Na čtvrtek 17. října se celá naše skupina česko-čínského přátelství těšila už dlouho, odjížděli jsme totiž zhlédnout chloubu čínského lidu a jeho nezdolného umu a úsilí - přehradu Tři soutěsky, mírovou hráz, o níž snil už za Kulturní revoluce ve své proslulé básnické sbírce sám Mao-ce-Tung. Přehrada s délkou 660 km a s elektrárnou o výkonu 22,5 GW je opravdu největší na světě. Je známo, že když všech 1,4 milionů uvědomělých občanů opouštělo své domovy, jež jsou dnes pod hladinou, činili tak s úsměvem na rtech a s hrdým provoláváním úderných hesel, pyšni na to, že zrovna oni mohli přispět k dalšímu rozvoji své vlasti.
Naše cesta nemohla začít jinak než vstáváním za tmy a cestou narvaným metrem na železniční stanici Čchung-čching sever, na kterou metro (s jedním přestupem) jede příjemnou hodinu a půl. Vystoupili jsme na stanici metra s názvem Jižní náměstí Severní železniční stanice, abychom zjistili, že se tam překvapivě na nádraží nedostaneme, i když jsme si to dle názvu naivně mysleli. Před námi byla jen jakási zeď, za kterou se asi kus nádraží pořád ještě stavěl, což se v Číně děje pořád a všude, takže jsme podle gestikulace místních a rady jednoho pořádkového policisty s dvou metrovým černým gumovým ukazovátkem nastoupili na jinou linku metra, o které jsem si myslel, že ještě nebyla postavena. Po půl minutové jízdě jsme vystoupili na správné stanici s názvem Severní náměstí Severní železniční stanice. Vzhledem k tomu, že se hodiny opovážlivě blížily času odjezdu a my ani neměli vyzvednuté lístky, museli jsme se urychleně přesunout přes soustavu eskalátorů, skenerů a Číňanů do nádražní haly. Mezitím si ještě obsluha skeneru všimla Julčina spreje, který si koupila, protože jí při předchozí cestě vlakem zabavili jiný, a zbavila ji i tohoto. Jízdenky nám naštěstí vydali mnohem rychleji, než při cestě do Lešanu, takže jsme mohli včas nastoupit do rychlovlaku relace Čengdu – Šanghaj. Cesta do I-čchangu, což je město, kde jsme měli zarezervované ubytování, trvala asi čtyři a půl hodiny, bylo to zhruba 500 km a trať vedla mnoha dlouhatánskými tunely, mezi kterými tu a tam vykoukla hluboká údolí, řeky nebo vesničky.
 |
| Pohled na I-čchang z nádražní budovy |
Po výstupu v I-čchangu jsme vyzvedli jízdenky na zpáteční cestu a od (kupodivu) dobře anglicky mluvícího mladého muže zjistili číslo autobusu jedoucího do centra, které bylo jako obvykle od nádraží pěkně daleko, tentokrát jenom deset kilometrů. V popisu hostelu bylo napsáno „nádraží 100 m“, později jsme zjistili, že se nikdo nepřepsal, bylo to však nádraží, ze kterého dávno nic nejezdí.
 |
| Výhled z pokoje |
Hledání našeho hostelu se ukázalo být pěkným oříškem. Našli jsme sice jakési smetiště, které v recenzi popisoval jeden z dřívějších návštěvníků hotelu spolu s informací, že se téměř nedá najít. Na smetišti ale hotel nikdo neznal. Poté jsme zjistili, že po aplikaci Mapy.cz se mýlí i Google a spoléhat se dá jen na čínské mapy. Zašli jsme si ještě na téměř evropskou pizzu s více než evropskou cenou a za tržištěm v zapadlé uličce, hned mezi obchodem s žábami a svářečskou dílnou, jsme vchod do hostelu nalezli. Paní s cigaretou v hubě konečně našla v počítači naši rezervaci a další pán nám ukázal pokoje, k domluvě stačilo jako obvykle slovo „hello“ a vytáhnout peníze. Hostel měl svá lepší léta očividně za sebou už během Velkého skoku, zažloutlá cedule zákazu kouření působila v oblaku dýmu trochu směšně a tak nějak čínsky. Podivný zatuchlý zápach se nám podařilo zčásti vyvětrat, na zvláštní fleky na stěnách jsme si zvykli a lehce ucpaný záchod už nikoho nepřekvapil, hlavně že se do odjezdu neucpal úplně. K vybavení pokoje dále kromě špinavých skleniček patřila krabička s kondomy. Napřed jsme se tomu trochu divili, ale potom, co jsme si na recepci všimli sazby za hodinový pronájem pokoje, už tolik ne.
Po procházce potemnělými ulicemi přes kanál ještě někdo dostal nápad, že bychom mohli zkusit na recepci zjistit informace o možné plavbě lodí na přehradě. Pomocí překladače jsme asi půl hodiny vedli příjemnou konverzaci a poté nám byla bleskurychle zarezervována exkurze za 260 juanů. Odjezd ráno v 7:40. Šli jsme brzo spát.
Dalšího rána jsme v uvedený čas stáli na recepci a recepční nás dovedla na zastávku. Tam pro nás už v 8:15 přijel autobus s Číňany v nejlepším věku, (tak šedesát plus, až na výjimky) kteří si nás zvědavě prohlíželi. Mladá průvodkyně nás překvapila asi třemi slovy v angličtině. Potom už taky radši používala překladač. V kanceláři za městem jsme zaplatili a nalodili se na bárku vypadající jako tradiční čínský dům. Za vstup na horní palubu, ze které bylo aspoň něco vidět, jsme zaplatili dalších 20 juanů, což nás trochu překvapilo, protože jsme měli za to, že je vše zahrnuto v ceně.
 |
| Plavba soutěskou |
Plavba překrásným a hlubokým kaňonem byla impozantní, počasí nádherné a vysoké skalní stěny se zdvihaly po obou stranách. Občas byli více než skály vidět Číňané s telefony na tyčkách. Obsazovali tu jednu, tu druhou stranu lodi podle toho, kde byla skála větší. Celou cestu jsme míjeli velké množství nákladních lodí, některé se pyšnily výzdobou ze stromků - připomínaly tak spíše plovoucí les. Kus pod hrází jsme vyskákali na improvizované bahnité molo, a protože program zájezdu jsme nedostali ani v čínštině, následovali jsme naše čínské spolucestující do přistaveného autobusu.
Ten zastavil asi po dvou minutách a všichni se nahrnuli do restaurace, obsadili místa u kulatých stolů a vrhli se na připravené jídlo. Tu jsme pochopili, že oběd je v ceně zájezdu a není čas otálet, zasedli jsme tedy ke stolu se skupinou starších mužů. Uprostřed se na vařiči vařila rybí polévka, kolem dokola talířky se zeleninou, nudlemi, rýží, masem a různými neidentifikovatelnými poživatinami. Po vzoru ostatních jsme si ve spěchu začali nakládat různé, mnohdy překvapivé kombinace jídel do plastové misky, pánové zprvu vypadali, že nám to chtějí sníst, ale protože se stoly prohýbaly, poslali nám i mísy s přílohami, na které jsme nedosáhli. Je libo vodu a cigarety? To vehementně nabízeli také. Moc nevím, kde je oklepávali, ale chutnalo jim. Po obědě následovala prohlídka buddhistického kláštera, která taktéž nebyla v ceně. Dlouhý výklad v čínštině byl jistě zajímavý, klášter jinak vypadal stejně jako všechny, které jsme navštívili dříve. Samozřejmě nechyběly moderní záchody.
 |
| Přehrada Tři soutěsky |
Poté už jsme přejeli na druhou stranu řeky k rozsáhlému centru pro návštěvníky přehrady, kde jsme vyzvedli lístky (výjimečně v ceně), nastoupili do jiného autobusu a vyjeli na kopce mezi hrází a pětistupňovým obousměrným zdymadlem, odkud byl na obojí krásný výhled. Voda se do jednotlivých komor vpouští nebo vypouští tak pomalu, že jsme neviděli žádnou loď vplouvat nebo vyplouvat, ale pod hrází byla zakotvena spousta lodí, která čekala na volný průjezd - ten by měl trvat tři a půl hodiny. Přímo na hrázi se nachází mohutný lodní výtah, který je určen pravděpodobně pro menší a lehčí lodě. Bohužel jsme se nedozvěděli více, což nás mrzí. Holt, jazyková bariéra. Ale i verze internetu za Velkou zdí nám leccos osvětlila. Nádrž se nachází mezi skalnatými pahorky a díky nim vlastně není ani moc široká, táhne se do délky. Elektrickým přibližovadlem jsme se přesunuli dolů (10 juanů). Na to, že si nás lidé natáčí nebo fotí jsme si už zvykli, jeden pán se pokus snažil chytře zamaskovat zájmem o listy stromu třepetající se ve větru, které se náhodou nacházely asi metr před našimi obličeji. Ještě jsme si prohlédli hráz zespodu, abychom měli stejně jako čínští návštěvníci fotky ze všech (ne)možných úhlů, a poté už jsme zamířili zpět do I-čchangu. Po náročném výletě už byla na programu jen večeře a spánek.
Další den jsme se vydali hromadnou dopravou k zajímavému místu pod skálou u řeky, kolem kterého jsme projížděli den předem. Úsek cesty skončil za městem u obchodu s potulným psíkem a nevrlou kočkou, protože jsme nevěděli, kam autobus jede. Další spoj k našemu cíli jsme nenašli, tak jsme si museli odchytit taxi. Dodnes panuje podezření, že jsme platili i za pána, který vysedal před námi. Z mostu nad hlubokou skalní roklí jsme chvíli sledovali Číňany, jež se odhodlávali k bungee-jumpingu a při letu hrozně řvali.
 |
| Cesta vedoucí kolem opuštěného mostu |
Když nás sledování přestalo bavit, vydali jsme se po asfaltové cestě do neznámých hor. Areál kolem ústí řeky byl totiž součástí zábavního parku. Asi po dvou kilometrech jsme se dostali k starobylému opuštěnému mostu s pofidérním obchůdkem prodávajícím jídlo, letní šaty, psy a spícího dědka. Na mostě jsme posvačili, udělali pár fotek a vydali se údolím dál. To začínalo být čím dál tím více opuštěnější, jen sem tam dům nebo restaurace, často též liduprázdná.
V malinké vesničce pod vysokou skalní stěnou jsme na balvanech v řece potkali dvě skupinky Číňanů, kterak tam grilují. Neváhali jsme, vytáhli bagety, salám a zeleninu, které jsme ukořistili ve městě a jakési kulaté ovoce, které jsme utrhli ze stromu u cesty. Všudypřítomný klid nás chvílemi přiváděl k pocitu, že snad nejsme ani v Číně - už jsme si za tu dobu odvykli. Já jsem si ještě odskočil přečíst úderná budovatelská hesla na plotu nedalekého družstva a poté už jsme se vydali nazpět. Zamířili jsme pak na skalní vyhlídku s malebným výhledem na řeku i město a následně jsme úspěšně odmítli podbízivé taxikáře a našli autobus do jakési části města, odkud jel další autobus do centra. Podle plánu jsme se ještě vydali do německé restaurace, která byla sice dost daleko, alespoň nám však po cestě vyhládlo. Ukázalo se, že jde o malinké bistro se čtyřmi stoly, ale místo pro nás se našlo a talíř plný klobásek spolu s černým německým pivem udělá v Číně radost vždycky. Majitel a kuchař zároveň nám prozradil, že v Číně žije už sedm let a zná Spejbla a Hurvínka. Po milém setkání jsme se rozloučili odpovídající sumou a dojeli na ubytování.
 |
| Pohled na řeku a město ze skalní vyhlídky |
Další ráno nám jel vlak do města Fengdu v osm hodin. Naštěstí prochází městem rychlá autobusová linka se zvláštními pruhy a zastávkami uprostřed cesty, podobné té, jakou jsme jeli v Istanbulu. Cesta do Fengdu proběhla pohodlně tak, jak se na rychlý a drahý vlak sluší a patří. Na nádraží se nás skupina taxikářů, jichž tam bylo na to, kolik lidí vystoupilo opravdu hodně, snažila přesvědčit, že autobus s obědvajícím řidičem pojede až za moc dlouho. Zkušeně jsme se obalamutit nenechali a za pět minut autobusem odjeli. Měli jsme namířeno do Města duchů, komplexu buddhistických klášterů pod horou Ming. Kdysi se nacházel téměř ve městě, ale po stavbě přehrady Tři soutěsky byla velká část města zatopena a postavena znovu na druhém břehu.
Z rozhrkaného autobusu jsme vystoupili v poloprázdných ulicích a našli pouliční vývařovnu, kde jsme si poručili nudle. Ty byly jako obvykle velmi chutné a asi nám chutnalo natolik, že si nás přitom majitelka bez skrupulí natáčela. Alespoň pak mají co pouštět na rodinných oslavách. Následně jsme se vydali po cestě k hoře, zaplatili vstupné a navzdory dešti jsme hrdinně odmítli zaplatit lístky na asi kilometr dlouhou lanovku.
 |
| Buddhistický klášter |
Snad právě kvůli (nebo díky) špatnému počasí nebylo přelidněno jako obvykle, takže jsme se davem museli prodírat jen u úzkých bran. Prošli jsme kolem mostu, pod kterým má být díra do pekel, podívali jsme na muže, který zvedal kovový zvon, za což poté vybral nemalé peníze od přihlížejícího zájezdu. Vyšli jsme až na vrchol k pagodě, jež byla uzavřená. Díky dešti jsme se nemuseli déle zdržovat a vydali se dolů. Tam jsme si ještě vychutnali kafe v prázdné kavárně a následně se vydali pěšky zpět k městu, protože jsme žádnou autobusovou zastávku nenašli a odvoz za 50 juanů jsme k velkému údivu paní, jež nám ho i přes náš nesouhlas zavolala, odmítli.
Měli jsme štěstí, že jsme zase potkali rozhrkaný a přecpaný autobus linky 204, který jel přímo na nádraží. Tam už zbývalo jen počkat na vlak a za hodinu vystoupit v Čchung-čchingu. No, a za další hodinu a půl v metru i na ubytovně. Další výlet za krásami Čínské lidové republiky tedy můžeme považovat za úspěšný a poučný. Kupředu za dalšími úspěchy při budování vyspělé socialistické společnosti!
