Double trip do Athén aneb Volím, volíme, volíte (díl druhý)

Po dvou týdnech opět zpátky na místě činu. Opět volby. Opět Athény. Tentokrát jsme se chtěli vyvarovat minulé chyby a ubytovat jsme se šli bezprostředně po příjezdu. Měla to být malá garsonka v domě, kde bydlel i pronajímatel. Na zvoncích ve stejném patře bylo mimo jiné napsáno Music House/La maison de la musique. Ani jeden z nás nevěděl, co si pod tím představit. 

Za malou chvíli seběhl dolů za námi majitel pan Kosťa a zavedl nás na patro. Opět starý dům, starý dvůr, na našem patře ve vedlejším bytě onen Music House. Odemknul dveře bytečku. První dojem - prostorné, vzdušné, postel. Druhý dojem - až moc vzdušné! Chyběl nábytek, jenom jedna plátěná skříň, chladná podlaha, pouze z jedné strany postele malý běhoun. Žádný radiátor, řada oken do ulice pře celou stěnu. V rohu pod okny se nacházela obrovská dřevěná truhlice, do které by se dvě mrtvoly hravě vlezly. Pán Kosťa nám nadšeně popsal, co všecko na bytečku najdeme. Jak se ovládá elektrická dečka, kde se zapíná ohřívání vody, kam zapojit přímotop a ukázal nám nástěnnou mapku s lokalitami, kde není radno se po setmění potulovat. Předal nám klíče, vyžádal peníze a odešel. 

Univerzita

 Během „zabydlovací“ hodinky jsme zjistili, že si nikdo s pečlivou přípravou pokoje moc hlavu nelámal. Takže jsme chodili pro jistotu v botách až k posteli. Okna moc netěsnila, před zimou tedy měla uchránit elektrická dečka pod prostěradlem, jenže občas se jističe vypnuly, zásuvky nejely a tudíž ani dečka nehřála. Večer jsme také přišli na to, že chceme-li nahřát vodu, musíme sedět s jednou rozsvícenou lampou a nic jiného do zásuvek nedávat. V holokuchyni scházely z podstatných věcí jenom koš a světlo (nebo alespoň okno) - to jsme si přes den obstarávali tím, že jsme otevřeli dveře z koupelny - tam bylo oken a tudíž i světla až až).

V duchu toho minimalismu byla vybavena i „koupelna“ - záchod pro pygmeje, absence věšáků, rohožky, skříňky, chybějící vana nebo sprchový kout (nebo něco, co by takové zařízení alespoň zdaleka připomínalo) a mini umyvadélko, které se při trůnění nacházelo nad našimi koleny. Jediné, co opravdu v koupelně nechybělo, byly plíseň a okna. Vesele jsme mohli při sprchování nebo výše zmíněném trůnění mávat na sousedy pokuřující na nedalekém balkóně. Štěstí se dalo najít alespoň v tom, že zde nebyl na opláchnutí (nebo spláchnutí) jenom kýbl s vodou, ale nad umyvadlem byla připojena sprchovací hadice. K našemu potěšení byla koupelna vybavena i odtokem vody (ten byl schovaný za pygmejskou mísou), ale jelikož zde nebylo žádné místo určené ke sprchování, tak jsme se po koupelně o rozloze asi dvou metrů čtverečních mohli pohybovat dle našeho gusta.

Rozvrzaná postel s nepovlečenou kousací velbloudí dekou nás už nerozhodila. Takže jako prevence před sežráním sloužila termo trička a ponožky. S myšlenkou, že tohle bude „domov“ jen na dvě noci se žilo hned lépe. Co jsou dva dny oproti věčnosti, že?
 

Athény z kopca

Alespoň jsme měli motivaci netrávit mnoho času vevnitř a radši jsme vyrazili na celý den do ulic. Tentokrát jsme se rozhodli odvolit již v pátek, abychom mohli v sobotu trajdat. Jestli vám někdy někdo řekne, že to na druhé kolo voleb vezmete na ambasádu jinudy než prvně, trvejte na seznámení s cestou - mohlo by se totiž jednat o nekonečnou cestu přecpaným dopravním prostředkem a pak menší túru přes místní hůrku a kopečky. Takže na ambasádu přijdete po tmě… A taky trvejte po splnění občanské povinnosti na dobré večeři.
Stejně jako minule, vydali jsme se do části, kde se nachází spousta taveren a dalších příjemných podniků. Nakonec jsme zakotvili v hospůdce, objednali si salát, čepované pivo za pět eur (tentokrát se obsluha při účtování bohužel nespletla). Po přinesení salátu jsme se zděsili velikosti porce, objednali jsme si proto další pitu navíc a k tomu ještě „kotlíček“ masa se žampiony. To už bylo dostačující. A jelikož nás čekala náročná sobota, vydali jsme se brzy k našemu bydlu. Kromě toho, že jsme „nahazovali“ během večera asi desetkrát pojistky, jsme měli zajištěný kulturní program v režii Music Housu - paní pěla o sto šest až do jedenácti a ráno v sedm třicet opět začala. Já zpívám jenom v sebeobraně, ale myslím, že kdybychom se daly dohromady a vytvořily duet, byla by z nás úderná dvojka. 
 

Panathénský stadión

No, a tak jsme ráno vylezli zpod kousací deky, posnídali výtečnou vánočku za pět a půl eur a vyrazili objevovat krásy města. Vzali jsme to kolem Konstantinova oblouku směr Panathénský stadión, kde je i muzeum Olympijských her. Jako sportovního fanouška mě nejvíce zaujala sbírka všech log měst, ve kterých se kdy Olympijské hry konaly. Nicméně když už v Řecku několik měsíců žijete, tak si uvědomíte, že právě i tahle velkolepá událost měla a stále má obrovský dopad na stav řecké ekonomiky. Měla to být obrovská sláva: „Vítejte doma“ - tak znělo motto olympiády konané před čtrnácti lety. Jenže z plánovaných necelých devíti miliard eur se náklady vyšplhaly na dvojnásobek a už tak rozkolísané zemi akorát zarazila další hřebíček do (nejenom) ekonomické rakve. Stadióny, vodní kanály a další hřiště zůstaly bez využití, a tak dnes uvidíte jenom zchátralá nevyužívaná sportoviště - ve vodním kanále není voda, z bazénů (kde mimochodem Michael Phelps vyhrál šest zlatých medailí a navždy se tak zapsal do historie) je dnes žabinec. A na softballovém a baseballovém hřišti (v roce 2004 se tyto sporty naposledy hrály na olympiádě) by se mohly pást kozy. Jediným využívaným stadionem je právě ten Panathénský. Olivovníky zasazené členy MOV se tak staly spíše smutným mementem a mnohem více se debatuje o tom, zda jsou pořadatelské země vůbec schopny akci zafinancovat a plochy následně využít. I přes lákavou vidinu věčného přídomku „olympijské město“ visí nad každou pořadatelskou zemí Damoklův meč - Athény nejsou totiž jediným městem, které Olympiádu úplně nezvládlo, namátkou: Montreal se zadlužil na další tři desítky let, v Koreji se už teď ví, že náklady budou více než dvojnásobné, a že se spousta hal a sportovišť hned po Hrách zbourá, protože nebudou mít využití a náklady na zbourání budou nižší než náklady na údržbu. Toliko k Hrám obecně, vraťme se však do Athén. 

 

Akropole

Pohled z vrchu Lykavitos

 

                                                     
Navštívit Athény a nevyjít na nejznámější vyšehrad na světě, je jako navštívit Prahu a neprojít se po Karlově mostě. Vstupné by nás vyšlo asi na dvacet éček, ale s vlastnoručně vyrobenou studentskou kartou a milým úsměvem jsme to opět měli grátis. Sleva Čechy vždycky potěší. S papírkem „Free entry“ jsme si to vesele šinuli po chodníčku vzhůru k památkám - stará agora, Dionýsovo divadlo, Propyleje, Parthenon, Erechteion, chrám bohyně Niké, odeony a spousta dalších památek. Celé návrší se neustále upravuje, rekonstruuje (pár set let neinvestování se přece jenom trošku projevilo), ale Řekové, potažmo Evropská unie se snaží, a to je hlavní.
 
Po procházce na Akropoli jsme se vydali po svých na kopec Lykavitos. Nahoru vede i lanovka, ale nepřišli jsme ve vhodný čas, tak jsme si ho hezky vyšlapali. Jedná se o vysokou skálu, na které se nachází kaple svatého Jiří, divadlo a neobvyklý výhled. Celé město až k moři jsme měli jako na dlani. Pak už nezbylo než zase sejít dolů, nakoupit suroviny ke snídani a poohlédnout se po nějakém podniku, kde by se dalo povečeřet. Takový jsme našli nedaleko našeho ubytování, takže jsme zasedli ke stolu, připojili se k internetu a zjišťovali výsledky voleb. A pak jsme si nechávali nosit jednotlivé chody - salátek, vepřové v sosu a na doražení ještě speciální pomazánku s domácím chlebem. Unavení, napapaní a spokojení jsme se vydali po celodenním špacírování zpět k provizornímu domovu, kde jsme mohli trůnit při sprše, nahřívat vodu po tmě nebo se nechat sežrat nepovlečenou velbloudí dekou. Já jsem si zase po delší době zanadávala na bolavou hlavu, ale přestalo mě to mrmlání po pár hodinách bavit a usnula jsem.
 

Piraeus

Naše výletování se nezadržitelně chýlilo ke konci, ale protože bylo krásné slunečné dopoledne, sbalili jsme si věci a chtěli někam ještě vyrazit. Po ránu nám ještě zavyla paní od vedle, a pak už byl čas vyrazit do největšího řeckého přístavu - do Pirea. Tento přístav se ani v obrovské konkurenci neztrácí a hraje i ve světové přepravě významnou roli. Při procházení uličky s gyrosy, souvlaky, gelaty a jinými laskominami nám nějak zase vyhládlo, tak jsme usedli prostě ke stolu a objednali si poctivé maxi gyrosy. Do nedaleké budovy vstupovali dveřmi vedle nás neustále mladí lidé, až po chvíli jsme si všimli, že sedíme nejspíše u nějaké pobočky komunistické strany (levice se tady obecně těší velké oblibě). A po gyrosu už nezbývalo než (na Řecko nezvykle) spěchat na vlak, díky kterému jsme měli rovnou přestoupit na vlak do Kiata a pak dojet do Patras, jenže paní byla buď naivní, nebo tomu nerozuměla - no, každopádně nám prodala špatné lístky, vlak jsme nestihli a my jsme museli jít jízdenky reklamovat. Když už nic, tak tam peníze za jízdenky samozřejmě nevrátili, ale při té bídě jsme dostali alespoň poloviční slevu na nové. A tak jsme zakončili naši obzory rozšiřující misi a těšíme se na další. 


Kompletní fotogalerie