Za krásnem do Dazu

Čekal nás jeden z mála víkendů, kdy jsme si neplánovali povyrazit někam dál, a tak padla volba na Dazu ležící v okresu Chongqing. Jeden by řekl, že když cestuje po městě, tak sedne na první linku MHD, pak možná na druhou a je na místě. Chyba lávky. Nejsme ani v Těšíně a ani v Olomouci. Všechno je tady pekelně daleko. 

A tak nabývám dojmu, že kdybych si chtěla na stěnu pověsit mapu Číny s detailnějším vyobrazením než velký rudý flek na východní polokouli, nestačila by mi ani zeď naší stodoly. V praxi zkreslenost evropské míry malé/velké a blízko/daleko poznáte tak, že i když jste v čínském městě, štrácháte se notnou chvíli na metro. Pak hodinku a půl postojíte, protože se do dveří soupravy společně s vámi nahrnou davy Číňanů, doufajíce, že si sednou a neváhajíce vám pošlapat nohy, tlačit se v před či vlézt vám na záda. Někdy nezbývá nic jiného než uplatnit svůj čtvrt metrák navíc a být prostě kontaktnější. Taky zde nezřídka narážíme na úměru, že čím starší a menší, tím agresivnější. No, abych to zkrátila - pak se po hodince a půl mačkání procpete ke vchodu a rázem se ocitnete na hlavním nádraží a pak dalších x hodin jedete jenom proto, abyste se posunuli z jedné tečky na mapě ke druhé tečce o centimetr vedle. Tož, toliko k měřítku.

Cesta do Dazu se od výše popsaného moc nelišila. Pěchota, mačkanice na stojáka v metru, běžně dlouhá procedura a pantomima při hledání správné autobusové zastávky a kupování lístků, těsnání v MHD plné stařičkých lidí s nůšemi, kde není radno se čehokoli příliš dotýkat. O nějakou hodinku později jsme již stáli před branami. 

Brána do jeskyní v Dazu

Po povinné „čurpauze“ jsme se vydali vstříc cíli. Jeskyně, skalní malby a sochy Buddhy a bóddisátvů vytesaných ve skalách. V areálu se pohybovalo překvapivě málo lidí. Opravdu překvapivé, neboť v Číně, ať chcete nebo ne, nikdy nejste sami. Tasili jsme rudé studentské knížečky, vykoledovali poloviční vstupné a začali prohlídkou muzea.

Hned ve dveřích nás přivítala netradiční, blíže neurčitá projekce. Po původním naladění jsme si prohlídli vystavené artefakty a fotogalerii se snímky z ostatních buddhistických posvátných míst napříč celou jihovýchodní Asií. Zajímavá také byla část o složitém restaurování sochy Tisíciruké Guanyin. Plastika bódhisattvy soucitu Ávalokitéšváry byla velmi zchátralá a oprava si vyžádala nemalé množství financí a odborníků. Byli jsme seznámeni s průběhem prací – soudruzi vše řádně zdokumentovali, a tak jsme mohli obdivovat dílo zlatých čínských ručiček – fotografie, krátký dokument a použité pomůcky byly toho důkazy. Po prohlídce muzea jsme se vydali k samotným skalám.

Vznik svatostánku sahá do 7. století, kdy vládla dynastie Tang. Oblast je protkána jeskyněmi a skálami, a tak se místo k tvorbě přímo vybízelo. V průběhu staletí tak vznikaly reliéfy, sochy a bohatě zdobené skalní výklenky, v jejichž námětech se snoubí hned tři velké filozoficko-politicko-náboženské systémy - buddhismus, taoismus a konfuciánství. To, co však dělá Dazu tak výjimečným, není ani tak množství plastik, jako spíše propracovanost, originalita témat - od vyobrazení běžného života po nadpřirozeno. Vše by však mohlo být nenávratně ztraceno, kdyby právě ona odlehlost, na kterou jsem v úvodu naříkala, neuchránila tento unikát před soudružskými počiny v průběhu Kulturní revoluce.

U skalních výklenků s desítkami barevných skulptur jsme pak potkali skupinku německých turistů prováděných místní průvodkyní. Čínština po zvukové stránce nepatří dle mého mínění zrovna mezi nejlibozvučnější jazyky, ale němčina s řádným přízvukem v čínském podání zní kapánek děsivě.

Pagoda se sochami vytesanými ve skále

Druhá část oblasti zůstává ve stínu té větší, výraznější. Avšak byla také malebná a nebyli zde téměř žádní turisté, tudíž jsme si mohli areál nerušeně prohlédnout.

Kručící žaludky nám pak připomněly pozdní odpoledne, a že bychom měli ulovit něco k snědku. Ve městě jsme si vyhlédli „nudlárnu.“ S překladem a objednávkou nám za dopomoci strýčka Googla pomohl mladý pár sedící uvnitř podniku. Trošku jsme se obávali, co nám bude doneseno, ale tlusté nudle se skopovým nebyly mastnější než obvykle, a tudíž jsme si pochutnali.

Zpáteční dvou hodinová cesta autobusem plná neustálých rozjezdů a troubení nám opět připomněla, co to znamená čínská dopravní špička. Vytřepaní jak startky jsme se přesunuli k metru, abychom si užili vřelé tulení s čínskými spolucestujícími. Závěrečný pěší úsek ve smogu už byl vlastně za odměnu.


Kompletní fotogalerie