Velká cesta (I. část)

„Proč chcete jet do Číny?“ No, kvůli studijním záležitostem nebo zájmu o politiku zřejmě ne. „Hm, cestovat a vidět kus světa?“ To by mohla být ta správná a taky i pravdivá odpověď. Abychom naši vytyčenou pětiměsícovku zdárně plnili, usedli jsme k počítačům, naštelovali rušičky signálů a googlili jako o život.

Plán zněl jasně: vybrat si absenci a získat s volnými prodlouženými víkendy dva týdny volna. Skončili jsme u 11 dní. Ano, bylo by jich bývalo více, kdyby vedoucí katedry nebyl Číňan a nevymyslel iniciativně praxe během víkendů. Po představení předběžného plánu cesty a požádání o vybrání absencí jsme zjistili, že v Číně fungují jinak i běžné počty: „sice říjnu žádáte o povolení k daleké cestě na hodně moc dní v průběhu listopadu, ale další prosincový víkend máte praxi, na kterou prostě musíte dorazit, protože tady absence mít nemůžete. A když přijede v pátek místo neděle, tak vlastně získáte o dva dny více.“ Že jste se v tom ztratili? Nejste sami, pán totiž nerozlišuje měsíce s koncovkou -ber, a tak si nemůžete být jisti, zda se jedná o září nebo prosinec a zda praxe bude v sobotu v 9:20 nebo v neděli ve 14 hodin. Vše vyřešila tužka a papír, kdy jsme psali data v čínském formátu rok-měsíc-den a komentovali plán (a zejména návrat z) naší cesty. Sice jsme se museli vracet dříve na víkendovou praxi, ale alespoň jsme zjistili, který měsíc měl pan Wei na mysli.

Paní v kanceláři pro zahraniční záležitosti nám následně velmi, ale opravdu velmi důkladně prolustrovala náležité dokumenty – povolení vedoucích kateder čínského jazyka a speciální pedagogiky, itinerář cesty, jízdenky, letenky, rezervace ubytování. „Hm, takže Si-an, Peking, Šangaj, jo? To je ale pěkná dálka. A zdalipak máte letenky? Tak jízdenky na vlak, jo? A kde budete spát, když máte v itineráři pro Peking vyhrazených pět dní, ale ubytování máte jenom na tři noci? Říkáte noční dálkový vlak s lůžky? A proč máte tady u ubytování cenu v jiné měně, kolik to dělá juanů?“ Oficírka byla velmi pozorná a zvídavá, to se musí uznat. Po úřednickém kolečku jsme si mohli sbalit pět švestek do krosny, zajít k muslimům na brzkou večeři a hurá na metro.

Zátiší pře železniční stanici Changqing

Ještě před odjezdem vlaku zašla ženská část výpravy zhlédnout světelnou show v centru Chongqingu, která se zde konala v průběhu celého října na počest 70. výročí od založení ČLR. Jó, kdybychom neměli před 30 lety Samet, tak naše města mohla taky hýřit všemi odstíny rudé…

Před odjezdem jsme ještě doplnili zásoby, abychom během noční jízdy nepošli hladem. Teda ne, že by těch cca deset hodin bylo kritických, ale co jiného dělat, když je tma a z okna moc nevykoukáte.



8:45, cílová stanice Si-an. Osmi miliónová metropole ležící ve středu Číny, v provincii Šen-si, patří mezi nejstarší čínská města. Bývalo dokonce i městem hlavním, o tom však ještě později. Po dlouhé cestě rozespalí, lehce ublemcaní a Číňany omacaní, jsme se rozhodli, že hned jakmile to bude možné, se ubytujeme, zkulturníme a odložíme přebytečné věci na zarezervovaném hostelu. Tak jsme také učinili. Po cestě k hostelu jsme míjeli stánky prodávající bulky plněné různými druhy čerstvé či nakládané zeleniny, tofu, párečky, kůžičkami a rozhodli jsme se něco lokálního okusit. Na kůžičky je třeba být neznalý čínského jazyka nebo mít prostě koule. Neznalí jsme, ale koule chyběly, a tak jsme si poručili bulku naplnit zeleninou a křupinkami. Za 4 juany - to ani v Kauflandu nekoupíte. Chuť byla překvapivě nečínská, což zde občas není na škodu. Pak už se chýlilo k desáté hodině, tak jsme se ohlásili v hostelu. Po krátké pauze jsme s lehkými batohy vyrazili do víru velkoměsta.

Na programu byly stará část města, Velká a malá pagoda divoké husy a muslimská čtvrť. Historické centrum, jenž je obklopeno mohutnými hradbami, je přesně natočeno vždy na světové strany. Zamířili jsme k první Pagodě. Vstup byl zdarma, a tak jsme ušetřili (a to každého Čecha potěší). Jak možná víte, pagody jsou buddhistické věžové stavby, které původně, podobně jako indické stúpy, sloužily k uchovávání ostatků významných učenců či cenných textů. V Číně pak nabývají ještě další funkci – mají pozitivně ovlivňovat energii „čchi“ v okolí a nastolit tak rovnováhu dle učení Feng-šuej. To je taky důvod, proč Číňani nevedou topení, pořád otevírají okna a dveře, i když je venku strašná kosa. Sice budete sedět v kabátě a s čepicí na hlavě, ale čchci bude kolem vás proudit na plné pecky.



První pagodu si nebylo možné prohlédnout zevnitř, zřejmě i z důvodu jisté pobořenosti v horní části. Po procházce parčíkem a ulovení drobných suvenýrů jsme usedli v útulném bistru, abychom něco zakousli. Objednali jsme si nudle s tučkatým masem, rýži s přílohami a smažené kousky rýžové hmoty s cukrovým přelivem. Nutno podotknout, že poslední zmíněné nemělo vzhledově daleko do rohožky, chuťově to již bylo lepší. Pak jsme bloumali ulicemi, prohlíželi si výlohy se štěňaty, kočkami a rybičkami. Těžko říct, proč tady jsou ulice plné takových krámků, kdo zvířata kupuje a co s nimi dělá, ale jsou držena v hrozných podmínkách.

V areálu u Velké pagody již bylo znatelně více lidí. S Terkou jsme se rozhodly zaplatit vstupné vyšlapat si schody, abychom si z horního patra vychutnaly výhled na město, který stál za to. Znaveni celodenním šlapáním jsme se rozhodli dojet zpět na ubytování, odpočinout si a užít se noční život v muslimské čtvrti.

Tato komunita se zde vznikla asi v 7. století, když muslimští obchodníci vyráželi za kšefty na východ po Hedvábné stezce. I přes mnohé karamboly v historii a zejména přes Kulturní revoluci, kdy byly jakékoli náboženské aktivity tvrdě potlačovány a mešity zavírány či přestavovány na továrny, přežila do dnešních dní. Komunistická vláda přislíbila možnost udržování a rozvoje komunity, dokonce byly vystavěny i nové mešity. Přestože je život místních muslimů více než bedlivě sledován a kontrolován, žijí na rozdíl od Ujgurských muslimů v klidu a vláda a město tak těží z atraktivity čtvrti pro turisty. A my jsme si nemohli čtvrť nechat ujít.

Muslimské halal jídlo

S přibývající tmou začala čtvrť ožívat, prodavači připravovali čerstvé jídlo a turisti se trousili po hlavním uličkách. Jehněčí nožičky, hovězí polévka, špízy, nudle, sezamové placky a chobotnice. Všechny dobroty nádherně provoněly ulici. Nedalo nám to, a objednali jsme si jak špízy na hrubých klaccích, tak chobotnici, studený nudlový salát a sezamové placky. Jídlo bylo na vysoké úrovni a cena rovněž. Opět byly k dispozici ochutnávky, tak jsme se pustili do díla – nebyl snad stánek, kde bychom něco neuzobli. Už to máme vcelku nacvičené – zbodnout jídlo a nenápadně odejít, aby nám nestihli vnutit celé balení. Pak už jsme zamířili na ubytování, poněvadž další den se nesl ve znamení UNESCO.

Ráno probíhalo standardně cestovně, po necelých dvou hodinách už jsme se rozhlíželi okolo hrobce Prvního čínského císaře. Abychom se v té záplavě informací neztratili, zaplatili jsme si soukromou průvodkyni, která nám v průběhu prohlídky zapáleně vyprávěla o svém rodném kraji.

Terakotová armáda

Čchin Š'-chuang-ti, jak znělo císařovo jméno, byl zakladatelem dynastie Čchin, žil ve 3. století před naším letopočtem a je považován za sjednotitele Číny. Kromě budování státu (a nemyslete si – tady se pořád buduje!) a započetí výstavby Velké zdi také sjednotil znaky písma a zavedl jednotnou měnu a míry. Nebyl žádná měkota - jednak striktně požadoval dodržování zákonů a neváhal jakékoli porušování nemilosrdně trestat, ale také se rozhodl zničit veškeré spisy a knihy z minulých časů. Odpor učenců se setkal s ráznou odezvou – kromě popravy jich samotných, byly popraveny i jejich rodiny a jako bonus nechal téměř 500 konfuciánů zaživa zazdít. Byl však také velmi rozmařilý, vystavěl si monumentální sídlo a onu hrobku, a tak dlouho „vymyšlal gupoty“, až se rozhodl vyhledat lék na smrtelnost. Roztok se rtutí to zřejmě nebyl tím pravým ořechovým a po vypití natáhl bačkory.

Ale aby nezůstalo jenom u císaře – v místě pohřebiště se nachází také 8 000 soch, známých jako Terakotová armáda. Jak už to tak bývá, i o tuhle památku doslova zakopli. To si tak místní dělníci a rolníci hloubili v roce 1974 studnu a když tak kopali a kopali, tak najednou narazili na pár bronzových hrotů a jiných cetek. Jako uvědomělí soudruzi předali tuto informaci dál a výš a vedení vyslalo ekipu archeologů, jejíž neutuchající úsilí přispělo k tomu, že v průběhu dvou let odkryli největší naleziště keramiky nejenom v zemi Rudého draka.

Ještě abych nezapomněla: průvodkyně nám taky doporučila supr čupr 4D kino nedaleko Hrobky. Nejenom, že stálo 80 juanů a nešlo na něj uplatnit studentskou slevu, ale taky bylo celé v čínštině a byl to kýč jak bič. Do vozíku nás nacpali s hromadou Číňanů, nafasovali jsme 3D brýle a jelo se. V potemnělém prostředí jsme projížděli jednotlivá stanoviště s takovou projekcí a úrovní estetiky, že by to zaujalo a pobavilo jenom Číňana. U nás by provozovatelé zřejmě brzy krachli, ale v Číně je dost lidí na to, aby si i takové zboží našlo kupce. Této interaktivní zábavě už může konkurovat jenom Podmořský tunel v Šangaji.

Uličky v muslimské čtvrti Xianu

Výlet to byl náročný, jen co je pravda. Po krátké pauze a kávě na ubytování jsme se ještě jednou vydali bloumat muslimskou čtvrtí, kde jsme ulovili na ulici připravované nudle. Kuchyně této komunity se přece jenom od té většinové liší, mě osobně velmi chutná a vždy, když mám možnost, s radostí si v muslimské restauraci něco objednám. Předpověď na další den nevypadala příliš optimisticky, přesto jsme si naplánovali projížďku po městských hradbách.

Ráno se počasí ještě drželo, sice bylo zataženo, ale nebyla zima a nepršelo. Než jsme se však vydali na cestu, začalo krápat a po chvíli se spustil déšť. Schovali jsme se do nedaleké restaurace, kde jsme si objednali ke snídaní srolované rýžové placky s různými náplněmi. Ani po těch více než dvou měsících stále nemáme odhad na porce, a tak by se s námi ještě další dva chlapi najedli.

Mešita v Xianu

Naštěstí déšť ustával, a tak jsme si ještě zaskočili do muslimské čtvrti prohlédnout mešity. Celou cestu nás pronásledovala neznámá žena. Přidali jsme do kroku, přidala taky. Zkusili jsme několik matoucích manévrů, ale nenechala se setřást. Když nás začala ztrácet, rozběhla se. Dost nás znervózňovalo její šoupání nohama. Když jsme se zastavili úplně, doběhla nás, mlčky stála za námi a pozorovala nás. Podařilo se nám ji setřást až placeným vstupem do mešity. První mešitu provedenou v ryze čínském stylu člověk velmi snadno přehlédne. Ta druhá už byla o poznání více „muslimská“, za pozornost stála kupole s kaligraficky napsaným veršem.

I když téměř přestalo pršet upustili jsme od původního záměru vypůjčit si kola na městské zdi a šli jsme po svých. Pak už se chýlil vyhrazený čas ke konci, a tak jsme si vyzvedli batohy a vydali se na nádraží, odkud vyjížděl v pozdně odpoledních hodinách noční vlak do Pekingu. Dopravní prostředky jsou místem, kde zažijete čínskou proceduru na vlastní kůži – hlava na hlavě, nekonečné řady, vydýcháno, zakouřeno, hlučno, sem tam vás někdo z místních sestřelí rancem na zádech, flusne těsně před vás a ani neprojdete bez povšimnutí a udělání několika fotografií, i když často nedobrovolných. Čas odjezdu je vždy motivace, proč to všecko vydržet a zaplacené místo nebo lůžko je vaším osobním prostorem.

Čekání na vlak do Pekingu

Ani jsme se nenadáli a vystupovali jsme v Pekingu. Ještě s batohy jsme se vydali na Náměstí Nebeského klidu, které je pro Evropany známo spíše jako místo masakru v roce 1989. Zatímco u nás se schylovalo k Sametové revoluci, po celé Číně, zejména na univerzitách, probíhaly nepokoje a demonstrace kvůli nespokojenosti s vládou „stařešinů“, potlačování svobody slova a také zakázání uctění památky zemřelého bývalého reformního generálního tajemníka Chu Jao-panga. V téže době byl na státní návštěvě Gorbačov, a tak byl přítomen i zahraniční tisk. Tyto nepokoje eskalovaly na Náměstí Nebeského v noci ze 3. na 4. června, kdy vláda vyslala obrněné transportéry, tanky a vojáky s ostrou municí. Byly obsazeny televizní a rozhlasové stanice. Oficiální čísla obětí nejsou známá, dle zahraničních zdrojů Červeného kříže se pohybují mezi 2 000 – 3000 mrtvými, několik tisíc zraněných a 10 000 zatčených. Čísla jsou však pouze odhadována, protože čínská vláda nařídila nemocnicím zlikvidovat veškeré záznamy a těla mrtvých byla hromadně spálena. Zahraniční tisk byl poté vyhoštěn ze země a domácí tisk ještě přísněji cenzurován. Obyvatelé se tak o masakru nedozvěděli nebo se k nim dostaly jenom „chtěné“ informace. Přestože uběhlo od této událost třicet let, je toto téma stále tabu.

Tchien-an-men

Podobné rozpory budí událost z roku 2001, kdy se na Náměstí údajně upálilo pět členů hnutí Fa-lun-kungu. Následně se rozjely v zemi tvrdé represe vůči následovníkům toho duchovního hnutí. Kromě věznění se také hovoří o nedobrovolném odebírání orgánů ke komerčním transplantacím s vědomím vlády. Hlavním problém spočívá v tom, že toto hnutí zakazuje sebevraždy a objevilo se také mnoho bizardních okolností, tudíž se můžeme jenom domýšlet, jak to opravdu bylo. Nicméně ve vyhledávání záminek pro represe je zdejší vláda mistrem.

Ale zpátky k naší cestě. Udělali jsme si pár společných fotek a taky jsme zaskočili na návštěvu ke strýčkovi Maovi. Je to sice suchar, ale stále ve formě! Ani jsme se u něj neohřáli, poněvadž se nesmí fronta při pochodu mauzoleem zastavit. Památky jako Brána správného světla, Pomník lidových hrdinů stačí snad jenom zmínit. Co však nesmím opomenout, to je Zakázané město.

Zakázané město

Rozlehlý komplex budov byl sídlem císařů od 15. století, kdy vládla dynastie Ming až do roku 1912, kdy byla mandžuská dynastie Čching svržena během Sinchajské revoluce a byla ustanovena Čínská republika. Až do revoluce byl běžným lidem vstup zakázán. Po divokých zvratech ve 20. století, kdy areál vyplnili prvně Japonci, pak Kuomintang a následně přišla Velká kulturní revoluce, je zázrakem, že se do dnešních dnů budovy vůbec dochovaly. Nedaleko se nachází zahrady Jingshanský park, které jsme jedním vrzem také prošli.

Kompletní fotogalerie