I stalo se, že jsme využili nabídky Poláka Roberta, který tu má auto francouzské značky (z Polska), a vydali se s ním, dalším Polákem Adamem a Francouzem z Indického oceánu Pacem na bájný, až nejvyšší řecký vrchol bohů.
Olympem se označuje celé pohoří, ležící spíše v severní části Řecka. My se chtěli vyškrábat na nejvyšší bod, 2 918 metrů vysoký vrchol Mytikas. Leč ukázalo se, že řečtí bohové zrovna toho dne v dobré náladě nebyli. Možná díky tomu, že jsme den předtím na úpatí jejich obydlí nestoudně rozložili přenosný gril a jali se dokonce popíjet i alkohol, aniž bychom jim obětovali.
Olympem se označuje celé pohoří, ležící spíše v severní části Řecka. My se chtěli vyškrábat na nejvyšší bod, 2 918 metrů vysoký vrchol Mytikas. Leč ukázalo se, že řečtí bohové zrovna toho dne v dobré náladě nebyli. Možná díky tomu, že jsme den předtím na úpatí jejich obydlí nestoudně rozložili přenosný gril a jali se dokonce popíjet i alkohol, aniž bychom jim obětovali.
Na dlouhou cestu (asi 400 km) jsme vyrazili v pátek 27. 10., přesněji v 7:00, nebo možná i o půl hodiny později. Abychom ji celou nejeli v kuse, měl Robert v plánu několik přestávek na zajímavých místech. Předně v Lidlu, který jsme navštívili v městečku Nafpaktos po překonání Korintského zálivu. Ten jsme přepluli na trajektu, protože je výrazně levnější (6,5 €), pomalejší a zajímavější než přejezd nového asi 3 km dlouhého mostu (20,5 €).
Po nakoupení zásob jsme vyrazili do Delf, významného antického města, jež jsou známy svou věštírnou. Nachází se zde hlavně muzeum (pro řecké studenty zdarma), velké archeologické naleziště se zbytky staveb chrámů, budov, běžecký stadion a spousta zájezdů důchodců. Tito obvykle anglicky mluvící důchodci nebývale zpestřovali prohlídku muzea, kdy na konstatování průvodce o stáří kdejakého antického artefaktu reagovali obdivným, sborovým a hlasitým: „VAAUUUUU!!!“
Počasí nám tehdy ještě přálo, proto jsme po příjemné procházce zamířili do nestarověkého městečka, kde jsme v jedné taverně s taktéž příjemnými cenami ukojili hlad. V případě „taléřku“ pro dva, plného různého masa, se už jednalo spíše o malinké přežírání. Po obědě a poctivém gelatu už nezbývalo než se vydat na úmornou cestu na sever. Po překonání hor jsme se dostali na dálnici, kde by se dalo jet vcelku rychle, nebýt četných platebních stanic, kde bylo potřeba za kus rovného asfaltu zanechat bakšiš. Pod Olymp jsme dorazili až za tmy. Po neúspěšném hledání místa na spaní u moře jsme přes město Litochoro vyjeli k úpatí hor. Tam, ve výšce asi 500 m nad mořem, došlo k oněm výše zmíněným orgiím s grilem a následně i ke spaní, R. A. a P. ve stanu P., my ve spacácích pod rozkládajícím se altánkem.
Další den jsme vstávali velice brzy, asi kolem páté hodiny ráno, spíše nevyspaní, poněvadž jsme večer na místo dorazili pozdě, a taktéž jsme byli unaveni z dlouhé jízdy autem. Jenže před námi stála výzva v podobě dobývání vysokého a nesnadného vrcholu, takže jsme v mžiku vyskočili ze spacáků, sbalili věci a naskákali do auta. Po cestě, která se pozvolna měnila v lesní stezku nad propastí, jsme dojeli do výšky asi 1 100 m. Odtud jsme za světla čelovek vyšli chladným ránem na první etapu cesty k horské chatě.
Ze začátku se nešlo zrovna nejlépe, mechanicky jsme vystupovali stále výš a výš, ale s rozedněním se nám do žil dostávala nová síla. V údolí byla hustá mlha, listnaté stromy s barevným podzimním listím střídaly borovice, začaly se objevovat první skály a dokonce i trocha sněhu. Kolem desáté hodiny jsme dorazili na horskou chatu - Útulnu A „Spilios Agapitos“ ve výšce něco přes 2000 m.
Ze začátku se nešlo zrovna nejlépe, mechanicky jsme vystupovali stále výš a výš, ale s rozedněním se nám do žil dostávala nová síla. V údolí byla hustá mlha, listnaté stromy s barevným podzimním listím střídaly borovice, začaly se objevovat první skály a dokonce i trocha sněhu. Kolem desáté hodiny jsme dorazili na horskou chatu - Útulnu A „Spilios Agapitos“ ve výšce něco přes 2000 m.
Zde se jsme se zahřáli teplým čajem a pořádně posnídali, bývá tu dost turistů a také několik místních psů. Poté jsme se vydali dále, rapidně ubývalo vegetace, naopak přibývalo kamení, sněhu, větru a horšila se viditelnost. Na zpáteční cestu se obrátili nějací Řekové, vybavení tepláky a nízkými botami. U rozcestníku jsme čekali na Adama, který měl pomalejší tempo. Před ostrým větrem a zmrzlým sněhem jsme se schovali za skalní převis. Nakonec jsme se dále vydali bez něho, protože jinak bychom rozmrzli až na jaře. Výstup se stával čím dál náročnější, bořili jsme se do sněhu, viditelnost byla jen na několik metrů, k tomu nás doprovázel nějaký zatoulaný psík, možná sebevrah. Dosáhli jsme kóty 2866 m jménem Skala, kousek pod vrcholem Mytikas, ale jít dál by bylo více než nebezpečné. Psa schouleného do klubíčka zasněžilo, ale když jsme se vydali zpět, tak se oklepal a následoval nás.
Kousek pod Skalou jsme potkali Adama, tak se Robert s ním ještě vrátil zpátky, aby ho vyfotil při žonglování s kuželkami, které s sebou celou dobu táhl. My s Pacem jsme sešli až do chaty, kde jsme si dali výborné polévky a po chvílí přišli i zbylí dva kolegové. Otevřely se i výhledy do údolí, ale my jsme museli pokračovat dolů. Po cestě jsme potkali spoustu turistů, kteří mířili do chaty na noc. K autu jsme se dostali ještě za světla, nakonec jsme zastavili na stejném místě jako předchozí noc. Nebylo sice dosaženo nejvyššího vrcholu, ale i tak to byl dobrý výkon, který jsme oslavili klobáskami na grilu a unavení šli spát na téměř stejná místa jako předešlou noc.
Ráno jsme vstali, když už bylo sluníčko vysoko na obloze. Také díky posunu času jsme se vyspali dorůžova. Na obloze ani mráček a z vrcholu, který jsme viděli z auta, se nám zlomyslně smáli olympští bohové. Navštívili jsme hrad Platamonas, kde nás pronásledovalo uřvané kotě. Ve vesničce pod hradem jsme dokoupili a následně i požili jídlo.
Dále už nás čekala jen dlouhá cesta zpět, kterou jsme si zpestřili návštěvou Thermopyl, nejprve jsme zastavili u sochy Leonida a památníku připomínajicí starověkou bitvu. V předávné době nedaleko sahala mořská hladina, teď místo zkrášlovala čtyřproudá silnice. Dále jsme se přesunuli k blízkým termálním pramenům, nevábně vonících a dosahujících asi 50° C. Kromě různých polorozpadlých budov se v okolí nachází taky tábořiště s několika stany. O oblíbenosti místa svědčí i návštěva japonskými turisty, kteří dokonce rukou či nohou zkoušeli, zda je voda opravdu tak teplá, jak jim tvrdili. Důmyslně místo využila řecká vláda, který zde zřídila ubytovnu pro uprchlíky s názvem Happy Caravan, čímž jim zajistila stálý přísun horké vody ke koupání. My jsme se v pramenech regenerovali asi půl hodiny.
Při přejezdu hor zpět ke Korintskému zálivu mi nebylo moc dobře, ale nakonec jsem vydržel i cestu na trajektu při docela velkých vlnách, aniž bych si musel ještě jednou prohlédnout oběd. Ještě jsme se zastavili na večeři v univerzitní menze, Julča čekala v autě, protože jí nebylo dobře z thermopylské vůně. Já jsem do sebe sice trochu těstovin naházel, ale později jsem zjistil, že to nebyl dobrý nápad. Po příchodu na kolej jsme znaveni brzy padli do postelí po náročné, ale krásné a povedené výpravě.
Kompletní fotogalerie
Kompletní fotogalerie
