11.12.19

Výprava do Čengdu


Ve středu 27. 8. se naše skupina mladých komsomolců vydala na druhou výpravu do Čengdu, města, které není příliš vzdáleno (jen 500 km), je trochu hezčí a mají tam pandy. Díky neuvěřitelnému pokroku čínských státních drah se do něj dá rychlovlakem dostat už za hodinu a půl po nejnovější trati, která je už asi třetí verzí té původní, po které se kdysi stejná trasa cestovala i přes noc. Ale protože jsme finančně uvědomělí, a navíc jsme toužili po družbě s běžným čínským lidem, cestujícím v obyčejných vlacích, rozhodli jsme se pro o 100 yuanů levnější a dvě a půl hodiny delší jízdu rychlíkem.


Z hodiny arteterapie se nám podařilo odejít dřív na oběd, proto jsme mohli pohodlně dojet metrem na čchung-čchingské Severní nádraží, odkud v 14:51 odjížděl náš vlak. Rychlík K193 se vydal na cestu z Guangzhou už 24 hodin předtím, než jsme do něj nastoupili a bylo to dost znát. Při vstupu nás omráčil smrad a kouř, který se sice za jízdy trochu rozptýlil, ale ostatní cestující na to bylo očividně zvyklí. Chvíli probíhalo čachrování s místy, protože se vlak naplnil do posledního místa, někteří cestující číslo sedadla na jízdence používali jen orientačně.


Pozornost vzbuzovala hlavně dvojice pánů, kdy jeden z nich celé čtyři hodiny chrchlal a plival krev do černého pytle pod sebou a na stolek před sebe, a druhý se pořád díval na různá stupidní videa na telefonu, nebo si dlouhým nehtem čistil uši. Vyjma nepravidelných přestávek, kdy si oba chodili zakouřit ke dveřím. Cestování v takových vozech na sezení není moc komfortní v tom, že člověk nemůže nikam položit ruce, opěradla jsou v pravém úhlu se sedadlem a místa kolem taky není nazbyt. Pro nás to každopádně byl jenom zajímavý a intenzivní zážitek, ale soudě podle hromady zavazadel takto lidé cestují i na dlouhé vzdálenosti, buď proto, že spací vozy už jsou vyprodány, nebo proto, že jsou prostě pro ně příliš drahé. A to je při různých čínských svátcích normální, že jsou vlaky plné i lidí, na které zbyl jen lístek na stání…

Kousek před Čengdu jsme zjistili, proč je cesta tak dlouhá – stáli jsme kdesi v pustině asi tři čtvrtě hodiny, aby nás mohly předjet jiné vlaky. Ale přesně po čtyřech hodinách, v 18:51, jsme dorazili do cíle. Dálkové vlaky mají v Číně často tu výhodu, že jezdí do starších stanic blíže k centru, na rozdíl od většiny rychlovlaků, pro které jsou nově vybudovány megalomanské stanice, které by se do centra vešly jenom potom, co by podstatnou část zbourali. A to by vyšlo draze, protože to již dříve ve většině měst udělali, aby tam mohli postavit mrakodrapy, obchody a tak namačkat i Číňany. Proto nám to do našeho útulného hostelu ani netrvalo dlouho a po cestě jsme se ještě mohli navečeřet ve výborné japonské restauraci.

Další den jsme se vydali do pandího výzkumného institutu, které je spíše menší zoo. Metrem a rozviklaným autobusem jsme se tam dostali, díky škaredému počasí tam ani nebylo přelidněno. Po předchozí zkušenosti s čchung-čchingskou zoologickou zahradou jsme byli příjemně překvapeni, areál byl velmi rozlehlý a plný bambusových hájků, protože pandy sežerou 14 kg zeleně za den. Výběhy byly taky velké, zelené a pandy většinou spaly. Často i na stromech. Ale v době oběda jsme měli štěstí na skupinu pěti pand, která se cpala bambusem a vypadala u toho jak lidská rodinka, akorát aspoň neřvala a nefotila se, jak je tu obvyklé. To dělali návštěvníci. Dále jsme za sklem viděli malinké pandy, kterak si hrály nebo spaly. Oběd jsme si dali v restauraci, kde měli skoro všecko s bambusu, včetně podivně smradlavé polévky. Já jsem měl hlad, tak jsem ji snědl.


Vydali jsme se ještě k náměstí, kde se nacházela kavárna Wagas, kterou jsme si oblíbili už v Pekingu - mají tam levnou a dobrou kávu a croissanty. Při zpáteční cestě do hostelu jsme ještě nakoupili západní poživatiny na další den. Protože hostelová vývařovna už byla zavřená, vydali jsme se do jakéhosi nákupního centra, kde bylo celé jedno patro plné restaurací. Alespoň na jeden večer jsme chtěli žaludkům ulevit od čínského jídla, ale nenašli jsme nic lepšího, než jeden nadnárodní rychloobčerstvovací řetězec. Hranolky a jakési kuřecí nugetky, které moc masitě nechutnaly, ale hlad zahnaly. Těžko říci, jestli jsme žaludkům pomohli nebo víc ublížili.

Ráno jsme vstávali o půl osmé, abychom se vydali na dlouhou cestu metrem na nádraží Xipu, kamsi na kraj města, odkud odjížděl rychlovlak do města Čching-čcheng-šchan. Byl opravdu rychlý, stál jen 10 yuanů, ale tím, že odjížděl z nádraží kdesi za městem, se ta rychlost trochu smazávala. Po cestě z nádraží k hoře Čching-čcheng jsme se začali nořit do pěkného, zeleného a jinak podzimně barevného údolí. Samozřejmě jsme se nevyhnuli kase, abychom si zaplatili uniformovanou stráž u vstupu, záchody schované různě v lese a kameny hrající libou hudbu. Dál ale naštěstí civilizace trochu pominula, tedy až na schody, po kterých jsme stoupali lesem a pod skalnatými srázy až na vrchol. Cestou jsme míjeli typické taoistické chrámy, kterými procházela stezka. Toto místo je důležité také tím, že zde meditoval významný čínský Žlutý císař. V pagodě na vrcholku, který byl v úplné mlze, byla neobvyklá socha černého boha a vyřvávala tam populární hudba. Bez ní a Číňanů by to bylo docela hezké a mystické místo.


V jednom s klášterů po cestě dolů jsme poobědvali vzácný nečínský oběd, nakoupený den předem: lehce ztvrdlý chleba, tvrdý sýr, salám a zeleninu. Při té slasti jsme zapomněli i na zimu a oběd nám taky zpříjemňovala šíleně vřeštící kočka. Dolů jsme sešli rychle, kolem pěkného jezírka zpět na nádraží a vlakem se zase vrátili do Čcheng-tu.

Poslední den byl v plánu hlavně ve městě, neopovrhli jsme vajíčky s chlebem na snídani v kavárně. Poté nás zaujalo vědecké muzeum na náměstí. Zjistili jsme ale, že jde hlavně o muzeum pro uřvané děti a rodiče, takže jsme se tam moc nezdrželi a šli jsme radši na svérázné tržiště u kláštera Wenšu, kde měli spoustu věcí. Cesta taktéž levným rychlíkem zpět už nebyla poznamenána tak zajímavými příhodami jako po cestě do Čengdu, ale aspoň jel vlak jen něco přes tři hodiny. Z čchung-čchingského Severního nádraží jsme ještě stihli metro na přestupní stanici Šapingba, ale tam jsme už museli téměř vlastním tělem na rušné cestě zastavit taxík, protože tam byla docela tma a spousta dalších lidí, kteří se potřebovali také dostat domů. Za půlhodiny jsme dokličkovali mezi nevyzpytatelně se šinoucími kamiony na univerzitu a šli oddechovat.