Sotva jsme se vrátili z naší Velké cesty po městech na sever od nás, už jsme přemítali nad mapou Číny, kam vyrazíme příště. Už v listopadu jsme byli obeznámeni s tím, že výuka skončí první týden v lednu, a tak nám mezi koncem výuky a Čínským novým rokem vznikne více než dvou týdenní mezera, kterou bude nutno zaplnit, jak jinak než výletem!
Sice jsme skončili nevědomky ještě dřív, než nám bylo avizováno, protože jedna vyučující nás nechala závěrečný test naspat poslední výukovou hodinu v prosinci – Vietnamští spolužáci sedící před námi i za námi nám radili o sto šest, a ještě se při diktování odpovědí při poslechu naučili anglickou abecedu od A po F. Druhá vyučující nás ohodnotila nevím za co, jelikož jsme v domluvený čas přišli na místo a nikde ani noha. V kanceláři nám následně oznámili, že i tato vyučující již předala vedení oddělení výsledky a před odjezdem obdržíme certifikát a veškeré náležité dokumenty. Výsledky budou tedy překvapením i pro nás, nicméně věříme ve znalosti vietnamských spolužáků.
Čínští dnové se nám tedy začali krátit a my jsme vyjeli na námi dlouho plánovanou cestu. S vidinou tisíců kilometrů a nesčetných hodin strávených v (nočních) vlacích s dělnickým lidem nás naplňovaly nejenom adrenalinem, ale i hrůzou. Stačilo jenom vzpomenout na pár tuberů vykašlávajících krev a flusajících po zemi nebo na chlapíka, který si dlouhým nehtem na malíčku vyhrabával poklad z uší a následně z něj šoulal kuličky. Do začátku ledna nás s těmito lidmi pojily spíše nechutné historky, od začátku roku však i obavy, že se můžeme nakazit koronavirem, který se začal šířit v přelidněných oblastech rychleji než se čekalo. O to více se hrozba stala aktuální, poněvadž se blíží Čínský nový rok – oslavy jara, kdy se miliony Číňanů daly do pohybu a nákaza se se tak může roznést nejenom po celé Číně, ale i do světa.
Hned po nalezení našich lůžek jsme zjistili, že budeme prostor sdílet se dvěma prarodiči a řvoucím dítkem. Stačilo dítě usadit a byl opět kravál, babička tedy chodila s vnukem na zádech po vagónu tam a zpět, aby jej alespoň na chvíli utišila. Po pár partiích včelařského pexesa jsme to zapíchli i my a šli spát (konec konců je to nejlepší co můžete udělat, ale nesmíte přemýšlet kolik lidí spalo a jedlo na stejném prostěradle před vámi).
V pátek jsme vyrazili do asi dvě hodiny vlakem vzdálené oblasti Shilin, kde se nachází Kamenný les, obdoba třeba Adršpachu. V hlavní části s vyhlídkou byla spousta fotky chtivých Číňanů, kteří v klasických (ne)turistických outfitech vylezli na vyhlídku, udělali si padesát trapných selfíček a zase spokojeně odcházeli. Čínskou kuriozitou jsou betonové sloupy maskované jako stromy. A tak se na vyhlídce kocháte, do oka vám cvrnkne strom, který je o několik metrů vyšší než ostatní. Podíváte-li se detailně, zpozorujete na něm kamery, satelit či světla, zkrátka dokonalá čínská kamufláž – to oni umí. Ve vzdálenějších částech byl již klid, oblast jsme si v klidu prošli, snědli zápaďáckou svačinu (naše výletní klasika – síť marketů Walmart nebo Metro bereme útokem, abychom si nakoupili dovezenou šunku, tvrdý sýr a bílé bagety) a prošli se políčky s vodními kanály. Dokonce jsme objevili rostlinu konopí - tak si rostla nepovšimnutě u cesty. V Číně je nakládání s drogami tvrdě postihováno, ale zbavte se plevelu, který roste celoročně po celém jihu země.
 |
| Shilinský kamenny les, v pozadí maskovaný vysílač |
Čekání na vlak jsme si krátili opalováním v parčíku (po dlouhé době jsme viděli azurovou oblohu a sluníčko - kdo by to byl býval řek, že se spálíme do ruda jak makakova prdel). Pak nás čekala nejúmornější pasáž dne, cesta zpět. Cestování k samotným památkám vypadá asi tak jako byste se jednoho krásného dne v Olomouci vzbudili a řekli si, že si zajedete tady někde na výlet – do Kostnice v Kutné Hoře…
V sobotu nás čekala procházka s plnými batožinami do oblasti zvané Western Hills. Neměli jsme nakoupeno jídlo, a tak jsme se obávali, zda nás nečeká nedobrovolná hladovka. Zřejmě jsme zapomněli, jak místní cestují a jak se stravují, takže sotva jsme vylezli z metra, vešli jsme do jídelní uličky hned u vchodu do areálu. Hemžilo se to stánky s plackami, pečenými bramborami, polévkami, pečeným masem, pařátky a jinými dobrotami. Brambory nás zlákaly na první dobrou. Uličku jsme si ještě prošli, ale stejně jsme se vrátili ke stánku, kde nám do papírových kelímků rozkrájeli několik brambor a my jsme si pak dle chutě přidávali koření, omáčky a zeleň. Kapánek nám to připomnělo středoevropské chutě. Po procházce, kdy jsme cestou míjeli kláštery, jsme došli na vrchol k Dračí bráně, kde jsme se museli popasovat s ostatními turisty. Široká rameny a velký batoh nám situaci zlehčovaly. Večer nás čekal klasický přesun nočním vlakem do města Lijiang.
 |
| Cestování po Číně je vždycky masovou zábavou |
Noc tentokrát nebyla dlouhá a moc jsme se neprospali, vystupovali jsme již po šesté hodině ranní. Sice rozespalí, ale teplota pod nulou nás zaručeně probudila. Město je v téměř dvou a půl tisícové nadmořské výšce, vklíněné mezi velehory, a jelikož tady bývá blankytně modrá obloha, rozdíl mezi lednovou denní a noční teplotou může být i třicet stupňů. Oblečte se pak adekvátně na škrábání se do kopce...
Autobus z města do Soutěsky skákajícího tygra nám odjížděl až 8:30, a tak jsme se vydali ulovit snídani. V jedné otevřené jídelní „garáži“ jsme usedli ke stolu a manželé, kteří zde bydleli, nám nachystali teplé sójové mléčko, smažené těsto podobné langošovému, vařená vajíčka a masové knedlíčky. Sice jsme paní ukázali tři knedlíčky, ale přinesla tři pláta. Vyděšeně jsme koukali na tu hromadu knedlů a snažili se posunky vysvětlit, že jich nechceme třicet, ale jenom tři. Nepochopili. Nakonec jsme se shodli na jednom platu knedlíčků, o které jsme se podělili.
Cesta mikrobusem do hor trvala asi dvě hodiny, zaplatili jsme vstupné do oblasti a vydali se po svých do kopce. Alespoň jsme se zahřáli a u místní školy posnídali. Pak už nás čekala několika hodinová pasáž, kdy jsme se škrábali do kopce, spáleniny mazali krémem na ruce a vazelínou, pak jsme zase slezli pár set výškových metrů jenom proto, abychom se za chvíli škrábali opět do kopce. Jeden místní se rozhodl přilepšit si při bídné penzi stánkovým prodejem vody, cigaret a marihuany. Velmi ochotně nám nabízel pytel sušeného materiálu. Jak jsem již zmínila – tresty za to jsou vysoké, ale co s dědou někde v horách – ani komunisti nemají vždycky oči všude. S plnou bagáží to nebyla úplná pohoda. Odměnou nám ale byly přenádherné výhledy na zasněžené vrcholy nebo do hlubokého kaňonu. Na jedné takové vyhlídce jsme poobědvali a udělali pár upocených fotek. Navečer jsme došli na příjemný hostýlek přímo v Soutěsce, kde jsme při pojídání kusu jaka sledovali západ slunce.
Ještě na ulici nás vítal pes a mermomocí se cpal do brány hostelu. Na terase seděli dva divní lidé. Dost divní na to, abychom se začali obávat, co jsme to zase objednali. V pokoji místo tří postelí byly jenom dvě stejně velké, tudíž nic moc pro tři osoby. Po reklamaci jsme dostali neuklizený pokoj pro šest s příslibem, že v něm budeme spát sami. Terno to nebylo, stejně jako sociálky, ale nakonec jsme zde zůstali. Překvapení, že nefunguje elektřina už nebylo zas tak šokantní, následně jsme zjistili, že kvůli opravám nefunguje v celé čtvrti do dvacáté hodiny. I večeři jsme lovili za tmy a při horkém kotlíku seděli při svíčkách. Když už nic, tak alespoň trocha romantiky a místní nás alespoň tolik neočumovali.
Vybrali jsme dobře – chutný rajčatový vývar a dobré přílohy – chobotnici, kousek hovězího, houby, fazolové klíčky a spoustu zeleniny. Maso se zde podává většinou nekořeněné – chuť mu dodává vývar a pak vlastnoručně připravená omáčka, kdy jsou k dispozici různé přísady - sezamový olej, ocet, sójová omáčka, drcené arašídy, nasekaný koriandr a zelená cibulka, chilli, nepostradatelné krystalky glutamátu sodného, sůl a pepř. Z těchto surovin si pak sami nakládáte do misek, kolik uznáte za vhodné a ladíte jejich poměr. Nemohli jsme si stěžovat. Ke konci našeho debužírování i zprovoznili elektřinu. Zbytek včera jsme strávili v historických uličkách lovením suvenýrů a ochutnávek – třeba bonbónů z jačího mléka nebo sušené jačí maso.
Úterní dopoledne vypadalo obdobně, zastavili jsme se na snídani do garáže na mlíčko, smaženku a vajíčka a pak vyrazili k laguně Černého draka. Při vstupu jsme neuplatnili rudé knížečky, a tak jsme museli zacálovat 50 juanů. Oblast byla moc hezká – jezírka s rybkami a výhled na mohutný masiv Sněžné hory nefritového draka. Ještě jsme se jeli podívat do turistického městečka Shuhe, kde jsme se i naobědvali. V průběhu ledna však městečka nepraskají zrovna ve všech pod náporem turistů, a tak jsme se prošli vylidněnými uličkami a pak se vrátili na ubytování, abychom si na chvíli odpočinuli a pak vyrazili na večeři. A ta byla vskutku velkolepá.
 |
| Typická snídaně v Yunnanu |
Celkově na jinu Číny žije asi 25 menšin a Lijiang je bašta etnika Naxi. Lidé jsou zde snědší a někteří mívají bujné, lehce kudrnaté černé kadeře. Majitel restaurace, do které jsme zavítali, měl drsné rysy, byl vyšší a celkově mi připomínal spíše indiána. Starší pán měl kromě menu v anglickém jazyce vychytávku – videohovor s anglicky mluvícím členem rodiny, který nám poctivě popsal jídla a něco doporučil. A tak jsme si naobjednávali, co se do nás vlezlo, kromě různých salátů a polévky také směs s jačím masem a jako sladkou tečku na závěr jsme dostali pečené žitné pity s jačím jogurtem, které neměly chybu. Taky jsme vyzkoušeli místní pivo, domácí limonádu a černý čaj s jačím mlékem, ten jediný se jim asi nepovedl, protože chutnal spáleně. Po hostině už jsme šli oddychovat, protože ráno jsme se museli dostat na vlak směr Dálí.
Po svižné snídani jsme v mrazivém větru čekali na autobus č. 16. Ten však nepřijížděl, a tak jsme si zastavili taxíka, jenž nás za lidových 30 juanů odvezl až na nádraží. Dvouhodinová cesta do Dálí pak po krátké mačkanici ve frontě proběhla pokojně. Místní děti z nás měly pozdvižení a my jsme ulovili místo k sezení v přeplněném autobuse. V historické čtvrti jsme se najedli, ubytovali se a zašli si na kávu. To je právě krásné na provincii Yunnan. Kromě světoznámého čaje Pu’er se zde také pěstuje vynikající káva, jež jde zejména na vývoz. I když obliba kofeinového moku v zemi vzrůstá, Číňani stále radši kýbl bubble tea než šálek dobré kávy, a tak více zbylo pro nás.
Při středečním bloumání uličkami jsme narazili na dva kostely a také na mešitu. Jako Evropané máme zažitou představu o vzhledu svatostánků. Nejenom náboženství ovlivňuje kulturu, ale také kultura ovlivňuje náboženství, a tak narazíte na kostelík v čínském stylu, který od okolních budov odlišuje snad jenom křížek na věži. Náboženství spadají pod přísnou kontrolu režimu, takže i svaté knihy jsou upraveny tak, aby nerozporovaly ideologii Strany.
Když jsme hledali, co bychom pozřeli k večeři, padl nám do oka podnik, ze kterého se linula libá vůně grilovaného masa. Obsluha nás zavedla k lednicím, kde bylo možno vybírat z druhů různých živočichů, hub a zeleniny. My jsme se tedy už jenom pohodlně usadili a mlčky zaujatě pozorovali, jak se nám jídlo připravuje. Způsob stolování nás natolik zaujal, že jsme do podniku zavítali ještě napozítří.
Ve čtvrtek 16. jsme se škrábali zase do kopce. Tentokrát na čtyř tisícovku Cangshan, jež se tyčí přímo nad městem. Samozřejmostí je lanovka, která vyveze čínské návštěvníky až na vrchol, tudíž není potřeba nějaké extra výbavy. Dá se to zmáknout po čínsku v podpatcích, obleku nebo baloňáku – však na selfie to stačí. My jsme se rozhodli udělat takový kompromis – lanovku využít, ale také ujít kus po svých. Zejména několika kilometrový úsek mezi lanovkami byl moc hezký, chodník se klikatil po vrstevnici, a tak jsme jednou hleděli do údolí a měli krásný výlet, podruhé jsme skláněli hlavy při míjení skalních výběžků. Když jsme vylezli pekelně hodně schodů k druhé části lanovky zjistili jsme, že je kvůli větru celý den mimo provoz. Nezbývalo nám tedy nic jiného než se pokochat výhledy a pak pokračovat v cestě po stezce dál s tím, že sejdeme až do města. Cestou jsme míjeli i starý hřbitov a čajovou plantáž založenou místní bohatou rodinou z etnika Bai, jejíž dům jsme navštívili následující den.
