Do bájných středověkých klášterů, tyčících se na impozantních skalních masivech nad městem Kalabaka, jsme vyrazili v pátek dopoledne. Po koupení jízdenek na vlak Lamia – Kalabaka v ubohé železniční staničce v centru Patry jsme uzřeli náš autobus na nedaleké zastávce. Dokonce ještě před plánovaným odjezdem, což nás mile překvapilo. Dálkové linky se očividně těší vážnosti a jízdní řády jsou dodržovány, takže přesně v 12:15 vyrážíme v pohodlném autobuse do Lamie.
Cesta trvala přesně tři hodiny a kupodivu ubíhala rychle, po vcelku nudné části kolem Korintského zálivu byl trochu zajímavější přejezd hor před Lamií. Po patnácté hodině jsme vystoupili na kraji města, zarezervovali zpáteční jízdenky na neděli a vydali se pěšky do centra na železniční stanici. Po půl hodině jsme došli na malinké nádražíčko, kde stále panovala atmosféra minulého století. V 16:20 jsme odjeli osobním vlakem do městečka Leianokladi, nově rekonstruované stanice, která ovšem kvůli hospodářské krizi nebyla dokončena, ostatně jako velká část rekonstrukce tratě z Atén do Soluně. Asi 20 minut zpožděným IC vlakem, spojujícím dvě největší řecká města, jsme se dostali po krásné horské trati plné mostů a tunelů do Palaiofarsalos. Tam jsme museli už za tmy vyčkat na taktéž zpožděný vlak ze Soluně do Kalabaky. Ten byl krátký a tudíž krásně narvaný, ale naštěstí se postupně vyprazdňoval, do konečné stanice jelo jen pár lidí. Do té jsme dorazili před sedmou hodinou, přesunuli jsme se přes malé městečko do útulného hotelu Meteora přímo pod skalní stěnou s 630 metrů vysokým vrcholem jménem Agia.
Ráno jsme se nedočkavě vrhli na předem avizovanou snídani, která rozhodně předčila veškerá očekávání. Postupně byla před nás obřadným způsobem naservírována řada výborných pomazánek, salám, sýry, máslo či marmelády (viz foto). Po tomto gurmánském zážitku jsme se nacpaní k prasknutí vydali na cestu. Byl překvapivě chladný, ale zato slunečný den. Nejprve jsme se kolem kdysi pravděpodobně obývané jeskyně dostali pod obrovitou skalní stěnu, ve které byla vytesána obydlí. Následně jsme stezkou kolem skály došli až nad vesnici Kastraki, kde byly dva zajímavé kostelíky, Agios Nikolaos a Panagia. Oba opuštěné na kraji lesa. Ke klášterům vedla stezka mezi skalami přes malé sedlo, odkud jsme se vydali na vysoký skalní masiv s jeskyní Agios Georgios Mandilas a s nádherným výhledem na okolí.
Poté jsme sešli ke skalní dutině, v níž se kdysi nacházelo mnišské vězení, vysoko nad hlavami bylo stále vidět několik rozpadlých dřevěných pater. S náhodným toulavým psem jsme posvačili na lavičce a poté se vydali na cestu k nejvýše položenému klášteru Megala Meteora. Na pěší stezce jsme potkali početnou skupinu turistů, v samotných klášterech jich však bylo ještě více. Většina turistů se totiž ke klášterům doveze autem nebo autobusem. Dá se tak předpokládat, že v hlavní turistické sezóně tu je hlava na hlavě.
V minulosti se do klášterů dalo dostat jen v zavěšené síti, jež byla následně vytahována až nahoru (a že to je pěkná výška). Dnes ještě tyto navijáky v některých klášterech fungují, ale jsou vylepšeny elektromotorem. Všechny kláštery jsou pak dostupné po normální cestě nebo moderní lanovkou, ale ne všechny jsou přístupné veřejnosti.
Klášter Meteora je zajímavý také tím, že je zde vidět víc koček než mnichů. Mniši žijí v ústraní, ale poplatky turistů jsou jistě vítaným příspěvkem do klášterní pokladnice. Navštívili jsme také nedaleký klášter Varlaam. Dlouho jsme se kochali dechberoucím výhledem a žasli nad výškou skalní stěny, jež hned za zábradlím „padala“ hluboko do údolí - nic pro akrofoby. Posvačili jsme na vyhlídce a poté pokračovali po asfaltové cestě okolo ženského kláštera Rousanou ke klášteru Svaté Trojice.
V minulosti se do klášterů dalo dostat jen v zavěšené síti, jež byla následně vytahována až nahoru (a že to je pěkná výška). Dnes ještě tyto navijáky v některých klášterech fungují, ale jsou vylepšeny elektromotorem. Všechny kláštery jsou pak dostupné po normální cestě nebo moderní lanovkou, ale ne všechny jsou přístupné veřejnosti.
Klášter Meteora je zajímavý také tím, že je zde vidět víc koček než mnichů. Mniši žijí v ústraní, ale poplatky turistů jsou jistě vítaným příspěvkem do klášterní pokladnice. Navštívili jsme také nedaleký klášter Varlaam. Dlouho jsme se kochali dechberoucím výhledem a žasli nad výškou skalní stěny, jež hned za zábradlím „padala“ hluboko do údolí - nic pro akrofoby. Posvačili jsme na vyhlídce a poté pokračovali po asfaltové cestě okolo ženského kláštera Rousanou ke klášteru Svaté Trojice.
Odtud jsme sešli údolím až do Kalabaky. Zastavili jsme se jen u kolonie místních koček, kde jsme byli svědky agresivního útoku kočky matky na nic netušícího psíka, který se na ně přišel bezelstně podívat. To je tak, když strkáte čumák tam, kam ho strkat nemáte… Po cestě na nádraží, kde jsme plánovali nakoupit vlakové lístky, jsme potkali Poláka Roberta, Reunioňana Paca a celou kupu Francouzů. Doslova kupu, protože se jich z Robertova miniaturního Citroenu vyvalilo rovnou sedm. Aniž bychom o sobě věděli, tak jsme si během stejného víkendu naplánovali i stejný výlet - najednou je i to Řecko jaksi malé…
Večer se však citelně ochladilo - na pouhých pět stupňů, proto následovala výživná masová večeře v místní taverně. Krátce po objednávce nám přinesla obsluha půlku velkého (!!! - to musíte při každé objednávce v Řecku zmínit, jinak dostanete 3 deci, a to, jak jistě uznáte, je pro Čechy škoda špinit krýgl) rozčepovaného piva s tím, že došla bečka. Oba jsme na ni koukali „a co že má být, tak si dáme nějaké jiné pivo, ne?“ Pointa spočívala v tom, že čepují jenom jeden druh, a když po sezóně bečka dojde, tak se další narazí až na začátku turistické sezóny, tedy někdy na konci jara. Proto nám rozčepovaného chudáka podarovala na účet podniku a my jsme se museli spokojit s lahvovým Amstelem.
Ráno jsme vstali před sedmou, protože vlak nám jel už v 8:19. Potřebovali jsme dostatek času na velkolepou snídani (přece ji tam nenecháme, ne?), která byla oproti včerejšku doplněna dvěma miniaturními párečky. S nepatrným zpožděním jsme vyjeli vlakem do Palaeofarsalos, kde jsme měli čas přes dvě hodiny, s připočteným zpožděním ještě více. Na stanici bylo mrtvo, já jsem se vydal prozkoumat zrušenou stanici, ležící za zdánlivě opuštěnou vesnicí. Atmosféra ve vesnici i okolo ní byla jako na Divokém západě v pravé poledne, bylo slyšet jen vítr a jednoho chlapíka, který se snažil vyměnit kolo u traktoru. Stanice za vesnicí kdysi sloužila jako překladiště na úzkokolejku Kalabaka – Velestino. Teď se stala hřbitovem rezavějících vozů, připomínajících dávno zašlou slávu řeckých železnic.
Dále jsme pokračovali vlakem zpět do Leianokladi, odtud zase do Lamie, kde jsme byli už po třetí hodině, a tak jsme měli spoustu času na procházku po městě. Autobus do Patras nám jel v 19 hodin. Prošli jsme se proto pěknými uličkami až k hradu nad městem, který nám před nosem zavřeli, ale za to jsme potkali dvě kozy a jednu ovci (ta byla skvěle kamuflována - měla totožnou barvu jako kozy, tomu říkám panečku integrace do většinové společnosti!), které se pásly uprostřed opuncií. Po časově náročném vytahování osin z rukou, nohou a zad(ku) jsme sešli opět do města, abychom si dali gyros a kafe. Pak už nezbývalo než dojít na autobusové stanoviště a vyčkat na odjezd našeho autobusu. V polospánku cesta uběhla více než dobře, okolo desáté hodiny jsme stanuli uprostřed uplakaného Patras. Po delším čekáním se nám i v neděli večer podařilo natrefit na autobus číslo 6, cestu na kolej jsme si zpestřili tím, že jsme přejeli zastávku, takže jsme po příjemné zdravotní procházce mohli ulehnout k zaslouženému odpočinku.
