Na páteční den jsme si naplánovali návštěvu čtvrti Xizhou, bašty etnika Bai, kde se nachází muzeum v domě mecenášské rodiny. Dům má půdorys písmene U a jeho koncové strany jsou spojeny zdí, proto se domu říká „tři strany a jedna stěna.“ Lidé z tohoto etnika zbohatli zejména na prodeji a směně výrobků, jelikož město leží na vojenské a obchodní křižovatce mezi Tibetem a Sečuánem a dále cesty vedou třeba do Macaa a Hong Kongu. Čile se zde tak obchodovalo se stříbrem, čajem, lékařskými potřebami nebo porcelánem a město tak bohatlo, stalo se centrem národního kapitalismu. V domě mecenášů se také nachází protiletecký kryt, který plnil funkci během druhé čínsko-japonské války. Útulné pokojíky pro hosty, místnost zasvěcená předkům rodiny, náboženská svatyně či řezbářská díla dokreslovaly příjemnou atmosféru.
V uličkách jsme také ochutnali místní pizzu pečenou v nádobách s uhlíky a pak si sedli na kafe, abychom ulehčili ztrápeným nohám po výšlapu na Cangshan. Při prohlížení krámků s různými výrobky jsme také nakupovali drobné suvenýrky. Po obědě jsme se nechali zlákat k projížďce k jezeru Erhai. Odchytli jsme si řidiče rikši a Ondra mu ukázal cíl cesty. Slíbil nám odvoz za třicet juanů, a tak jsme se pohodlně usadili. Řidič se však rozjel jiným směrem, prvně nám zastavil u budovy, do které nás zavedl – prodej čau, řezbářských výrobků, hůlek a podobně. Celkem nás to zaskočilo, ale když viděl, že jsme si nic nekoupili, opět jsme nasedli do rikši a pokračovali v cestě. Jenže chyba lávky. Další podobná zastávka. Čeští vydřiduši nepustili ani chlup, a tak to vzdal a vezl nás k jezeru. Pán nás odvezl, ale nezastavil, jako pirát brázdil prašnou silnici, klopil zatáčky a div nás nevytřepal. Začali jsme se děsit, kolik budeme za tuhle cestu nakonec platit, i když jsme se domluvili na 30 juanech. V úvahu připadalo pak ještě 30 juanů na osobu. Ondra se nakonec vzchopil, zastavil jej a ukázal mu na mapu. Naladili stejný dorozumívací kanál - „Okej, okej, okej.“ Vyklopil nás u jezera, vysolili jsme 30 juanů a řidič odjel.
My jsme tak konečně měli prostor se kochat. Svou obrovskou rozlohou, vysokými horami v pozadí a bílými domečky připomíná okolí trošku Balkán. Jenže pak už byl opět čas vyrazit zpátky do centra města, a tak jsme odchytili u silnice malý autobus, usadili se mezi místní s nůšemi a jeli. Na večeři jsme opět zavítali do grilovacího podniku, chystali jsme se ochutnat grilované žáby a rybu, ale žáby tentokrát neměli v nabídce, tak jsme se spokojili s lilkem a houbami, což nebylo vůbec ale vůbec špatné.
Na sobotu jsme si naplánovali romantickou plavbu po jezeru Erhai, ale když jsme se doštráchali se všemi věcmi na místo, div nás neodfouklo. Takže jsme si sedli na vyhlídku, snědli čerstvé liči a kokos a pak vyrazili hledat kavárnu. Jako na potvoru jsme žádnou nenašli, jenom restauraci, kde prodávali žabí a rybí hot pot. Po kratším osmělování a zjišťování míry hladu jsme vstoupili dovnitř. Pro místní a obsluhu vytržení ze stereotypu. Ale díky překladači jsme se domluvili na třech kilech žab a pálivém základu polévky a nějakých těch přílohách. Možná zní tři kila žabiny pro tři osoby hrozivě, ale nejspíše to bylo v syrovém stavu, takže když nám přinesli vývar s asi deseti žabími tělíčky, bylo to akurátní. Navíc jsme k tomu objednali tofu, fazolové klíčky, smažené rýžové těsto s cukrovým přelivem, takže jsme se najedli dosyta. Nutno podotknout, že masíčko to bylo jemné a na jazyce se rozplývalo. Kůstky byly drobné, a tak sem tam nějaký prstíček uvízl mezi zuby. Jíst hůlkami byla piplačka, ale chuťově jsme si to nemohli vynachválit.
Příští stanice Guilin. Nemyslete si, že jízda nočním vlakem je sranda a atmosféra jako ve filmu S tebou mě baví svět, kdy popíjíte pivo, zpíváte písničky a hrajete karty. V čínské lidové třídě „K“ se totiž snažíte vyhýbat jakémukoli kontaktu s lidmi, přemýšlíte, jestli opravdu potřebujete pít, protože následně budete muset na stejnou toaletu jako několik tisíc lidí před vámi v průběhu celé 40hodinové jízdy. Při představě, že na vašem lůžku spali už třeba další dva Číňani, se radši moc nesvlékáte a radši ani nehýbete. Do této jízdy jsme také žili v domnění, že se pravidelně po každém odejitém cestujícím vymění prostěradlo a přikrývka s polštářem. Naivní domnění. V lepším případě vymění jenom peřinu a trošku postel ustelou, v tom horším si sednete na postel, která je ještě po předchozím obyvateli vyhřátá a možná i zjistíte, co měl dobrého na svačinu. Užijte si pak 19hodinovou jízdu do další provincie, kdy lidi kolem vás flušou na zem, utírají se do rukávů a ženské u stolečku se cpou kachními pařáty a střevy. Možná by k zapomenutí všech vlakových strastí postačil litr místní anýzovice. Jednak by čas plynul rychleji, jednak by dezinfikovala zevnitř.
Po nedělním vlakovém obědu jsme již procházeli nádražní kontrolou v cílové destinaci. Ještě vyzvednout lístky na zpáteční cestu do Chongqingu, abychom si ušetřili poté čas (na místě je kvůli frontám třeba být s větším předstihem) a hurá na ubytování. Vybrali jsme si hezký hostel, ale trochu mimo dosah od základních turistických cílů. K pokojíčku pro šest lidí jsme obdrželi klasické karty, odložili si zavadla a vyrazili do města na brzkou večeři. Vcelku nás překvapily hojné francouzské nadpisy a překlady. V jedné z rušnějších uliček jsme narazili na garáž, kde nám připravili speciální rýži. Možná si říkáte, co je na rýži speciálního. Připravuje se tak, že na sporák dají kastrůlek s porcí rýže, tu následně přivedou k varu, chvíli povaří a následně ji schovají do vystlaného proutěného koše, aby se prohřála a takříkajíc došla. Potom si ukážete na některé z přísad na pultě, kde najdete několik druhů masa, nakládanou zeleninu, čerstvou zeleninu a koření a oni vám z vybraných ingrediencí připraví směs, kterou následně vloží na hotovou rýží a pokud chcete, dají vám nahoru volské oko. Jídlo jsme znali z kantýny, takže jsme věděli, do čeho jdeme a chuťově večeře nezklamala.
Večer jsme pak v klidu poseděli v obýváku na hostelu a dali si pivo pro lepší spaní. Tak nějak náhodou zvolily i dvě Češky stejné ubytování, a tak jsme mohli vesele drbat o čínské kultuře a vyměňovat naše poznatky. Přemýšlela jsem nad tím, co nesinologa vede k tomu, aby jel dobrovolně na rok učit do Číny a taky jaké je štěstí, že mi zdejší jídlo vcelku šmakuje. Když mu totiž na chuť nepřijdete, je se tady velmi těžké kvůli absenci kuchyněk a odlišnému sortimentu v obchodech stravovat po svém. Děvčata se z Guilinu chystala pokračovat do míst, která jsme navštívili v předešlých dnech.
Poslední cely den ve městě nezačal vůbec přívětivě. Při hledání snídaně jsme narazili pouze na smaženky a intenzivní vůní mastného skopového vývaru. Ten by byl na ráno snesitelný leda tak jako vyprošťovák, leč nebylo z čeho vyprošťovat, a tak jsme se spokojili se smaženkou na sucho. Vlastně na mastno. Zajedli jsme to rýžovými nudlemi v dosti pofidérním podniku, kde chodili na jídlo hlavně místní. Za pět juanů, co bychom chtěli. Paní krájející skopové maso na plátky vzala umatlanýma rukama kartičku s objednávkou, vydala nám jídlo a pokračovala v krájení. V tom mi také došlo, jak nehygienické jsou obecně bankovky, když jdou z ruky do ruky, a zvláště v Číně je zásadně nikdo nenosí urovnané v peněžence, ale mnohdy vytáhnou zmuchlanou kouli špinavých či potrhaných papírků kdo ví odkud. Možná i proto se zde i v nejzapadlejší dědině platí WeChatem.
Plánovali jsme navštívit historickou část Daxu. Nebylo v ní ale vůbec nic, dodnes nechápeme, proč byla vůbec na cestovatelských stránkách zmíněná. Rozbořená, málo udržovaná část připomínala spíše squat a za polorozpadlými domky byla akorát políčka se zeleninou. Ani následně jsme moc štěstí neměli, když jsme v jedné místní pekárně dostali instantní kafe. Někdy však vezmete s vděkem i to. Když jsme přemýšleli, co s načatým dnem, rozhodli jsme se přesunou dalším autobusem k jedné tržnici s tím, že se ještě mrkneme po suvenýrech, na které jsme v tomto městě prozatím pořádně nenarazili. To, co jsme viděli asi dlouho nezapomeneme.
Trasa k vyhlídce byla nenáročná, pak jsme se však vydali do kopce a to byla fuška. Ačkoli jsme chtěli pokračovat dále a udělat si okruh spojením s trasou k lanovce, nějak se nám nepodařilo najít tu správnou pěšinku a po několikakerém bloudění jsme se vrátili stejnou cestou po kluzkých kamenech. Na terase ubytování jsme se z houpacích křesílek mlčky kochali výhledem do dáli na terasy. Paní domácí se svým manželem a dcerkou zdobili svůj příbytek rudými lampiónky a světýlky, aby náležitě přivítali příchod nového lunárního roku. Roku krysy. Po poctivé večeři, láhvi rýžového vína a míse lupínků se sladkým sirupem jsme se ubrali na pokoj, abychom si odpočinuli na poslední, ryze cestovní den.
Na sobotu jsme si naplánovali romantickou plavbu po jezeru Erhai, ale když jsme se doštráchali se všemi věcmi na místo, div nás neodfouklo. Takže jsme si sedli na vyhlídku, snědli čerstvé liči a kokos a pak vyrazili hledat kavárnu. Jako na potvoru jsme žádnou nenašli, jenom restauraci, kde prodávali žabí a rybí hot pot. Po kratším osmělování a zjišťování míry hladu jsme vstoupili dovnitř. Pro místní a obsluhu vytržení ze stereotypu. Ale díky překladači jsme se domluvili na třech kilech žab a pálivém základu polévky a nějakých těch přílohách. Možná zní tři kila žabiny pro tři osoby hrozivě, ale nejspíše to bylo v syrovém stavu, takže když nám přinesli vývar s asi deseti žabími tělíčky, bylo to akurátní. Navíc jsme k tomu objednali tofu, fazolové klíčky, smažené rýžové těsto s cukrovým přelivem, takže jsme se najedli dosyta. Nutno podotknout, že masíčko to bylo jemné a na jazyce se rozplývalo. Kůstky byly drobné, a tak sem tam nějaký prstíček uvízl mezi zuby. Jíst hůlkami byla piplačka, ale chuťově jsme si to nemohli vynachválit.
 |
| Žabí horký kotlík |
Hned vedle byl naštěstí Walmart, a tak jsme udělali náš klasický nákup – bagety, sýry, zelenina, ovoce a sladký jogurt na ráno. Nejedná se o jogurt, jaký známe z našich obchodů, tento je velmi sladký a mléko možná neviděl ani z vrtulníku, ale pít se to dá a je v pevném obalu, takže přečká i cestu vlakem v krosně. Pak už následovalo klasické předodjezdové kolečko s doklady, čekání na kontrolu a tak.
Příští stanice Guilin. Nemyslete si, že jízda nočním vlakem je sranda a atmosféra jako ve filmu S tebou mě baví svět, kdy popíjíte pivo, zpíváte písničky a hrajete karty. V čínské lidové třídě „K“ se totiž snažíte vyhýbat jakémukoli kontaktu s lidmi, přemýšlíte, jestli opravdu potřebujete pít, protože následně budete muset na stejnou toaletu jako několik tisíc lidí před vámi v průběhu celé 40hodinové jízdy. Při představě, že na vašem lůžku spali už třeba další dva Číňani, se radši moc nesvlékáte a radši ani nehýbete. Do této jízdy jsme také žili v domnění, že se pravidelně po každém odejitém cestujícím vymění prostěradlo a přikrývka s polštářem. Naivní domnění. V lepším případě vymění jenom peřinu a trošku postel ustelou, v tom horším si sednete na postel, která je ještě po předchozím obyvateli vyhřátá a možná i zjistíte, co měl dobrého na svačinu. Užijte si pak 19hodinovou jízdu do další provincie, kdy lidi kolem vás flušou na zem, utírají se do rukávů a ženské u stolečku se cpou kachními pařáty a střevy. Možná by k zapomenutí všech vlakových strastí postačil litr místní anýzovice. Jednak by čas plynul rychleji, jednak by dezinfikovala zevnitř.
Po nedělním vlakovém obědu jsme již procházeli nádražní kontrolou v cílové destinaci. Ještě vyzvednout lístky na zpáteční cestu do Chongqingu, abychom si ušetřili poté čas (na místě je kvůli frontám třeba být s větším předstihem) a hurá na ubytování. Vybrali jsme si hezký hostel, ale trochu mimo dosah od základních turistických cílů. K pokojíčku pro šest lidí jsme obdrželi klasické karty, odložili si zavadla a vyrazili do města na brzkou večeři. Vcelku nás překvapily hojné francouzské nadpisy a překlady. V jedné z rušnějších uliček jsme narazili na garáž, kde nám připravili speciální rýži. Možná si říkáte, co je na rýži speciálního. Připravuje se tak, že na sporák dají kastrůlek s porcí rýže, tu následně přivedou k varu, chvíli povaří a následně ji schovají do vystlaného proutěného koše, aby se prohřála a takříkajíc došla. Potom si ukážete na některé z přísad na pultě, kde najdete několik druhů masa, nakládanou zeleninu, čerstvou zeleninu a koření a oni vám z vybraných ingrediencí připraví směs, kterou následně vloží na hotovou rýží a pokud chcete, dají vám nahoru volské oko. Jídlo jsme znali z kantýny, takže jsme věděli, do čeho jdeme a chuťově večeře nezklamala.
Večer jsme pak v klidu poseděli v obýváku na hostelu a dali si pivo pro lepší spaní. Tak nějak náhodou zvolily i dvě Češky stejné ubytování, a tak jsme mohli vesele drbat o čínské kultuře a vyměňovat naše poznatky. Přemýšlela jsem nad tím, co nesinologa vede k tomu, aby jel dobrovolně na rok učit do Číny a taky jaké je štěstí, že mi zdejší jídlo vcelku šmakuje. Když mu totiž na chuť nepřijdete, je se tady velmi těžké kvůli absenci kuchyněk a odlišnému sortimentu v obchodech stravovat po svém. Děvčata se z Guilinu chystala pokračovat do míst, která jsme navštívili v předešlých dnech.
Absolvovali jsme společně výlet na bambusových loďkách po řece Li protékající mezi homolovitými horami. Jedná se o hlavní atrakci a důvod, proč turisté město navštěvují. Na recepci hostelu nám nabídli výlet s cestovkou, kdy nás svezou na místo odjezdu a domluví samotnou plavbu. A tak se stalo, že jsme se po delší cestě autobusem ocitli na loďce s Číňankou, která uměla obstojně anglicky, protože studovala v Americe. Slibovali nám sice pořádné deště, ale nakonec bylo jenom zataženo s občasným mrholením. Nebyla tedy ukázková viditelnost, ale mlha podtrhávala genia loci. Ještě kousek cesty jsme absolvovali s cestovní kanceláří, ale vystoupili jsme dřív, abychom se ještě prošli po jedné městské části Yangshuo. Jistě by bylo čím se kochat, ale v mlze zbytek města vynikl ještě méně než homole okolo řeky. Šli jsme tedy radši odchytit autobus, kterým cesta zpátky i tak trvala více než dlouho. Zkrátka více cestování než zážitků.
Plánovali jsme navštívit historickou část Daxu. Nebylo v ní ale vůbec nic, dodnes nechápeme, proč byla vůbec na cestovatelských stránkách zmíněná. Rozbořená, málo udržovaná část připomínala spíše squat a za polorozpadlými domky byla akorát políčka se zeleninou. Ani následně jsme moc štěstí neměli, když jsme v jedné místní pekárně dostali instantní kafe. Někdy však vezmete s vděkem i to. Když jsme přemýšleli, co s načatým dnem, rozhodli jsme se přesunou dalším autobusem k jedné tržnici s tím, že se ještě mrkneme po suvenýrech, na které jsme v tomto městě prozatím pořádně nenarazili. To, co jsme viděli asi dlouho nezapomeneme.
Sotva jsme zahlédli první stánky, řekli jsme si, že když už nic, budou tady alespoň ochutnávky a trochu nakoukneme do života místních. Jenže po první zatáčce jsme se dostali do části, kde se prodávalo maso. Šílený zápach, na chodníku kusy sražené krve v kalužích dešťové vody a kolem vyvěšené fláky osychajícího masa. Ne fláky, celá těla. Žlutá těla. Nestáhnutá z kůže, pouze opařená a seškrábaná. Koza. Ovce. Ve zrezavělých klecích se tísnili králici, tu slepice, kohouti či kachny. Procházeli jsme dále. Kočky. Psi. Různí ratlíci sesbíraní z ulic se třepali ve špinavých klecích a čekali, až se otevře žalář, někdo je nabodne na hák, vytáhne ven a popraví přímo před našima očima. Stalo se. Zrovna jednoho takového psa vytáhli. Kolem pultíku s váhou visela bezvládná těla psů a koček čekavše na zákazníka. Výjev, kdy řeznice vzala půlku psího těla a začala jej mačetou rozsekávat na cucky, mi zůstane jako nejzarytější vzpomínka na toto město. Po tomto zážitku jsme se vrátili na hostel, abychom to u piva vstřebali a vyspali se na náročnou cestu příštího rána.
 |
| Je libo kousek psa? |
Po snídani jsme vyrazili do naší poslední štace. V osm jsme odcházeli, abychom stihli autobus odjíždějící do vzdálené oblasti Longji s rýžovými terasami. V té době jsme již byli také informováni a také ministerstvem zahraničí o vývoji situace okolo koronaviru bujícího v provincii Hubei. Několik hodin v autobuse jsme tak strávili s rouškou na obličeji. Zejména mladší spolucestující dbali na dodržování nových nařízení a měli alespoň roušky. Ti starší si z toho nic moc nedělali. Zaplatili jsme za vstupné do oblasti a řidič autobusu, obeznámen s tím, kde jsme potřebovali vystoupit, nás dovezl na požadované místo. Jestli jsou podle jednoho českého filmu Hanušovice díra, tak Longji je pak prdel světa. Nutno uznat, že alespoň pěkná prdel světa.
Terasovitá polička lemovala všechny kopce až na obzor. Náš hostel však zel prázdnotou. Obcházeli jsme jej dokola, obhlédli i podnik vedle, ale nikde ani živáčka. Chvíli jsme se tak poflakovali, až nás spatřila jedna místní žena a za chvíli se objevila i paní našeho hostelu. Všechny oficiality jsme jako obvykle vyřídili přes překladač a plynule usedli ke stolu. Paní vytáhla menu a ukázala nám, co je schopná připravit k obědu. Naordinovali jsme si několik příloh a mísu rýže. Také jsme dostali ochutnávku domácího rýžového vína. Předběžně jsme se domluvili, že si k večeři poručíme celou láhev. Pak jsme se ale vydali na samotné terasy, protože času nebylo nazbyt.
Trasa k vyhlídce byla nenáročná, pak jsme se však vydali do kopce a to byla fuška. Ačkoli jsme chtěli pokračovat dále a udělat si okruh spojením s trasou k lanovce, nějak se nám nepodařilo najít tu správnou pěšinku a po několikakerém bloudění jsme se vrátili stejnou cestou po kluzkých kamenech. Na terase ubytování jsme se z houpacích křesílek mlčky kochali výhledem do dáli na terasy. Paní domácí se svým manželem a dcerkou zdobili svůj příbytek rudými lampiónky a světýlky, aby náležitě přivítali příchod nového lunárního roku. Roku krysy. Po poctivé večeři, láhvi rýžového vína a míse lupínků se sladkým sirupem jsme se ubrali na pokoj, abychom si odpočinuli na poslední, ryze cestovní den.
 |
| Rýžová políčka |
Návrat do Chongqingu se vůbec nerodil jednoduše. První autobus nás svezl do města Longsheng, potom další autobus ne města, ze kterého nám měl jet vlak. Jenomže nádraží bylo daleko, a tak jsme museli ještě chytnout taxíka. Nakonec jsme čekali ještě notnou chvíli na nádraží. S našimi drahými spolucestujícími, kteří opět vesele chrchlali, plivali po zemi a utírali sople do rukávů, čekání na vlak ubíhalo zase o mnoho lépe. Ale i my jsme se dočkali, posouvátko přijelo a my se následující ráno objevili opět v našem ponurém Chongqingu. Po pěti měsících by jeden skoro řekl doma.
