Oslava Vánoc aneb Jak jsme se přežírali

Konec roku je spojen s magickým obdobím. V našich krajinách začne pršet, mrznout a někdy i sněžit. Přibývají plakáty zvoucí na adventní koncerty, pozvánky na rodinné sešlosti, firemní večírky a třídní srazy. Každá zapálená svíce na adventním věnci nám připomíná, že se jsou Svátky zase o týden blíže. Někdo promýšlí dárky měsíce dopředu, jiný situaci zahraňuje za pět dvanáct. Supermarkety jsou brány útokem, nakupují se zásoby, jako by mělo být do konce roku již zavřeno. Pečeme cukroví, loupeme brambory, smažíme kapra, sháníme stromeček a v případě, že žijeme v zahraničí, sháníme nejlevnější letenky domů. Vše podřizujeme několika klidným dnům, které trávíme s rodinou a lidmi, které bychom třeba v průběhu roku třeba ani neměli šanci potkat. To vše k Vánocům neodmyslitelně patří.


V zemi Velkého bratra se však Vánoce neslaví. Minimálně ne tímto způsobem. Náboženství je zde velmi regulované a pod pečlivým dohledem strany. A tím, že tady křesťanství nemá kořeny, tak místní mnohdy nemají o podstatě Vánoc ani tušení. Co ale znají velmi dobře, to je komerce – a tak tady frčí sobíci, santovské čepičky, rudě blikající řetězy (vlastně celoroční výzdoba), ty nejohranější zápaďácké songy jako Jingle Bells a Last Christmas a taky představa, že se všichni na Západě cpou o Vánocích krocanem a dávají si jablka. Spousta Číňanů má v pojmech pořádnou čínu - kvůli vlastnímu Čínskému novému roku (letos 25. ledna) jim splývají Vánoce, Silvestr a Nový rok v jeden zápaďácky svátek, a tak nám na Štědrý den spousta z nich přálo „Happy New Year“ a jako bonus jsme od jedné místní studentky dostali jablka v krabičkách – to aby nám nebylo smutno, že je nedostaneme u nás doma, a že se nenacpeme jak obvykle krocanem…

Nás neminula výuka ani během Svátků, a tak jsme tomu podřídili svůj program. V předvečer Štědrého dne jsme zajeli do zápaďáckého marketu v centru města, abychom ukořistili klíčové suroviny – sýr, šunku, víno, sušenky a bagety. Sice jsme pošilhávali i po dalších lahůdkách, ale jako potvoru nebyly k dostání. Nevadí, i s těmito surovinami jsme si dali rady. Dokoupili jsme hromadu ovoce a zeleniny a po úterní hodině čínštiny se vrhli na přípravu štědrého oběda. 

A tak se nám v prvním kole na stole sešly avokádová pomazánka, šunka, strouhaná gouda, bagetky, zeleninový a ovocný talíř. Při zapáleném františku a za doprovodu S tebou mě baví svět jsme debužírovali. Ve druhém sledu jsme si uvařili kafíčko a osladili si život dezertíky a provizorním cukrovím. Po trávicí procházce a udělání otisků prstů jsme si rozbalili dárečky a dorazili se svařáčkem připraveným ve varné konvici (nevěřili byste, jak se stane člověk v minimalistických podmínkách vynalézavým). Bylo to velmi náročné, ale nemyslete si, že jsme skončili jen u toho!

Už v sedm hodin jsme měli sraz s dalšími osadníky a vyrazili jsme do víru velkoměsta. Na půl devátou jsme měli zarezervovaný stůl a objednané vánoční menu v německém bistru. V sestavě tři Češi, Sinhálec, Belgičan, Španěl a Číňan jsme se jali hodovati.

Pikantní polévka z hovězí oháňky, guláš s rýži (nešlo jim tam nenacpat), prkénka wurstů s hranolkami, americké brambory, smažené žampiony, kuřecí talíř, zeleninové saláty s vajíčky, dressinky a jablečný dezert na závěr. Všechno jsme spláchli litrovými tupláky načepovaného tmavého Paulanera. U nás se by se prostě řeklo „niebo v gymbie“. 

Teď otázka, zda jsme my zmasakrovali menu nebo menu zmasakrovalo nás. Jídlo bylo výborné a díky příjemné konverzaci panovala dobrá atmosféra. Ujelo nám i poslední metro domů, a tak jsme museli využít taxi služeb. Po náročném dni jsme se dovalili do pokoje, abychom na svých pryčnách nabrali síly na další část vánočního maratonu.

První svátek vánoční. Někdo chodí na bohoslužbu, někdo do školy. Vynechali jsme snídani, dali si lehký oběd a přežili observační praxi v suterénu fakulty speciální pedagogiky. Vlastně jsme sbírali síly na večeři. Pozvali jsme evropské kluky z přízemí k nám do pokoje ve třetím patře. I když nakonec dorazil jenom Španěl Gorka, vychutnali jsme si zeleninový salát a vajíčky, zbytek šunky a sýra, meloun, mango, provizorní cukroví včetně žloutkových trubiček a teplý čaj (vlastně i ten si tady vychutnáváme nelegálně, protože zde nesmíme mít spotřebiče). Také jsme si rozebrali tradice z našich regionů a pustili si i ukázky koled a tanců. Člověk nemá moc příležitostí se dozvědět o oslavách Vánoc v Baskicku. A tak jsme v dobrém rozmaru oslavili i tento večer.

Druhý svátek vánoční. Někdo jde opět na bohoslužbu, někdo opět do školy. Zaručené nejvíce vás při nahrazované povinné hodině v tomto dni naštve to, že sedíte ve vychlazené místnosti (integrované topení zde nenajdete), kdy vyučující raději sedí v kabátu, než aby zapnula horkovzdušnou klimatizaci. A jako bonus jede bez přestávky, a ještě skončí později. Náladu nám zlepšil oběd, odpolední siesta a následně cesta do města, kde jsme se měli setkat s Martinem, Čechem, který zde žije již několik let a na jedné z univerzit vyučuje nově otevřený obor zaměřený na výuku češtiny. Užili jsme si společně masáž v nedalekém podniku. Usadili jsme se pohodlně do křesel v jedné z místností, převlíkli se do erárních úborů, vybrali si jídlo a pití z předplacené nabídky, spustili film na velkoplošné obrazovce a vyčkávali příchodu masérek. Masáž včetně koupele nohou trvala devadesát minut a stála za to. Pak jsme se ještě dokoukávali film a dojídali objednané. Tak jsme si užili i poslední den Vánočních svátků.

Aby toho ale nebylo málo, 27. prosince nás čekal také nabitý program. Hned po obědě jsme se zúčastnili povinně dobrovolného vánočního setkání pro zahraniční studenty pořádaného vedením univerzity. Místo konání nešlo minout – všude vyvěšené stovky nafukovacích balónků, hned ve vchodu pobíhaly dvě holky s vlajkami Číny a Indonésie. I tak jsme se však usadili ve špatném sálu – v tom, kde měli svůj program Číňani. Svým zjevem jsme vzbudili pozornost, a tak se nás hned jeden Číňan ujal, aby nám řekl, že jsme si spletli místnosti, a že program pro zahraniční je vedle a také nás tam odvedl. Osazenstvo tohoto sálu nám již bylo povědomější – Sinhálci, Pákistánci, Vietnamci, Thajky – konečně mezi „svými.“

Po dvou hodinovém náročném programu, kdy se střídala kvalitní čísla taneční, méně kvalitní čísla pěvecká, módní přehlídka a zdvořilostní proslovy, jsme pořizovali asi půl hodiny společnou fotku. A jelikož jsme spěchali, odešli jsme o chlup dřív a na závěrečné společné fotce nejsme. Jaká škoda.

Spěchali jsme na metro. Byli jsme totiž Martinem pozváni ke „štědrovečernímu stolu“, u kterého seděli čtyři Češi, Polák a mnoho čínských studentů učících se češtinu. A tak jsme si společně zabroukali pár českých koled, zapálili františka, vyrobili lodičky ze skořápek a nacpali se domácím bramborovým salátem a čínskými řízky. Jako bonus Martin objednal pikantní rybu, takže si všichni přišli na své. Pozoruji však ve svých stravovacích návycích závratné změny. Lžičkou se mi špatně jedlo, a tak jsem si vzala hůlky. Nevím, zda to bylo tím, že lžička byla plastová a všemožně se ohýbala nebo na mě má toto prostředí neblahý vliv. Zahráli jsme si společně i pexeso a zahřáli se svařákem a becherovkou. Svařáku bylo málo a Číňanům naštěstí moc nechutnal, tak jsme si jej rozdělili mezi sebou. S becherovkou už to bylo horší – ta šmakovala až moc. I tenhle večer však skončil a my jsme se vydali přelidněným metrem opět na kolej. 

A tak i další z Vánoc v zahraničí skončily. I když prostředí nebylo vysloveně vánoční, svátky jsme si vychutnali a pomalu ale jistě se nám blíží závěr zdejší výuky a také náš nejdelší výlet do jižní Číny.