Rychlovlakem po Sečuánu

Tak minuly týdny celé, od neděle do neděle. Však to znáte. Ačkoli to vypadá, že se během pěti měsíců najde volného času na cestování dost, opak je pravdou. Ani jsme se nenadáli a tři týdny uplynuly jako voda. No, a pomalu dobíhá i ten čtvrtý. Proto jsme minulý prodloužený víkend využili k objevování oblasti Sečuánu, jehož součástí byl do roku 1997 i Chonqging.

Město se enormně rozrůstá, a tak bylo zkrátka pro zjednodušení administrativy vyčleněno a dnes je spravováno jako samostatný okres. Konec konců se svou rozlohou větší než celá ČR a padesáti miliony obyvatel se ani není čemu divit.

Pokud někdo z našinců zná Sečuánn, pravděpodobně kvůli pálivému jídlu nebo pandám. Oblast však nabízí mnohem více. Od velehor a veletoků, přes poutní místa a památky až po rušné uličky plné kulinářských specialit a suvenýrů. Jedná se také o spojnici s Tibetskou částí a strategické centrum.

My jsme se vydali na cestu po středečním kurzu arteterapie. V přecpané kantýně jsme do sebe naházeli ne moc chutný oběd (studené nudle s čili olejem, sázeným vejcem a nastrouhanou okurkou měly do pochutiny stejně daleko jako já do baletky), pak jsme vyzvedli z ubytovny batožiny a vyrazili na metro, kterým jsme se přepravili na nádraží, abychom vyčkali na rychlovlak do Chengdu.

Lístky byly objednané a zaplacené, ale museli jsme si je ještě vyzvednout. Svým vzhledem, požadavky a nečínštinou jsme opět vzbudili rozruch. Zprvu za přepážkou seděla jedna pracovnice, nad kterou dozorovala druhá, v pozadí pak ještě třetí. Při vydávání lístků již za přepážkou stálo pět velmi zainteresovaných dam a další nás po očku sledovaly ze svých pozic. Po jízdenkovém martýriu jsme se vydali k odbavení. Prvně pasy, jízdenky, pak batohy. Píp. Píp. Paní u scanneru zprvu promluvila čínsky, uviděvši, že je to marné, už jenom gestikulovala. Vytáhla sprej zpod pultu. Asi chtěla vědět, jestli taky nějaký mám. Měla jsem. Vytáhla jsem svůj antiperspirant, obratem mi ho sebrala, prohlídla, ukázala na plamínek na etiketě a rázně mi záležitost osvětlila: „no!“ a schovala ho pod pult. Sprej už jsem neviděla. Což o to, kdyby se to stalo u nás, tak si zabrblám a v prvním obchodě si koupím nový. Jenže tady se antiperspiranty běžně nepoužívají, těžce se shání a když už na nějaký „západní“ narazíte, tak stojí tolik, co u nás dva. Číňani se méně potí a taky méně smrdí. Asi.

A tak jsme si seděli v otevřeném voze u stolečku, naproti nám tři muži. Vytáhli jsme si svačinky a sledovali za oknem rychle míjející krajinu. V tom někdo potáhl chrchel. Takový ten hutný z nitra. Podruhé. Pak potřetí. Kam s ním? Vyplivnout ho nešlo. Pak se rozhostilo ticho. Majitel si s ním poradil po svém. Taková rutina. To si tak jde člověk po ulici, kolem prochází dáma v šatech a teniskách a najednou natáhne chrchel a plivne ho pod nohy. Při jídle zase není slušné smrkat, a tak si každý potichoučku, někdo nahlas, potahuje nad svou polévkou.

Nádraží Chengdu - Východ

Asi po hodince a půl už jsme si to štrádovali do nejbližšího podniku, kde bychom si dobrou kávou zkrátili čekání na přípoj do Leshanu. V Číně vyzkoušíte nepřeberné množství čajů. Třeba „Bubble tea“. To je prosím pěkně specialita, kdy vám na dno půl litrového kyblíku nasypou hrst taro kuliček (produkt z hlízy kalokázie, asijské obdoby bramborového škrobu), přelijí to proslazeným čajem, sem tam přidají ovoce a led a aby toho nebylo málo, tak na vrch kydnou naběračku tučné slané šlehačky. Výživová bomba, u které není záruka, že se neposerete. Nejhorší však je, když vás na tuto laskominu Číňan pozve, při ládování vás bedlivě sleduje a pro jistotu se pětkrát zeptá, jak vám šmakuje. Vy se usmíváte a mlčky hledáte nejbližší koš nebo alespoň místo, kde byste dar nenápadně odložili. Když kelímek „náhodou“ někde zapomenete, zaručeně se najde někdo, kdo vás s nasazením všech sil doběhne, aby vám jej navrátil.

No, ale zpátky ke kávě. Ta v místních končinách není moc k vidění. Jestli se zde nějaká pije, tak instantní. Pokud máte zálusk na šálek dobré kávy, je třeba počítat s cenou od 30 juanů (asi 100 Kč) a hledat v lepších podnicích a na cestách ve Starbucks, které bývají na každém větším nádraží.

Zapadli jsme tedy do „Mekáče“ a pak už šup šup na vlak do Leshanu. Po příjezdu do města se již stmívalo, po cestě k ubytování jsme míjeli nasvícené obchůdky a garážní restaurace. Po tom, co jsme se zabydleli, jsme do jedné takové restaurace zaskočili na kus žvance. Jedná se o podniky, kde se dá pořídit velmi levné a chutné jídlo, většinou sedíte na chodníku u stolečků a vidíte až na sporák nebo do kádě s žábami. Jelikož nic není napsáno v angličtině, tak se objednávání jídla skládá z několika kroků: 1. diskrétně očíhnout jídlo ostatních hostů. 2. prohlédnout několik vystavených obrázků stejně vypadajících jídel. 3. zapnout Google překladač. 4. na něco v menu ukázat 5. modlit se, ať v mase nejsou nasekané kosti. Poslední krok jsme očividně zanedbali, a tak jsme byli nuceni masité kousky ožužlávat. Při večeři se s námi na chvíli družil postarší místní, nalil nám po štamprli piva a šel slavit o stůl dál.

Následující ráno jsme vyrazili k hlavní atrakci – soše Velkého Buddhy. Jedná se o největší sochu sedícího Buddhy na světě, měří úctyhodných 71 metrů a byla vytesávána do skály na soutoku tří řek po dobu 90 let. Buddha tak chrání všechny poutníky již od 8. století. Kolem Buddhy se také nachází spoustu chrámů, pramenů a stezek. Není divu, že je památku zapsaná na seznamu UNESCO. Měli jsme štěstí, sochu jsme navštívili mimo víkend a svátky, tudíž jsme se zde tísnili pouze s nedlouhou řadou Číňanů, zvláště v uzoučkých uličkách vytesaných kolem sochy. V době svátků si v zástupech postojíte i několik hodin. Jak pěší výprava k soše, tak výhled z lodi (absolvovali jsme obojí) stály za ty juany.

Velký Budha

Odpoledne jsme pak měli naplánováno setkání s vedoucí katedry z Olomouce, jež do Číny už nějaký ten pátek jezdí školit čínské kolegy, speciální pedagogy. Po tomto příjemném, informacemi nabitém setkání, jsme se přesunuli dále na východ. Čekal nás totiž výstup na jednu ze čtyř buddhistických posvátných hor, horu Emei-shan.

Zázemí jsme nalezli v hostelu Teddy Bear, jenž jsme se rozhodli díky dobrým recenzím vyzkoušet. K našemu překvapení zde pracovala anglicky mluvící recepční, také měli jídelníčky i v anglickém jazyce s obrázky a nabízeli „pozápadnělou“ kuchyni. Palačinky, míchaná vajíčka se slaninou, sklenice čerstvé pomerančové šťávy… ani byste nevěřili s jakou chutí po měsíci rýžové diety vyluxujete talíř domácích hranolků s Heinz kečupem.

V pátek jsme si přivstali. O půl sedmé jsme už stepovali v jídelně a netrpělivě čekali na obsluhu. Po svižné evropské snídani jsme se vydali na cestu. U přepážky na autobusovém stanovišti jsme se potkali s Němcem, se kterým jsme nesdíleli jenom stejný hostel, ale i stejný cíl výletu. Nejvtipnější moment nastal, když se tento téměř dvoumetrový chlapík se širokými rameny, modrýma očima a blonďatými vlasy snažil sklonit ke snímači obličeje. Div si chudák neklekl. Jeho zjev paní u stroje notně vyděsil.

Přestávka autobusu po cestě na vrchol

Ačkoli jsme sehnali ubytování v městečku pod horou, dobývání vrcholu by trvalo dva dny (s přespáním v některém z klášterů) a další dva dny dolů. Na to jsme neměli ani čas a ani vybavení, museli jsme tudíž zvolit více konvenční způsob. Po téměř hodinové cestě autobusem s pořádnou zajížďkou jsme se úzkými cestičkami dostali až na parkoviště, ze kterého je to na vrchol (nebo lanovku) kousek. Zprvu jsme se obávali, zda naše vybavení bude dostatečné, kdyby nás v takové výšce zaskočila změna počasí. Pak se začaly vzhůru drát Číňanky na platformách v minisukních s kufříky na kolečkách. Absence nepromokavé bundy a vysokých pohorek se stala malicherností.

Do lanovky jsme se nacpali po menších útrapách i s tlupou Číňanů. Během chvíle jsme překonali poslední výškové metry. Vystoupili jsme. Výhled, který na nás čekal ve více než tři tisíce metrové výšce, stál za to. S hlavou v oblacích a s čínským davem za zády jsme se vydali vstříc klášterům. Za tónů mantry jsme si udělali společnou fotku, nasávali vůni vonných tyčinek a kochali se výhledem na zasněžené okolní vrcholky.

Vrchol posvátné hory Emei-shan

Nazpátek však s takovou nostalgií vzpomínat nebudu. Už jenom část na první zastávku autobusu nás měla varovat. Prvních pár set výškových metrů po schodech, navíc v husté mlze, bylo dost náročných. Pak přišlo na lámání chleba a demokratickým hlasováním jsme mužskou část přehlasovaly, a tak jsme se vydali na cestu po svých. Hned zkraje jsme museli projít zónu s divokými makaky. Obývají horu odjakživa a na turisty jsou více než zvyklí. Přestože jsme četli veškerá varování a byli dobře informování, nestačilo to. V mlze nás zpovzdálí sledovala temná opičí silueta. Šli jsme rychle, ale stačilo pár mrštných skoků a seděl na sloupku plotu kousek před námi. Seskočil mezi nás a štrádoval si to sebejistě ke mně. V ruce jsem měla klacek, ale při hrůzné představě pokousání a tetanu jsem se otočila rychle zády. „Pozor!“ No, to bylo prd platné varování. Zakryla jsem si hlavu, opičák toho využil, přiskočil ke mně a z tašky mi mazácky vytáhl láhev s vodou a vyskočil zpátky na sloupek. Škaredě na mě zavrčel. Uzávěr otevřel zuby a obsah vypil. Chtěli jsme se co nejrychleji vzdálit, ale aby toho nebylo málo, šla nám naproti celá tlupa. Někdo zleva, někdo zprava, někdo po chodníku. Nebylo pro nás úniku. Zuby nehty jsme si drželi své osobní věci a pádili pryč. Po zbytek cesty jsme se však nezbavili pocitu, že jsme v mlze neustále sledováni.

Makak s ukradenou flaškou

Cestou dolů

Aby toho nebylo málo, celá 15-kilometrová cesta, sestup 2 500 výškových metrů, byly samé schody. Už v půlce úseku se mi třepaly nohy jako ratlíkovi, později se mi podlamovala kolena. Ani kus čokolády to nezachránil. Později se přidalo i píchání v kolenech. Pro mě rozhodně nejhorší sestup, jaký jsem kdy absolvovala. Za takový výkon jsme si na ubytovně objednali k večeři tolik porcí, že by vystačily pěti chlapům.

V sobotu ráno nás už čekal přesun do Chengdu, kde jsme si naordinovali klidový režim. Nic jiného ani nebylo možné, páč nás bolela lýtka (ten zbytek rozbolel až další den) tak, že jsme scházeli schody jak připosraní. Aby byl režim opravdu klidový, navštívili jsme Tibetskou čtvrť. V tomto městě, centru Sečuánu, žije asi šedesáti tisícová menšina Tibeťanů. Tibetské části jsou vždy oázou klidu uprostřed čínského shonu a ruchu. Po cestě z Leshan a dlouhém hledání zapadlého bytování nám pořádně vyhládlo. Prvním cílem bylo tedy něco k snědku. Byl by hřích nevyzkoušet něco místního. Zamířili jsme proto do autentické restaurace Khampa. Poručili jsme si obyčejné (suché – jaké změna) placky, zeleninovou směs s jačím masem, jačí nudlovou polévku, restované salátové listy a pórkový zapékaný koláč. Aby té autentičnosti nebylo málo, objednali jsme si také tradiční čaj s jačím mlékem a ananasový perlivý nápoj. Po tom všem už nezbylo než doufat, že alespoň dojdeme po takové náloži zpátky na ubytování, kde nejsou turecké záchody.

Uličky v Chengdu

Dominantou místní čtvrti je chrám Wuhou. Vstup volný sice jenom do části, ale obdrželi jsme čínské studentské karty (hezké rudé knížečky), vstupné máme tedy zlevněné, a tak jsme neváhali a zaplatili si vstup i do placené části. Kolem chrámu se rozkládají zahrady se svatyněmi, jezírky, bonsajemi a bambusovým porostem. Při následné procházce historickou uličkou Jinli jsme ještě ochutnali lokální dobroty. Pak už byl nejvyšší čas směřovat k ubytovně, abychom se připravili na další náročný den.

Ubytování na hostelu bylo na čínské poměry dosti hipsterské. Na potemnělé recepci se nacházel fotbálek, kulečník a prostor pro kapely. Udivila nás také nabídka západního alkoholu. Co je však vždycky na hostelu loterie, to jsou spolubydlící. Takže se může stát, že po přidělení postele zjistíte, že v té vaší někdo dospává náročnou party a v rohu zase dřepí holčina s hadrem na hlavě. Po nahlédnutí do koupelny také můžete konstatovat, že i když mužům nezřídka vytýkáme, že jsou čuňata, se ženskými to nebývá o moc lepší.

Na další den jsme si naplánovali navštívení domu básníka Du Fua. Život tohoto velkého literáta byl protkán neustálým putováním a častými zvraty. Ve svých básních podává cenný obraz života v osmém století za dynastie Tchang a období vzpoury An Lu-šana. Ve svém vesnickém sídle nedaleko Chengdu nalezl klid a inspiraci pro svou další tvorbu.

Po kulturní vložce nám dost vyhládlo, a tak jsme zapadli do jedné z garáží. Podle gusta jsme si nechali naložit tři druhy příloh k mističce rýže. To je vždycky sázka na jistotu – sice žádné překvapení, ale možná bohudík, že žádné překvapení.

Pak už jsme jen bloumali historickými uličkami, lovili suvenýry a pohledy. Nevěřili byste, jaký je kumšt tady sehnat hezké čumkarty. A že jich potřebujeme. Teda ne, že by tu žádné nebyly, ale někdy to je kýč jak bič. Čemu jsme však v Číně poměrně brzy přišli na chuť, to jsou ochutnávky. V těchto uličkách se prodejci navzájem předhání, a tak nabízí i ochutnávky a komentují produkty. Nahodíme tedy zvídavé výrazy, zaujatě pozorujeme, a ačkoli jim nerozumíme ani slovo, ochutnáme. No, a když to tak uděláme u každého stánku, tak hlady nepojdeme.

Hlavní náměstí v Chengdu

A protože se pomalu blížil čas odjezdu, vyzvedli jsme si bagáž a vyrazili na nádraží. Po cestě jsme si ještě stihli prohlédnout náměstí připravené na oslavy 70. výročí založení Čínské lidové republiky, které připadají na 1. října. Na tu slávu se těší nejenom úzké vedení Ústředního výboru, ale i prostý lid. Proto proběhne v Pekingu velkolepá vojenská přehlídka, která nebude mít obdoby, a o které se bude psát i v české kotlině. To už je ale jiná pohádka… 


Kompletní fotogalerie