Utrácení na Kerkýře

V sobotu jsme se objevili zase v Ioannině, tak jsme toho chtěli využít a vyrazit na pár dní na nejseverněji ležící jónský ostrov - Korfu. Ti z Vás, kteří rádi prohlíží last minute zájezdy jej jistě znají z katalogů. „Nejzelenější z řeckých ostrovů,“ „Ráj na zemi,“ „Nejčistší pláže na světě“, „Druhý domov královny Sissi“ a podobná hesla číhají na Korfuchtivého zájezdáře. I my jsme zatoužili tento skvost vidět na vlastní oči. Vlastně nevím, jestli „my“, protože Ondřej se mě pokoušel ještě poslední večer v Zagori zlomit, abychom jeli na ostrov Kefalonia a pak trajektem přímo do Patry. Tlaku jsem však nepodlehla, na Korfu jsme odpluli, dovolím si tedy používat plurál.

Přístav z paluby lodě

Před odjezdem do přímořského městečka Igoumenitsa jsme si ještě prohlédli jednu z mešit. Možná si říkáte, že mešita a Řecko, to nějak neštymuje, když je země baštou pravoslaví, ale čtyři sta let trvající nadvláda Otomanů se někde projevit musela. Přestože byli muslimové (převážně Turci) v rámci výměny obyvatel ve dvacátých letech přesunuti do Turecka, Řekové mešitu nezbourali, ale přetvořili prostory na muzeum vysvětlující náboženské poměry v Epirské oblasti. V 17. století se zde jistý Dionýsos Filosofos pokusil o svržení vlády Osmanů, jenže povstání bylo neúspěšné a odplata na sebe nenechala dlouho čekat – v celém opevněném městě byly zbourány všechny kostely a vystavěna mešita. Později se dostal k moci Alí Paša, který zajistil oblasti prosperitu, sultán v Cařihradu se však začal obávat rostoucího Alího vlivu. Vpadl tedy do města a Alího nechal popravit. Jeho hlavu si vystavil v Istanbulu a zbytek těla byl uložen v ioanninském mauzoleu. Turci se s tím nikdy moc nepárali. Není tomu tak dávno, co jeden z vlivných tureckých představitelů vyjádřil obdiv letošní prezidentské kandidátce slovy, že by zasloužila napíchnout na naolejovaný kůl.

Po návštěvě muzea jsme si ještě zašli na oběd – mísa salátu, mega gyrosy a víno způsobily, že jsme se zase valili na nádraží narvaní k prasknutí. Cesta do asi sedmdesát kilometrů vzdálené Igoumenitsy uběhla rychle. Po doplnění základních potravin jsme nasedli na trajekt, na který jsme nedostali slevu, protože jsem lístky kupovala já (to se tady pak stalo zvykem - stejný prodejce na stejné trase mi slevu dát nechtěl a ještě mě zdrbal jak psa, za to Ondřej dostal od toho samého chlápka poloviční slevu a velký úsměv k tomu). 

Smetiště v ulicích

Po více než hodinové plavbě jsme stanuli v přístavu hlavního města Korfu, s nečekaným názvem – Korfu. Místní nazývají jak ostrov, tak město Kerkýra, ale pro cizince je to prostě Korfu. Při hledání zelené autobusové linky jsme si stihli všimnout hned několika věcí. Méně psů a koček než na pevnině – to nám dávalo naději na klidnější spaní (i když člověk si zvykne, spát s klackem v ruce a hromadou vrhacích kamenů za hlavou). Druhý poznatek – ceny téměř dvojnásobné – však západní turista rád zaplatí. Třetí – popeláři začali dovolenkovat už před turistickou sezónou. Čtvrtý – Němci ostrov ještě neanektovali, zatím jej využívají jenom pro rekreaci.

Prošlapali jsme kus města a zastávku našli. V neděli bývají obchody v celém Řecku zavřené, tak jsem zaběhla dokoupit zbytek zásob do Lidlu. A protože Lidl je levný, tak jej vzali v sobotu večer všichni útokem. Chtěla jsem koupit pro obměnu jídelníčku červenou cibuli. U pokladny mi bylo řečeno, že musím koupit celý pytel. Cibuli jsem teda pokladní s úsměvem nechala, sebrala zbytek věcí – třeba německý kabanos a chleba německého typu (chleba stejný jako náš, ale německý zní prostě lépe). A abychom měli čím tu deutsche kvalitu zapít, případně vyhnat z těla, koupila jsem litr plnotučného kozího mléka.

S německou energií sbalenou na cesty, jsme se vydali autobusem (že neuhádnete, ze které země byly dovezeny?) směr Agios Georgios. O to větší překvapení bylo, když jsme po skoro hodině vystoupili ve vesnici Agios Gordios, které měla být na konci celého treku po ostrově. Člověk míní, pan bůh mění. Trasu jsme šli prostě naopak. 

Vrak na pobřeží u Agios Gordios

Slunce zapadalo, tak jsme sešli k moři, abychom někde na pláži našli místo na spaní. Minuli jsme ztroskotanou bárku, která stála za pár snímků. V dálce se však po obloze plížily bouřkové mraky, proto jsme hledali něco, kde by nás voda nespláchla. Jaké bylo štěstí, že jsme narazili ve vysekané hostině hned u pláže na rozestavěný plážový bar! Stal se naším úkrytem. Dokonce jsme zde našli dvě plážová lehátka, a tak jsme si je královsky rozložili uprostřed altánu, rozbalili spacáky, Ondřej si otevřel pivo a v s klidem v duši jsme sledovali občasné záblesky v dálce. Zatrnulo nám v jediný moment, a to když jsme leželi ve spacácích a k nám se přibližovala skupina chlápků s baterkami. Ani jsme nehnuli brvou. Už jsem přemýšlela, jak budeme vysvětlovat, že jsme si tak po squattersku ustlali v soukromém objektu. Banda kluků s kytarou se nás však lekla možná ještě víc než my jich. Pokračovali dál v cestě. Že vede kolem altánku pěšinka kdesi dál, jsme předtím nevěděli. V altánu jsme noc přečkali bez úhony.

V noci nakonec déšť nebyl tak hrozivý, ale mnohem příjemnější je vstávání, když víte, že vaše věci nejsou ani mokré, ani vlhké a že se v klidu můžete sbalit. Po snídani na pláži jsme vyrazili na cestu. Přišel jarní vlahý deštík. Schovali jsme se pod olivovník v sadu u cesty, akorát dešťík byl tak vlahý, že jsme po půl hodině byli zmoklí jako slepice. Ani úprk zpod stromu do nedaleké dědiny nás nezachránil, a tak jsme v jednom podniku při horké čokoládě a zákusku (ten vždycky zvedne náladu) vysoušeli mokré trenky a majtky.

Jednooký kocur

Po dojedení zákusku byly sice pořád mokré, ale s plným břuškem se šlo alespoň líp. Po kilometrech „z kopce do konce“ v pořádném dusnu, jsme narazili na místo, kde tekla voda a dalo se vcelku normálně umýt. Chtěli jsme sestoupit mezi lidi jako bytosti kultivované, a tak přišlo na řadu nejenom převlékání a mytí vlasů, ale také odchlupovací procedura. Erasmácká kolegyně složila o této chvíli báseň:

U studánky nohy myla, pak si je i oholila,
není lepší místo v lese, na holení nožek přece.
Vypadala jako víla - byla krásná, vstřícná, milá.
V lese na to je dost místa, klid a studánka je čistá,
a když si je oholila, pokolení mužské odzbrojila.
Prostředí to naturální, něco třeba z nenadání.

U blízkého posezení jsme také dosušili v teplém větru zmáčené oblečení a poobědvali. Sešli jsme na písečnou pláž, kde jsme se zamýšleli ještě trochu vyslunit, vykoupat v moři a v dřevěném přístřešku po setmění zalehnout.

Vše šlapalo podle plánu – zaplavali jsme si, poslunili se, opláchli se v plážové sprše, při západu slunce povečeřeli na liduprázdné pláži, umyli zoubky a chystali pelíšek. V tom se na pláži objevili dvě osoby s baterkami. Po krátké zdvořilostní konverzaci jsme se dozvěděli, že je tohle hlídaná pláž, a že za normálních okolností tam přespat nemůžeme. Nahodili jsme smutná očka, ale ani ta nezabrala. Postarší muž však vytáhl telefon a vytočil jakési číslo. Během dvou minut k nám došel chlapík, který nám byl představen jako vrchní hlídač. Nakonec nám bylo dovoleno pod přístřeškem přespat s tím, že se ráno máme sbalit a odejít. Výborně, přesně tohle jsme měli původně v plánu, takže se nic nezměnilo. Nad to jsme měli i bodyguardy. No, dobře – zas až takoví bodyguardi to nebyli. Pár mladíků běhalo v noci po pláži, dělali spíše kravál a k ránu vytuhli na plážových lehátkách. Ale i tak může vypadat noční šichta.

Nový týden jsme spokojeně zahájili špacírem v mokrém písku a sledovali první příchozí rodinky s dětmi. Nutno podotknout, že to nebyla zrovna VIP pláž, a přestože ne četným, tak hlavním osazenstvem pláže byli Češi a Poláci. Středoevropani snesou ledacos – sem tam kámen, dřevo, ostrý šutr nebo absenci košů. Hlavně když tam je písek, kde se ratolesti zabaví, rodiče si můžou roztáhnout deku a vyvalit špíčky na pláži zadarmo. Tradiční čeští dovolenkáři s dekami, řízky a paštikou ještě nevymřeli.

Na trhu

V pozdně ranních hodinách jsme se vydali dál na cestu. Minuly jsme ještě písečnou část s dřevinami, kde byla zaparkovaná auta a postavené stany – pár skupinek mladých Poláků.

Následující cesta vedle po pěšině. Z pravé strany omývána mořem a z levé zase rozlehlým jezerem. A vydat se po takové pěšině lemované stromy rovná se podstoupení komáří akupunktury. Ani repelent nezabral, a tak jsem po prvních minutách byla okousaná až běda. Pak zase cesta vedla po písečné pláži, v pohorkách se nám šlapalo dost zle. Jakási chytrá hlava vykoumala, že si boty sundáme a půjdeme po vlhkém písku hned u moře. Nápad by to mohl být geniální, nebýt naložené krosny na zádech a vlnách. A tak se úsek proměnil v překážkovou dráhu, kdy jsme překračovali hromady vyplavených zbytků moře a pravidelně utíkali před vlnami. K vesnici jsem stejně došla mokrá a se sedřenými šlapkami k tomu.

Sluníčko pořádně pálilo, tak nezbývalo než doplnit zásoby vody, nakoupit pár pohledů a taky se odměnit zmrzlinou. Sice na Korfu nejsou kšeftaři z levného kraje, ale i tak těch devět euro za dvě zmrzliny stejně dáte. Na blízké pláži jsme obsadili dvě lehátka, tvářící se grátis. Teoreticky zadarmo byla, ale museli jsme si vybrat něco z nabídky restaurace. Delší dobu se nám dařilo paní výběrčí vyhýbat, ale stejně si na nás počíhala. Jamile jsme se rozvalili na lehátka, už tam byla zas. Paní zařadila na vyšší řeckou rychlost a po čtvrt hodině nám už podávala objednané místní pivo a smoothie. Ochotně ulehčila peněžence o deset euro. A tak jsme vegetili až do pozdního odpoledne. Po nákupu, který nám také pomohl od peněz, jsme se začali poohlížet po taverně. Hlavní ulice byla plná taveren, jejichž majitele se navzájem hlídají a drží společnou vyšší cenovou hladinu. Vydali jsme do kopce od lidí, kde by mohlo být nějaké slušné místo na spaní. Po cestě jsme také minuli tavernu Malibu. Po nalezení vhodného pelechu jsme se vrátili do ní a posadili se.

Řecko-česká taverna

Po chvíli nám byl podán jídelní lístek a také přišel asi desetiletý syn vedoucí. Již pravděpodobně zvyklý vypomáhat rodičům v letním shonu, se anglicky zeptal, co si dáme k pití. Na otázku, která vína mají v nabídce začal zkušeně vyjmenovávat. My s Ondrou jsme mezi sebou prohodili pár slov na domluvu. „Vy mluvíte česky?“ Oba překvapení jsme na něj koukali a on pokračoval: „máme tady víno červený, bílý, růžový…“ Prvně mě napadlo, že je již zřejmě navyklý na české turisty, tak proto zná pár slov. Na naši otázku, kde se naučil tak plynule česky, nám odpověděl, že jeho maminka je Češka. To nám situaci objasnilo, a tak jsme si vybrali víno a on nás obsloužil. Po chvíli přišla i paní vedoucí. My jsme stále mluvili anglicky a hned po objednání jídla se paní zeptala odkud jsme a když jsme ji odpověděli, tak odpověděla už česky, že ona taky. „No vidíte, všichni tu jsme Češi a mluvíme mezi sebou anglicky.“ Prohodili jsme pár slov, ale pak již musela obsluhovat další příchozí hosty – skupinu třinácti postarších německých turistek. Po dojedení všeho, co se dalo sníst, jsme dostali po skleničce ouza. Pro ty, kteří neví, o jaký druh nápoje se jedná, představte si zkapalněné hašlerky se 40 % alkoholu. Poslouží dobře také jako dezinfekce. Legrační bylo, když majitelka mluvila se synem – střídali řečtinu a češtinu, klidně i během jedné věty. Při placení jsme si ještě chvíli povídaly, a tak jsem se dozvěděla, že na ostrově již žije devatenáct let. Pak už ale světla ubývalo a my jsme se museli vydat k předem vyhlédnutému místu. Rozbili jsme tábor a zalehli. Nebe bylo krásně hvězdnaté, a tak jsme si užívali poslední hodiny na Korfu i s myšlenkou, že to je předposlední noc pod řeckým nebem.

V úterý ráno jsme se vydali již zpět do hlavního městečka, abychom si ho prohlédli. Historické křivolaké uličky jsou malebné, ale davy turistů a nadsazené ceny nám trochu pokazily dojem. Pošli jsme si tvrz s překrásným výhledem na moře. Pak přišla dešťová přeháňka, kterou jsme přečkali v gyrosárně. A pak již nezbývalo než se vydat zase na pevninu.

Kérkyra z hradu

Na pevninu, která nám mnohem více připomíná to divoké Řecko než turisty útokem brané Korfu, kde mnoho místních možná už pozapomnělo, jaké to je se živit tradičním chovem, pěstováním a být tak sám sebou. Řecko má v turistickém ruchu stejně jako celý Balkánský poloostrov neskutečný potenciál, důležité je však hledání rovnováhy mezi tím, co dělají pro turisty a co dělají pro sebe. Díky turismu mohou zůstat na ostrově, ke kterému mají vztah a zachovat tak i některé prvky kultury. Na druhou stranu všeho moc škodí, a tak přílišný příliv turistů jedinečnou kulturu ničí. Čas od času jsem měla spíše pocit, že dělají místní západním turistům děvečky. Však co, hlavně když jsou z toho peníze. A pravděpodobněji snadněji vydělané než z celoročního chovů ovcí či prací v olivovém sadu. Doufám, že Řekové tuhle rovnováhu najdou a dokáží si udržet jak svou autenticitu, tak zajistit dostatek financí, aby nebyli nuceni odcházet do velkých měst a opouštět svůj rodný kraj.

V jedenáct večer jsme se ocitli zpět v Igoumenitse a šli jsme tak hledat místo na spaní. A jako v každém řeckém městě, i tady jsme narazili na toulavé psy, a tak pořádný klacek nebyl k zahození. Dál za městem jsme našli v křovinách skryté místečko, v noci jsme se však budili, protože psi slídili kolem. Po tom roce již zvyklí, spali jsme obloženi kameny a klacky, kdyby náhodou. Poslední noc venku. Zmocnil se mě pocit, že něco končí. Nejenom dílčí výlet, ale tak nějak celé to několika měsíční dobrodružství. Pocit je o to nepříjemnější, když víte, že za pár dní opustíte zemí, která vám byla delší dobu domovem…
 

Mešita na hradě v Ioannině

Po rychlé snídani jsme spěchali na autobus do Ioanniny, ve které jsme se tak během krátké doby ocitli potřetí. Tentokrát jsme si ve městě prohlédli město v hradbách a také další mešitu a muzeum zpracování stříbra. Region Epirus patří mezi nejchudší regiony Evropské unie – hornatý terén, špatná dopravní dostupnost a nedostatek pracovních příležitostí. Na druhou stranu také jeden z nejkrásnějších řeckých regionů. Alespoň pro mě určitě.

Odpoledne jsme nasedli do autobusu a po necelých čtyřech hodinách jsme se objevili v naší Patře. Poslední výlet skončil a až příště nasedneme do autobusu, bude to již naposled…