíte na prstech ukázat počet porcí a ukážete dvě, může se stát, že jich dostanete osm. Rázem se tak romantická večeře ve dvou změní v nekončící debužírování. Místní se snaží být za každou cenu nápomocni. Neumí ani slovo anglicky a vesele huhlají čínsky. Když je ale potřeba se domluvit, poslouží Google překladač anebo se prostě musíte usmívat a přikyvovat. Při hledání mýdla v supermarketu nás doprovázela ekipa zaměstnankyň div ne až k pokladně.

Snažíme se splynout s davem. Což o to, dav by tu byl, ale naše běloba snahu hatí. Sem tam si někdo na nás sáhne nebo nám pochválí bílou kůži. Při nedávné návštěvě banky učarovaly řvoucímu dítěti moje vlasy, a tak mi jich pár vytrhlo. Se svým úlovkem bylo zřejmě spokojeno – přestalo křičet.

A tak si tady žijeme. První týden utekl velmi rychle. Sem tam ulovíme nějakého Číňana, když potřebujeme pomoc, vyhýbáme se skútrům a autům, zabíjíme pavouky a pomalu zjišťujeme, jak to v tak rozlehlé zemi a obrovském městě funguje.