Mírová hráz na Dlouhé řece

Na čtvrtek 17. října se celá naše skupina česko-čínského přátelství těšila už dlouho, odjížděli jsme totiž zhlédnout chloubu čínského lidu a jeho nezdolného umu a úsilí - přehradu Tři soutěsky, mírovou hráz, o níž snil už za Kulturní revoluce ve své proslulé básnické sbírce sám Mao-ce-Tung. Přehrada s délkou 660 km a s elektrárnou o výkonu 22,5 GW je opravdu největší na světě. Je známo, že když všech 1,4 milionů uvědomělých občanů opouštělo své domovy, jež jsou dnes pod hladinou, činili tak s úsměvem na rtech a s hrdým provoláváním úderných hesel, pyšni na to, že zrovna oni mohli přispět k dalšímu rozvoji své vlasti. 

Za krásnem do Dazu

Čekal nás jeden z mála víkendů, kdy jsme si neplánovali povyrazit někam dál, a tak padla volba na Dazu ležící v okresu Chongqing. Jeden by řekl, že když cestuje po městě, tak sedne na první linku MHD, pak možná na druhou a je na místě. Chyba lávky. Nejsme ani v Těšíně a ani v Olomouci. Všechno je tady pekelně daleko. 

Rychlovlakem po Sečuánu

Tak minuly týdny celé, od neděle do neděle. Však to znáte. Ačkoli to vypadá, že se během pěti měsíců najde volného času na cestování dost, opak je pravdou. Ani jsme se nenadáli a tři týdny uplynuly jako voda. No, a pomalu dobíhá i ten čtvrtý. Proto jsme minulý prodloužený víkend využili k objevování oblasti Sečuánu, jehož součástí byl do roku 1997 i Chonqging.

Nebojte se, jsme pod kontrolou!

Předměty na bakaláři téměř splněny, počet měsíců v zahraničí skrze Erasmus vyčerpán, krosna ve skříni, státnice „až“ v květnu.  Ideální podmínky pro výjezd do zahraničí. Pošilhávali jsme po méně tradiční destinaci, tak jsme vyplnili hromadu lejster pro ministerstvo (pro byrokratofily hotová slast) a čekali. Kladné vyjádření přišlo za pět dvanáct, do posledních hodin před odjezdem jsme vyřizovali a vyřizovali. 8. září pak stačilo nastoupit na správné letadlo. Mohlo začít naše dobrodružství za hranice komfortu. Evropského komfortu.

Něco starého končí a nového zas začíná aneb Ohlédnutí za Erasmem

Ještě před rokem jsem si ani neuměla představit, jak rychle tři čtvrtě roku v cizině uteče. Nedokázala jsem si moc představit, že neuvidím lidi, které znám, že budu daleko od domoviny žít a studovat. Jenže teď je 29. červen, sedíme ve vlaku do Bratislavy a já můžu akorát meditovat nad tím, jak rychle nám ten čas uplynul. Zde jsou mé dílčí poznatky:

Utrácení na Kerkýře

V sobotu jsme se objevili zase v Ioannině, tak jsme toho chtěli využít a vyrazit na pár dní na nejseverněji ležící jónský ostrov - Korfu. Ti z Vás, kteří rádi prohlíží last minute zájezdy jej jistě znají z katalogů. „Nejzelenější z řeckých ostrovů,“ „Ráj na zemi,“ „Nejčistší pláže na světě“, „Druhý domov královny Sissi“ a podobná hesla číhají na Korfuchtivého zájezdáře. I my jsme zatoužili tento skvost vidět na vlastní oči. Vlastně nevím, jestli „my“, protože Ondřej se mě pokoušel ještě poslední večer v Zagori zlomit, abychom jeli na ostrov Kefalonia a pak trajektem přímo do Patry. Tlaku jsem však nepodlehla, na Korfu jsme odpluli, dovolím si tedy používat plurál.

Trekování po Zagori

Na poslední výpravu po Řecké zemi jsme se vydali v pondělí 11. června. Nakonec jsme ustoupili od původního plánu, kdy jsme se chtěli podívat po Albánii a Makedonii, ale zlákala nás horská oblast Zagori na severu Řecka v oblasti jménem Epirus. Pomyslným hlavním městem celého kraje je Ioannina, což byl také náš první cíl. K jeho dosažení se bohužel nedalo použít jiných prostředků než autobusu, mohli jsme si užívat více než tří hodinovou cestu bez záchodu a dokonce za plné jízdné, protože nám v pokladně na autobusovém nádraží v Patře pokladník neuznal pseudostudentské karty. Řidič autobusu byl obzvlášť nadšen z toho, že musel zastavovat na odpočívadle, abych si mohl zajít na záchod. Autobusová společnost KTEL Achaias má ojeté autobusy hlavně z Německa buď bez záchodu, nebo ze záchodem zamknutým, asi aby ho řidiči nemuseli uklízet.