Velká cesta (II. část)

V neděli jsme měli na programu Letní palác. Opět rozlehlý areál s mnoha historickými budovami, věžemi, parkem a obrovským jezerem. Jít po památkách v Číně o víkendu se rovná dobrovolnému lynči, ale naštěstí se v tak velkém komplexu lidé rozmělnili a bez větších problémů se zde dalo pohybovat. Sice v davu, ale dalo se. Také se už jsme zvykli, že fotky pořízené s námi se staly cenným suvenýrem. Hned pod věží se s námi fotila jedna holčina a krátce na to využil momentu překvapení gang 70+, kdy se jedna jeho členka na mě vrhla a vtáhla mě do skupiny. Hned na to vtáhly zbylé ženštiny i Terku, a tak vznikla následující fotografie.

Po vydatné procházce nám vyhládlo, a tak jsme zamířili ven z areálu. Po haluzi jsme narazili na podnik v patře, odkud jsme slyšeli pouze hlasy lidí a cinkání talířů. Po kratším váhání jsme vyšli schody a hle! Už nás brali a posadili ke kruhovému stolu. Všichni přítomní se nacpávali samými dobrotami, a tak jsme i my doufali, že vybereme něco pro Evropany poživatelného. Obsluha na nás vesele mluvila čínsky, my jsme přikyvovali. Obsah sdělení se jevil jako vážný, poněvadž přišla i vedoucí, ale co z toho, když ji stejně nerozumíte. Menu bylo naštěstí obrázkové, a tak jsme měli představu, jak by to mohlo finálně vypadat (i to však může být v Číně velmi zavádějící). Volba padla na půlku pečené kachny, závitky s kachní sekanou, zeleninový salát a nudle s mungo klíčky. Jeden chod lepší než druhý - bez rozsekaných kostí, prasečích oušek nebo kuřecích vnitřností, nemastný, čerstvá zelenina… takhle jsme si v Číně ještě snad nepochutnali. V průběhu trávení jsme se svezli příměstský vlakem, aby z výletu něco měl i Ondra. Zastavili jsme se v McDonaldu na kávu a pak vyrazili zpět do města. Už se setmělo, měli jsme tedy jedinečnou možnost si prohlédnout kapitol z televizní vysílací věže. Tmu rozrážela rudá záře, Maův obraz na bráně Zakázaného města byl tak vidět i z nejvzdálenějšího koutu Náměstí.

Pondělí bylo vyhrazeno na škrábání se na neudržovaný úsek Velké čínské Zdi. Ještě za tmy jsme opouštěli hostel, abychom stihli vlak mířící do města vzdáleného přes více než dvě hodiny od Pekingu. Po předchozích zkušenostech s místními lidmi a přecpanými vlaky jsme se docela obávala (myslím, že druhá ženská třetina naší výpravy na tom nebyla s obavami lépe), jak bude vlak vypadat. O to větším překvapením byl prostorný, čistý vlak, kde nebyli téměř žádní lidé. Mohli jsme si tak vychutnat nikým nerušenou cestu údolími s výhledem na strmé vrcholky hor se zbytky hradeb, východ slunce a stromy nám připomínající, že i tady může být hezký podzim. V Číně je hezkých spousta míst, jenom tam nesmí být Číňani, ale to už bychom byli spíše v Utopii. V konečné stanici jsme se vydali vstříc Zdi. První kilometr jsme se prodírali pichlavým houštím, ale pak jsme se už dostali k prvním kamenům. Zeď. Táhne se tisíce kilometrů, stavěli ji v průběhu staletí a my jsme si teď našli „náš“ opuštěný úsek.

Hned jsme se pustili do zdolávání prvního kopce, pak druhého. Stoupali jsme vzhůru. I přestože již byl listopad, nebe bylo bez mráčku a sluníčko v závětří příjemně hřálo. Jak vzácné chvíle po měsících ve městě plném smogu, kdy občas pochybuju, že tam nahoře nad šedavou clonou vůbec je. Hned zkraje jsme si udělali několik společných fotografií, takové to „před a po“, akorát fotku „po“ jsme zapomněli udělat.

Obtížnější záležitostí bylo zdolávání strážných věží, kdy jsme si museli sem tam přistavit několik kamenů, abychom se mohli nahoru přitáhnout. Dolů zase stejným způsobem. Nutno poznamenat, že s bagáží na hřbetech, takže žádná procházka růžovou zahradou.

Po zdolání prvního úseku a svačiny jsme nemohli pokračovat obvyklým způsobem dál. Hřbet byl doslova rozřezán hlubokým srázem, který bylo třeba dalece obejít a napojit se na stezku k dalšímu úseku. Zprvu se jednalo jenom o občasné krkolomné pozice na skalách, později o postupné spouštění se po uzounkých stezkách mezi kameny a hledání možnosti, jak se kamene či kořenu přichytit, abychom nespadli ze srázu dolů. Po zdolání nejnáročnějšího úseku jsme se ještě seškrábali k pokračování Zdi a udělali si několik společných fotografií. A ačkoli bylo krátce po poledni, museli jsme pomalu přemýšlet, kudy sestoupíme, abychom stihli poslední vlak v 17 hodin. Po svačině jsme tedy za jednou z věží nechali batohy a kousek stěny si ještě prošli „na lehko.“ Pak jsem se kousek vrátili, abychom se napojili na pěšinu vedoucí do údolí.

A tak jsme se opět prodírali haluzemi. Jednou jsme vytahovali trny z kalhot, podruhé z ruky, pak přiletěla ťafka na tvář. Slušně domordovaní jsme se dostali do údolí, abychom zjistili, že cesta k nádraží je uzavřena bránou. Cesta vedla totiž přes střežený objekt. A když už je v Číně někde vysloveně napsáno, že je objekt střežen a uzamčen, není radno do něj vcházet.

Prvotní nápad, že obejdeme plot s ostnatým drátem a na nejbližším možném místě se na cestu napojíme, byl zavrhnut po prvních metrech trním. Zbývaly jenom dvě možnosti. Buďto přelézt bránu a postavit se čelem tomu, co může být za ním, nebo přejít po úzkém viaduktu, kde projíždí každou chvíli vlak, a tak je třeba se vždy uchýlit do miniaturních prostorů a posunutým zábradlím. Problém byl v tom, že do těchto „domečků“ bychom se nevlezli všichni tři a taky bychom museli stíhat přechod z jednoho domečku do druhého v intervalech, kdy žádný vlak nejede. Rozhodli jsme se nakonec pro první možnost s plotem.

Tiše jsme bránu s hroty přelézali jeden po druhém – jeden lezl, dva drželi a podávali batohy. Vyzbrojili jsme se kameny a klacky pro navození pocitu, že nemáme holé ruce. Oči na šťopkách s pocitem, že každý kámen mohla být kamera (tady takto kamuflují reproduktory) a že zpoza každé stěny může vyběhnout rozezlený čokl. Na konci nebyl ani plot, a tak jsme bez úhony úsek přežili.

Nádraží pak nebylo daleko, takže stačilo vyšlapat jenom pár desítek schodů (pro ty mají Číňané slabost) a počkat na vlak. Poněvadž nikdo nebyl v prodejní budce, tak nás pustili do vlaku i bez lístku. Každý juan dobrý.

V úterý jsme se rozdělili na jin a jang. Jin šel do muzea vlaků, jang do Chrámu Nebes a na suvenýry. Všechno probíhalo hladce až do předpokládaného scuku. Jeden totiž myslel, druhá určila místo setkání a třetí vysvětlovala cestu po telefonu. Po hodinovém hledání se navzájem jsme se našli. Večer nás čekal opět přesun. Tentokrát vyšší třídou, což nebylo znát jenom na ceně, ale i na spolucestujících.

Příští stanice Šangaj. Po několika chvílích jsme se octli v hlavních ulicích velkoměsta. Jako rodilý vesničan, který spíše ocení okopané záhony a ořezané stromy, musím uznat, že se jim zde na rozdíl od spousty jiných velkých měst podařilo ty přerostlé paneláky alespoň naskládat do hezky vypadajících čtvrtí. S batohy jsme si při cestě na ubytování prošli tedy centrum a po delším odpočinku jsme vyrazili na setkání s českým párem, které domluvila Terka. Oba dva zde pracují, a tak mají o Číně přehled a probrali jsme s nimi všechny naše dojmy. V rozumnou dobu jsme se ale rozloučili, jelikož náš následující den čekaly čajové plantáže v Hangzhou.

Celá oblast se nachází poblíž města, ale jak už jsme zřejmě pochopili z minulých článků, místa určení jako poblíž, nedaleko a kousek znamenají tak dvě hodiny až den cesty. Tentokrát to nebylo jinak, ale svižná jízda vlakem cestování ujednodušila.

Téměř po celou dobu naší výpravy bylo příjemné počasí (s výjimkou deštivého rána v Šianu), a tak to prostě někdy přijít muselo. Lilo, jako když kýbl obrátí. Mlčky jsme ťapkali zabalení v čemkoli nepromokavém. I přes menší neshody v průběhu cesty jsme stihli vše podstatné – zhlédnout plantáže a na tajňačku si pochodit mezi řádky čajovníků, projít se kolem Západního jezera a objednat si pořádný teplý oběd (masitá část připomínala spíše psa) a nakoupit suvenýry – bez těch by to nešlo. Utahaní jak koťata jsme se vrátili na ubytování, vyhřáli se ve sprše a domluvili se na následující návratový den.

I když jsme se museli už v pátek večer vracet zpět do Chongqingu, kvůli dříve zmíněné praxi, využili jsme den ještě návštěvou Vodního města. S větší dávkou představivosti bychom mohli říct, že to jsou čínské Benátky. Prohlídli jsme si všemožné stánky se suvenýry a dobrotami, abychom pak s prázdným žaludkem zavítali na něco dobrého.

Zavítali jsme do garážové nudlárny. Podle obrázku nám měly na stole přistát nudle s hovězím masem, taková ta klasička, která neurazí a zaplať pánbůh ani nepřekvapí. Chyba lávky. Na první pohled ještě nebylo nic znát, na ten druhý už jo. Místo hovězího masa na nás koukaly z nudlí kuřecí vnitřnosti. Některé části svou elasticitou připomínaly gumičky do vlasů a zápachem domov důchodců. Této vůni se v zažil název „babina“ a na tento objednaný pokrm vzpomínáme pod názvem Babiččiny nudle. Nejhorší na takové zkušenosti je, že když na Vás někdo dýchne v metru (což se tady často stává), hned víte, co měl k obědu. Anebo ke snídani…

Jenže pak už bylo pozdní odpoledne, my jsme se museli vydat na letiště a zjišťovat, v kolik budeme mít tu slavnou sobotní praxi. Po několika urgencích, kdy se vedoucí snažil hrát mrtvého brouka, přece jenom Terce neodolal a přiznal barvu – žádná praxe v sobotu nebude, bude v neděli. To je přesně to, co chcete slyšet, když se kvůli ní ženete přes půl Číny. No co, už jsme seděli v letadle, a i když mistr Shouhong neposlal zrovna potěšující zprávu, na naší vydařené velké cestě už to nic nezměnilo…


Kompletní fotogalerie: Peking, Šanghaj